My world of fantasy...

Ahoiky,
takže je tady další kapitolka..Je pro všechny, kteří jste vydrželi číst tuhle povídku až dotěďka..=D
Tak snad se vám bude líbit.
Ale to není to hlavní co jsem vám chtěla říct...Za necelé tři hodiny odjíždím se školou do Itálie a protože se vracím až další neděli, budete muset vydržet týden bez obou povídek..Což mě teda docela mrzí, hlavně co se týče NZ. Další kapitolka MSM totiž není nic moc, nic se tam neděje, takže se stejně nemáte na co těšit, ale u NZ je to přesně naopak..Čeká vás totiž klíčová kapitolka, kde se dozvíte něco víc o Nat a nejen o ní. Sice bych vám tu kapitolu mohla dát už teď, ale na druhou stranu si říkám, že bude lepší, když si počkáte..=D
Takže to je asi všechno co jsem vám chtěla říct. Snad si ten týden tady užijete.=D Já si běžím zabalit (jo jo, já vím, je to docela brzo, na to že za...jej, za dvě a půl hoďky odjíždíme..) Tak papa a moc vás prosím o komentáře, ať se mám na co těšit.
Mějte se
Vaše Kaitlin =D

****

Ocitli se na pobřeží nějakého moře. Vítr kolem nepříjemně vál a foukal jim do obličeje studeného kapky slané vody. Přestože bylo ráno, nebe bylo zatažené a jemně poprchávalo. Bystrozorové je bez jediného slova odváděli na jedinou loď, která zde kotvila. Byla poměrně malá a vypadala dosti neudržovaně.

„A heleďme se,“ vypotácel se z kajuty jakýsi nepříjemně vypadající postarší muž. Šedý plnovous měl zacuchaný a chybělo mu několik zubů. „Tak další zločinci,“ zachechtal se. „Tak copak provedli?“

„To není vaše věc, Swindlere,“ zavrčel jeden z bystrozorů. „Vaší jedinou starostí je, abyste je odvezl do Azkabanu.“

„Samozřejmě, pane,“ zaskřípal zuby muž. „Tak nastupovat, parchanti,“ houkl na trojici studentů.

Karolína i oba chlapci okamžitě uposlechli a nastoupili. Snažili se přitom nespadnout přitom do vody, loď se totiž velmi nebezpečně houpala. Hned, jak byli na lodi se stařík usadil do své kajuty a nahodil motory. Sirius, Karolína a James se museli usadit na přídi lodi, protože jinde místa nebylo. Po chvíli loď vyrazila na moře. Čím dál byli od břehu, tím se počasí horšilo. Vítr foukal stále víc a víc a dokonce i začalo pršet. Trojice Nebelvírských se choulila u kabiny a snažila se krýt před deštěm. Po chvíli však byli promáčení úplně na kost a klepali se zimou.

„Tak co,“ zakřičel na ně Swindler z kajuty, „za copak vás poslali do Azkabanu? takhle mladé jako jste vy jsem ještě nevezl.“

„Za to, že jsme neregistrovaní zvěromágové,“ zadrkotala zuby Karolína.

„Tak to máte dobrý, za to je jen pár let,“ zašklebil se muž. „Většina z těch, kteří tam jsou tam shnijou navždy. Je to tam samý vrah a zločinec,“ zasmál se.

„Jak dlouho pojedeme?“ odvážil se zeptat James.

„Asi tak deset minut,“ odpověděl stařec. „Ostrov je dvě míle od pevniny, to kdyby nějakého zločince napadlo utéci. Ale to je zhola nemožné. V celém objektu nejde kouzlit. To mohou jen ti, co tam hlídají, je na ně použito špeciální kouzlo.“

„Myslel jsem, že jsou tam jen mozkomorové.“

Chlap se rozesmál. „Těch je tam víc, než si dokážeš představit. Jsou jich stovky. Ale občas je potřeba pár chlapů, to když se přebírají vězni. Některé totiž napadne hned při výstupu zdrhnout, ale nepočítají s tím, že celé pobřeží i vody kolem jsou začarované tak, že kdyby tam vniklo cokoliv co tam nemá co dělat, hned se rozezní varovný signál. To kouzlo je rozmístěno po celém moři kolem, je to začarované proti mudlům a zvířatům a také je to nezakreslitelné. Tak ne aby vás napadlo vyskakovat z vody, za chvíli byste tu měli horu mozkomorů.“

„Bez toho se zatím obejdem,“ zadrkotal zuby Sirius.

„To vám věřím. Mě stačí už jen to, že musím k tomu ostrovu. A koukejte, támhle už je Azkaban!“

Trojice vyhlédla zpoza kajuty, kde se kryla před deštěm. Kousek před nimi se z moře vypínal ostrov a na něm stála jakási hrozivá budova z černého kamene. Její zdi se vypínali vysoko nad zem. Dokonce tam bylo i několik věží, stejně černých, jako zbytek hradu.

„Vy budete v té nejvyšší věži. Tam jsou kouzla i proti zvěromágům,“ zachechtal se muž.

Během pár minut už loď přistála u mola. Na palubu hned vešli jakýsi ostří chlapíci a popadli všechny tři odsouzené. Bez lítosti je vláčeli ven z lodě. Hned jak stanuli na pevnině, pocítila Karolína kolem sebe chlad a bezmoc. Mimoděk se zatřásla. To už ji však jeden muž táhl do věznice. Pravděpodobně se mu nechtělo zůstávat venku na dešti déle než musel. Ale tam nebylo dívce o nic lépe než venku. Cítila se stále hůř a hůř.

„Hejbněte kostrou,“ zaburácel jeden z mužů, když viděl, jak se všichni tři plouží. „Myslíte si, že na vás máme celý den?!“

Sirius se na něj jen nevrle podíval a pokračoval v chůzi. Za chvíli už procházeli kolem prvních cel. Byly prázdné.

„Ti před pár týdny zemřeli,“ řekl škodolibě jeden ze strážce, když si všiml jejich pohledů. „Jsem zvědavej, jak dlouho vydržíte vy. Po pár týdnech či měsících jich většina odpadne. Někteří i dříve. Ale pár jich nám tu hnije pěkných pár let.“

„Tak hejbejte se,“ křikl další muž.

V tu chvíli se v uličce proti nim objevil mozkomor. Karolína sebou škubla. Vybavovali se jí ty nejhorší vzpomínky. Usilovně se je snažila zahnat, ale marně. Stejně na tom byli i Sirius s Jamese.

„A heleme se, tady ještě někdo neviděl mozkomora,“ poškleboval se jejich doprovod. Očividně na něj mozkomor nepůsobil jako na ně.

Po deseti minutách konečně dorazili do věže, o které mluvil již převozník. Cestou potkali ještě několik mozkomorů. A studenti také viděli mnoho lidí, kteří byli zavření ve svých celám. Všichni měli ve tvářích nepřítomné výrazy, hleděli kamsi do prázdna a něco si pro sebe mumlali. Kolem nich se povalovali zbytky jídla a také jejich výkaly. Dívce se z toho zvedl žaludek a měla co dělat, aby se nepozvracela. Tohle bylo to nejhorší místo, kde kdy byla. Jejich cely byly vysoko nad pevninou, ale vypadaly naprosto stejně, jako ty dole.

„Tak padej,“ zavrčel strážce a hodit Karolínu do jedné z cel. Tvrdě dopadla na kámen a cítila, jak jí po kolenou stéká krev.

To samé se stalo i se Siriusem, který skončil hned ve vedlejší cele a Jamesem, který nyní sídlil vedle něho. Přesto na sebe neviděli, oddělovala je od nich asi pět centimetrů široká zeď.

„Přeji příjemný pobyt,“ zasmál se jeden z mužů a spolu se svými společníky odešel pryč.

Karolína ze sebe hned strhla mokrý hábit a začala ho ždímat. Byl úplně promáčený, stejně jako zbytek jejího oblečení. Pak se posadila do rohu cely a zničeně si dala hlavu do dlaní.

„Co teď,“ ozval se z vedlejší části vězení Siriusův hlas.

„Teď tu asi budeme sedět a čekat na záchranu, která stejně nepřijde,“ odvětil James.

„Přece tady nemůžeme zůstat, máme úkol..“ namítal Black.

„O kterém už Voldemort stejně ví. Tohle je jeho práce,“ řekla zasmušile Greenová.

Siriuse vedle v cele něco napadlo. Věřil, že se to povede a tak to nakonec i zkusil. Ale k jeho hrůze se nic nestalo.

„Nejde to,“ zamumlal vyděšeně. „Nemůžu se odsud přemístit.“

Karolína se okamžitě vrhla ke mřížím: „To nemůže být pravda,“ naříkala. Pocítila, jak ji Sirius chytil za ruku, kterou měla mimo mříže. „To by ale znamenalo..“

„Že to Voldemort celé připravil. Musel tady být. On a nebo den čtvrtý. Osobně to tady začaroval proti přemístění. Nemáme šanci se odsud dostat,“ vyslovil krutou pravdu Black.

Karolína se od něj odtáhla a mávla rukou: „Ten převozník měl pravdu,“ zašeptala. „Opravdu tady nemůžeme kouzlit.“

„Tak a jsme totálně v háji,“ povzdechl si James.

Chvíli všichni mlčeli a nořili se do svých vlastních myšlenek.

„To zabezpečení je nové,“ došlo po chvíli dívce. „Ta voda, nic z toho dřív nebývalo. Je to kvůli nám. On ví, jaké máme schopnosti a zajistil, abychom se odsud nedostali.“

Než však stačil kdokoliv odpovědět, dovnitř vletělo několik mozkomorů. Všichni tři kamarádi se automaticky stáhli až do rohů svých cel. Cítili, jak z nich ti tvorové odsávají veškeré hezké vzpomínky. Teď, když jich bylo více najednou to bylo mnohem horší. Cítili se naprosto mizerně, jako by už nikdy neměli být šťastní. Jako by tohle byl poslední den jejich života. Ta bezmoc, která se kolem nich rozléhala byla strašlivá. Ale jakmile mozkomoři zmizeli, opět vše bylo v pořádku. Karolína slyšela, jak si James zhluboka oddechl, když zmizeli. Ona sama to cítila úplně stejně. Obdivovala Siriuse, jak tu mohl vydržet dvanáct let. A to v ještě horším prostředí. Protože v jiných částech věznice byli mozkomoři stále. Tady jen občas prolétávali.

„Myslíte,“ začal James, „že se Brumbál pokusí nás odsud dostat?“

„Určitě,“ mínila Karolína. „Už jen proto, že jsme jeho studenti. A navíc, jsme v ty-víš-čem.“

„Snad se mu to povede,“ doufal Potter. „Mamka z toho byla úplně hotová,“ povzdechl si.

„Já vím,“ odvětila dívka. „Viděla jsem ji. Hrozně jí to vzalo.“

„A divíš se?“ otázal se Sirius. „Jak bys reagovala ty, kdyby tvoje dítě skončilo v týhle díře?“

„To nevím, ale asi stejně.“

Pak už mlčeli. Každou hodinu kolem nich prolétli mozkomoři a na nějakou dobu se zde zastavili. Tihle tři lidé pro ně byli čerstvými obětmi a chtěli se jich pořádně nabažit. Vysávali z nich všechny hezké vzpomínky a nutili je myslet na to nejhorší. K večeru jim pak přinesli nějaké jídlo. Karolína se na to s odporem podívala. V životě neviděla větší hnus. Zřejmě to měla být hrachová kaše, ale museli byste mít opravdu dobrou fantazii, abyste ji v tom poznali. Dívka měla nutkání to všechno hodit do jámy, která měla sloužit jako záchod, ale věděla, že to je jediné jídlo, co zde dostane. S obrovským sebezapřením si nabrala lžíci toho hnusu, zavřela oči a vložila to do úst. V dalším okamžiku to ale vyplivla. Nejen, že to hrozně vypadalo, ale ono to i příšerně chutnalo. Podle sluchu poznala, že to samé si o tom myslí i James se Siriusem. Odložila tedy misku stranou a popadla džbán s vodou. Ani ta nebyla v pořádku. Když se Karolína chtěla napít, ucítila jakýsi pach, který z vody vycházel. Zvedl se jí z toho žaludek a nakonec odložila i džbán. Řekla si, že si to nechá na horší časy.

„Už se nedivím, že se tu všichni zblázní,“ zaslechla Siriuse. „Jestli tohle podávají každý den..“

Pomalu se blížila noc. Malým okénkem ve zdi Karolína pozorovala měsíc na obloze. Už začínaly být vidět i první hvězdy. Při pohledu na ně si vzpomněla na Remuse a holky. Doufala, že jsou všichni v pořádku a že jim Walter nebo někdo jiný nic neudělal. Nesnesla by pocit, že by se jim kvůli ní a Siriusovi něco stalo. Stačilo, že tu s nimi je James. Obviňovala se z toho celou noc, až nakonec upadla do neklidného spánku.

Druhý den nebyl o nic lepší. Každou chvíli jim tam plachtili mozkomoři a v tu dobu nebylo nikomu z nich do řeči. Jen se stáhli sami do sebe. Pokaždé, když odletěli se napětí ve vzduchu uvolnilo. Kolem deváté jim přinesli jídlo. Tentokrát to byl téměř tvrdý chleba, ale všichni se do něj hladově pustili. Jejich včerejší večeře totiž nakonec skončila v odpadní jámě. Dokonce i voda dnes byla lepší. Aspoň nezapáchala.

Pak se zas všichni uzavřeli sami do sebe. Od včerejška spolu nepromluvili ani jediné slovo. Možná za to mohla přítomnost mozkomorů, možná jen atmosféra tohoto místa. Každopádně Karolíně vůbec nebylo do řeči. Prostě jen celý den seděla a hleděla do prázdna. V poledne jim opět přinesli něco, co asi mělo být jídlem. Tentokrát to měly být asi fazole, soudě podle barvy a konzistence. Chutnalo to ještě hůře než ta hrachová kaše, která byla předchozího dne.

„Já se z toho snad zblázním,“ vykřikl Black, když zjistil, co jim zase přinesli. „Copak tohle má být jídlo? Vždyť je to hnus!“

„Klid, Siriusi,“ mírnila ho Karolína. „Tím nikomu nepomůžeš.“

„No a co! Křičet si tu můžu jak chci, to mi ještě nikdo nezakázal,“ utrhl se na ni. „Klidně tu budu vyřvávat, jací jsou na ministerstvu tupci! Slyšíte to?!“

„Kamaráde, tobě to už nějak leze na mozek,“ ozval se James.

„A komu by nelezlo! Nejen že tu létají ty hnusný potvory, ale navíc se nás snaží otrávit! Hej, pošlete mi sem místního kuchaře!“ vykřikl znova a ještě hlasitěji než předtím. „Chtěl bych si s ním promluvit.“

„Siri, uklidni se,“ prosila ho dívka. „Neřvi tady tak.“

„Tak když nemůžu řvát, budu si zpívat,“ rozhodl se.

V dalším okamžiku začal z plných plic hulákat nějakou melodii. Ke Karolínině zděšení se k němu přidal i James. Nakonec si musela zacpat uši, aby to nebylo tak nahlas. V těchto prostorech se to strašně rozléhalo. Navíc to bylo místy dost falešně. Dívka jen tiše naříkala, ale to ti dva stejně neslyšeli. Pořád si křičeli to svoje. Jakmile skončili jednu píseň, okamžitě na ni navázali další. Když už takhle hulákali asi půl hodiny, vtrhl tam jeden ze strážných.

„Tak dost,“ zakřičel z plných plic, aby ty dva přehlušil. „Co si o sobě vlastně myslíte, kde si myslíte že jste?!“

„V Azkabanském vězení,“ odvětil Sirius, který konečně přestal pět. „A protože jste nám nedali žádný vězeňský řád, můžeme si tu zpívat jak chceme.“

„Tak to tedy ne, hošánku. Od teďka tady bude klid. Jestli ještě jednou uslyším něco takového, šeredně si to odskáčete,“ zavrčel a práskl za sebou dveřmi.

„Debil,“ ulevil se Black. „Tak a máme po zábavě.“

„No to teda byla zábava,“ vyštěkla Karolína. „Málem jsem z toho ohluchla.“

„Měla ses k nám přidat,“ ozval se James.

„No to určitě. Takovej blázen ještě nejsem.“

„Tak promiň, že se tu snažíme se nějak zabavit, abychom se z toho nezcvokli!“

„Dobře, už mlčím,“ odsekla dívka a opět se stáhla do kouta.

Kolem šesté jim pak přinesli večeři, opět nějaký hnus. A tak ubíhal den za dnem. Trojice spolu už téměř nemluvila, všichni zarytě mlčeli a seděli na svým místech. Čím dál tím víc na ně doléhala atmosféra Azkabanské věznice. Už byli na tomto místě téměř týden a nic se nezměnilo. Jídlo bylo stále stejně odporné a mozkomoři je neustále hodinu co hodinu navštěvovali. Všichni už toho začínali mít až po krk, zdálo se, že během pár dní se z toho úplně složí a budou na tom jako ostatní vězni.

Karolína se zrovna probudila a s rozmrzelým výrazem se rozhlížela kolem. Najednou ale ucítila, jak ji do tváře uhodil teplý vítr. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, než jí to došlo.

„Tos byl ty, Siri?“ otázala se. Promluvila poprvé po několika dnech. Málem už zapomněla, jak se používá hlas.

„Jo, nudím se,“ ozvalo se v odpověď.

„Ale tak to přece znamená, že tyhle síly můžeme používat,“ zajásala.

„A na co nám to bude? S větrem a vodou toho moc neuděláme,“ zabručel Black. „Pokud teda James není ten skrytý nositel Země.“

„A to fakt že nejsem,“ zvolal James. „Ale máš pravdu, ta moje schopnost taky funguje.“

„A to je ti taky na prd, protože mozkomoři se neřídí zrakem, ale podle tvých emocí,“ ušklíbl se Sirius. „Takže tu stejně budeme hnít další tři roky.“

Karolína ho však nevnímala. Přemýšlela nad tím, jak se pomocí jejich schopností dostat ven. K dispozici měli jen vodu, vzduch a neviditelnost. Nic víc. Povzdechla si. Sirius měl pravdu, nedostanou se odsud. Bezmocně popadla kámen, který se uvolnil ve zdi a začala jím cosi škrábat do kamení. Naštvaně se ho snažila nacpat do malé dírky, která se ve zdi kdysi dávno vytvořila.

„Mám to,“ vykřikla najednou.

„Co máš?“ zajímal se hned James.

„Vím, jak se odsud odsud dostaneme!“ křičela nadšeně.

„A jak, prosím tě?“ divil se Sirius.

„V těch zdech jsou praskliny, podívejte se,“ pobídla je.

„No a co s tím?“ nechápal stále Black.

„Vy jste nikdy neměli fyziku, co? Víte, jak se mohou uvolňovat části skal? Víte jaký má kdy voda objem?“ ptala se jako u vytržení.

„Ne!“ odpověděli oba chlapci.

„Když voda zmrzne, zvětší svůj objem. A pokud se tak stane v nějaké skulině, může jí to roztrhnout!“

„Takže ty myslíš..“

„Probouráme ve zdi menší díru, kterou bysme se mohli protáhnout. Nikdo z lidí sem nechodí a tak to nebudou vědět. Pokud budeme pracovat dostatečně potichu, nikdo si toho nevšimne.“

„Kájo, už jsem ti řekl, že jsi skvělá?“ jásal v nejzadnější cele James.

„A já?“ ptal se okamžitě Sirius.

„Určitě jo,“ smála se Karolína. „Tak jdeme na to?“

„Když mi řekneš co mám dělat,“ odvětil Black.

„Dobře, tak jdi teď k mřížím. Od nich odejdi asi dva metry dozadu, jsi tam?“

„Jo, jsem, co teď?“

„Naplním vodou skuliny. Bude to tak o průměru půl metru, víc ne. Ty to zmrazíš. Pokud se to podaří, část zdi se utrhne. Když budeme takhle pokračovat dál, za nějakou dobu se dostanu až k tobě do cely. To samé uděláme pak u Jamese. A nakonec ven.“

„Ty jsi fakt génius,“ radoval se Potter.

„Tak jdeme na to?“ optal se Sirius.

„Jo, jasně. Až ti řeknu teď, musíš co nejvíc zmrazit vzduch kolem zdi.“

Pak se začala soustředit. Po chvíli jí z prstů začala vycházet voda a naplňovat malé skulinky. Pomocí své moci ji udržovala na místě, aby nestekla dolů.

„Teď,“ křikla.

V dalším okamžiku cítila, jak se kolem ní prudce ochladilo. Věděla, že to není způsobeno přítomností mozkomorů, tohle bylo úplně jiné. Voda ve zdi začínala mrznout. A po chvíli se ozvalo první zapraskání a ze zdi vypadly dva větší kameny.

„Tak co?“ zajímalo Jamese vzadu.

„Povedlo se. Opravdu to funguje,“ jásala dívka.

Pak se Siriusem pokračovali dál v práci. Ale šlo to pomalu, hodně pomalu. Několikrát toho museli nechat, když je opět navštívili mozkomorové. Hned jak odešli se však opět vrhli do práce. Po třech hodinách se prolomila poslední část zdi, která dělila Karolíninu celu od té Siriusovi.

„Hurá,“ zaradoval se Black, když viděl svoji přítelkyni a začal odstraňovat kameny, aby mohla prolézt.

Po pár minutách se dívka konečně proplazila do vedlejší cely. Pomalu už se snášel večer, to bylo období, kdy je mozkomoři nenavštěvovali. Vězni totiž spali a žádné emoce z nich nebyly cítit. Oba Světlonoši se opět pustili do práce. Systematicky prolamovali zeď, která je dělila od Jamese. Tentokrát jim to trvalo mnohem déle, než předtím. Skulin ve zdi bylo méně a také byla zeď o něco tlustší. Navíc se oba snažili šetřit své síly, tušili, že je ještě budou potřebovat. Po čtyřech hodinách konečně uviděli Jamese. Když už byli všichni konečně spolu, rozesmáli se. Týdenní vězení se na nich hodně podepsalo. Byli neupravení a špinaví. Všichni měli příšerně rozcuchané a špinavé vlasy, o oblečení ani nemluvili.

„Teda, my vypadáme,“ zašklebil se James. „Vsadím se, že teď my mě máma ani nepoznala.“

„Jo, to máš pravdu. A co teprve Lily, Ginn a Remus. Ti by od nás strachy utekli,“ mínila Karolína.

„Nebo kvůli tomu smradu,“ přihodil Sirius. „To by i Smrtijedi zdrhli co nejdál.“

„Tak to určitě, kamaráde,“ poplácal ho po zádech James.

„No, nechci vás rušit, ale měli bysme se vrhnout do práce. Teď je tak půlnoc. Než začne svítat, musíme být odsud pryč. V nejlepším případě už za vodou.“

„V klidu. Mozkomoři sem chodí až v osm, to je času dost.“

„Pokud se do toho pustíme hned, stihneme to,“ pokývala hlavou dívka a spolu se Siriusem se opět pustila do práce.

Po dalších čtyřech hodinách se ve zdi konečně objevil malý otvůrek. Karolína se Siriusem ještě zvětšili úsilí, zatímco James odhazoval kameny. Po další půl hodině konečně vytvořili otvor tak velký, že se jím mohli protáhnout.

„Tak kdo jde první?“ nadhodil Sirius.

„Já půjdu,“ navrhla se Karolína.

„Dej pozor,“ varoval ji James, „nevíš, co tam může být.“

„Neboj, budu opatrná,“ kývla dívka a začala se prodírat dírou v zdi. Ale jen co se podívala dolů, došlo jí, že mají další problém. „Pánové, malér,“ křikla dovnitř. „Jsme tak třicet metrů nad zemí.“

„To nemyslíš vážně!“ zděsil se Sirius. „Přece jsme to nedělali nadarmo.“

„To ne. Zeď není rovná, všude vyčnívají kameny a tak. S trochou štěstí to slezeme dolů. Já vám uhnu, tady je takový menší stupínek.“

A opravdu popolezla kousek dál od otvoru. Snažila se teď udržet asi na kameni, který byl velký deset centimetrů. Přidržovala se při tom jiných výčnělků a litovala, že nechodila na nějaké kurzy horolezectví.

„Bezva výhled,“ ohodnotil to Sirius, když i on prolezl otvorem ve zdi. „Škoda jen, že je tma jak v pytli. Hele, tak já lezu dolů, počkáš tu na Jamese?“

„Jasně. A hlavně nespadni!“ varovala ho s obavami v hlase.

„Neboj, budu se snažit. Neutíkám přece proto, abych se zabil,“ mrkl na ni a pomalu začal sestupovat dolů.

Karolína se neklidně zavrtěla a změnila polohu. V otvoru se konečně objevila Jamesova rozcuchaná palice a pak se vysoukal ven celý.

„No tak tohle bude hustý, vidím sotva na dva metry,“ zhodnotil jejich situaci. „Proč jen nemám schopnost létání,“ zanaříkal. „Kde je Tichošlap?“

„Leze dolů. Jen ho v té tmě nevidím. Ale zatím nic nespadlo, takže tam někde visí.“

„No v to doufám. Nerad bych ho pak viděl rozmázlého na zemi. Jdeme na to?“

„Co nám zbejvá. Tak vzhůru dolů,“ zavelela a pomalu začala sestupovat.

Každou chvíli však narazila na problém nebo slepou uličku. Pořád se musela vracet a často měla co dělat, aby nespadla. Slyšela, jak kousek od ní bojuje s tím samým i James. Zato o Blackovi vůbec nevěděla. Doufala, že se mu nic nestalo a že už je s trochou štěstí dole. Přestože měla zeď jen třicet metrů, trvalo jim přes hodinu, než se dostali dolů. Když Karolína zahlédla Siriuse, jak se opírá o zeď, štěstím se mu vrhla do náruče. Byla ráda, že tohle zvládli. Sice měli všichni drobná zranění, hlavně škrábance, ale byli šťastní, že se dostali dolů.

„Tak co teď?“ zeptal se James.

„Musíme se dostat k moři. Jiná cesta odsud nevede,“ šeptla dívka. „Poběžte!“

Rychle vyrazili směrem, kde tušili moře. Ono to zas tak těžké nebylo, stačilo jít od budovy. Konečně stanuli na mořském pobřeží. Ale před nimi se vynořila další překážka.

„A jak se odsud dostaneme, když se nesmíme dotknout vody?“ uvědomil si Potter.

„Nad tím už jsem přemýšlel, zatímco vy jste lezli,“ překvapil je Sirius. „Ale bude to náročné. Myslel jsem, že bysme mohli vytvořit nějakou kru. Kdybych jí pak pomocí vzduchu přepravil na pevninu..“

„Víš jak to bude těžký?“ vyjela na něj tiše Karolína. „Po chvíli se vyčerpáš a my se zřítíme do moře.“

„A máš nějaký jiný nápad?“

„Ne,“ zamumlala. „A jakým teda směrem? Abychom neodplachtili někam do Atlantského oceánu.“

„Přistávali jsme naproti té budce, kde bydlí ti strážci,“ vzpomněl si James.

„Tak to pojďme najít,“ navrhl Sirius.

„Ne, mohli by nás objevit,“ zarazil ho Potter. „Půjdu jen já, můžu se přece zneviditelnit. Aspoň nějak pomůžu..“

„A Jamesi,“ řekla ještě Karolína, když odcházel, „buď opatrný.“

„Neboj,“ zašeptal a zmizel.

Black a Greenová osaměli. Aby se chránili před ledovým větrem, který o moře, přitiskli se k sobě a snažili se nějak zahřát. Byli rádi, že jsou zas spolu a vyhlídka na to, že se můžou dostat z tohoto děsivého místa je hřála u srdce. Doufali, že si James pospíší, počasí se totiž opět začínalo horšit. Ale Potter se vrátil až po půl hodině.

„Šel jsem špatným směrem,“ vysvětlil. „Ten domek je asi čtvrt míle odsud. Všude je úplná tma, ani světýlko.“

„To je jen dobře,“ zamumlal Sirius. „Takže my musíme tímhle směrem,“ mávl rukou kamsi do dáli. „Tak na co čekáme? Dejme se do toho!“

„Jak má být široká ta kra?“ ptala se Karolína.

„Minimálně patnáct centimetrů, aby nás to uneslo. Ale klidně i víc,“ radil Potter.

„Fajn,“ povzdechla si dívka.

Ve vzduchu se najednou objevila vodní bublina. Sirius ji okamžitě zadržel, aby nespadla a Karolína z ní vytvořila placku. Během chvíle se z ní stala ledová kra, která se snesla na zem.

„Tak nastupovat, panstvo,“ zavelel Black.

Když se všichni usadili, kra se vznesla asi čtvrt metru nad zem a pomalu se sunula přes vodu. Sirius měl zavřené oči, jak se plně soustředil na svůj úkol a Karolína ho držela za ruku, aby ho povzbudila. Věděla, že udržet tu moc déle než pár minut je velice obtížné, natolik to ještě nezvládali. Ale zatím vše probíhalo hladce. Nikdo si jich nevšiml a to už byli asi míli od pobřeží. Už dávno nepršelo, bylo tak kolem šesté hodiny ranní a začínalo svítat. Dokonce už viděli i protější břeh, který předtím zahalovala tma.

„Kájo,“ zachroptěl najednou Sirius. „Už-už nemám sílu.“

„Ne,“ zděsil se James. „Vydrž, kamaráde, vydrž.“

„On to nezvládne,“ zakroutila hlavou Karolína. „Hrozně to bere sílu. Siri, vydrž ještě chvíli, něco vymyslíme.“

Chlapec přikývl a dívka okamžitě začínala vymýšlet náhradní řešení. Ale nic jí nenapadalo.

„Kájo..“

„Zvedni to tak o dva metry víš,“ vyhrkla v panice dívka. „Pak rozpusť tu kru.“

Sirius ji poslechl. Jen co to ale udělal, začali se propadat dolů. Ale spadli asi půl metru a dopadli do vody. Karolína se pekelně soustředila a pomocí své vody je zastavila. Teď je od moře dělila asi metr vysoká, vodní překážka, v níž se všichni snažili udržet. Dokud se nedotýkali samotného moře, bylo to v pořádku.

„Jamesi!“ křikla dívka na svého kamaráda. „Musíš se snažit udržet sebe i Siriuse nad vodou. Nesmíte se potopit, jinak jsme ztracení.“

„Dobře,“ odvětil Potter a chytil svého kamaráda. „Ale co chceš dělat?“

„Pokusím se nás dopravit na břeh.“

„Zvládneš to?“ strachoval se James.

„Budu muset. Hlavně Siriuse nepusť,“ Black totiž upadl do bezvědomí. Byl úplně vyčerpaný.

„Neboj, nepustím.“

Ze všech sil se snažila posouvat svoji vodu ke břehu a přitom se nepotopit. Plavání jí dělalo hrozné problémy, ale nehodlala se vzdát. Pomalu se blížili ke břehu. Už jim zbývalo jen několik metrů. A Karolína svou mocí rozbouřila moře. Na okamžik je schovala do obrovské bubliny a jedna z vln je vymrštila asi metr od břehu. Ale ještě ve vzduchu bublina nevydržela a praskla. Z výšky se zřítili na zem.

„Kájo!“ zaslechla Jamesův poplašený hlas.

„Nic mi není..“ zachroptěla dívka.

„Vždyť krvácíš! Uhodila ses ho hlavy!“

„To bude v pořádku,“ odporovala, ale před očima se jí dělali mžitky. „Jamesi, přemísti nás na..na Torside..padesát..padesát dva,“ koktala Karolína a následně upadla do bezvědomí. I ona vyčerpala veškeré své síly.

James zůstal sám. Nebyl natolik unavený jako jeho přátelé, jen táhl Siriuse ke břehu a to nebylo tak namáhavé jako udržovat kru nad vodou. Ale na klidu mu to nepřidalo. Nevěděl, jak se má přemístit někam, kde nikdy nebyl a ještě k tomu se dvěma lidmi. Věděl, že se teď může přemisťovat jako Karolína a Sirius, ale nemohl si vzpomenout na tu formuli, na kterou při tom měl myslet. Ale věděl taky, že každou chvíli mohou strážci zjistit, že utekli. Přenesl tedy Karolínu k bezvědomému Siriusovi a oba je chytil. Přemýšlel, přemýšlel jak to slovíčko znělo. Věděl, že bylo na P, ale víc nic. Minuta za minutou neúprosně ubíhala. Zničehonic zaslechl jakýsi alarm. Vycházelo to z ostrova v moři, tam kde stálo vězení. Došlo mu, že už vědí o jejich útěku. Zpanikařil. Teď už záleželo na každé minutě. Uběhlo dalších pět minut a James uslyšel několikanásobné prásknutí. Bylo to jen kousek od něj. Věděl, že se sem právě přemístilo několik bystrozorů. Vše bylo ztraceno. Zahlédli ho.

„Támhle jsou,“ vykřikl nějaký muž.

Několik nohou se rozeběhlo směrem k němu. James svěsil hlavu. Věděl, že je konec, celý jejich útěk byl marný, všechna ta snaha přišla na zmar. Když ale byli asi dvacet metrů od něj, konečně si na to slovo vzpomněl. Portale, tak to bylo. Už neváhal ani vteřinu a i se svými přáteli se přemístil, aniž by věděl kam. Ve vzduchu po něm zůstal jakýsi hnědý opar, který vypadal jako zvířená země. Nic nápadného.

14.09.2007 17:41:59
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one