My world of fantasy...

58. KAPITOLA - POTŘETÍ A NAPOSLED

Tak tady máte další kapitolku..=D Jak už jsem psala, přes víkend tu nejsem, jedu s kámoši pryč, i když se mi ze začátku moc nechtělo, ale nakonec mě ukecali..Tak sand toho nebudu litovat. No každopádně si i vy užijte poslední víkend před tím, než zase začne škola. =D
Jinak nezapomeňte pořádně komentovat, ať se mám na co těšit.=D Mooc dík.
Vaše Kaitlin
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

V posledních dnech Remus zažil jeden šok za druhým. Nejen, že v Denním věštci vyšel dosti obsáhlý článek o smrti jeho rodičů, ale navíc k němu byly přidány fotky těl tak, jak se našly. To ho srazilo k zemi, na něco takového nebyl připravený. Vidět své rodiče v takovém stavu, že je téměř nepoznal, to bylo na něj doopravdy moc. Nechápal, proč tam ty fotky daly, copak nemají krapet soucitu?

V ten samý den za ním navíc přišel jakýsi čaroděj s tím, že kvůli tomu, že ještě studuje, bude muset být jeho sestra umístěna do domova pro děti. Do celé té věci se musel vložit Brumbál. Ale ani to čaroděje nezlomilo. Pořád si tvrdil svoje. A odešel s tím, že zítra pro Cornelii pošlou. Asi půl hodiny po tomto incidentu se Karolína chystala vytratit ze školy. Popravdě tuto situaci očekávala, stačila si během prázdnin přečíst knížku, jak se při takovýchto případech postupuje. A moc dobře věděla, že se tomu dá ještě zabránit. Stačilo, když je poručník schopen zařídit dítěti studium, stravu a má stálé bydliště.

Jenže její odchod zhatila další věci. Do školy se dostavil další úředník, tentokrát cosi jako právník. Podle závěti jeho rodičů připadá všechen majetek i účet u v bance pouze jediné osobě. A tou byl jakýsi kamarád Ricka Lupina. Přestože si Remus vyžádal, aby mohl závět vidět, k ničemu mu to nepomohlo. Vypadalo to, že vše je v pořádku a i podpis na závěti je pravý. Nechtěl tomu věřit. To by mu rodiče přeci neudělaly. A ani Karolína tomu nevěřila. Nepochybovala, že podpis je pravý, ale měla tušení, že k tomu byl Rick donucen. Někdo je musel už déle vydírat a jejich únos byl jistě zapříčiněn jejich dlouhodobou nespoluprácí. A tak Remusovi nezbývalo nic jiného než přislíbit, že během víkendu bude dům vyklizen, aby mohl být předán novému majiteli.

V pátek opravdu přišel jakýsi úředník z ministerstva, aby odvedl Cornelii. Protože byl Remus stále u Karolíny a Siriuse, musel muž přijít sem.

„Dobrý den,“ pozdravil hned ve vchodu. „Jmenuji se Maxmilián Walter. Přicházím kvůli panu Lupinovi a jeho sestře.“

„Ano, čekali jsme vás,“ odvětila Karolína a vpustila ho dovnitř.

Remus se na muže nešťastně podíval a kývl na pozdrav. Věděl, že tohle má prohrané, že o sestru přijde.

„Mohl bych tedy vidět slečnu Lupinovou?“ optal se Walter.

„Zajisté,“ přikývla Karolína. „Ale myslím, že není ve vaší pravomoci, abyste ji odtud odvedl.

„Prosím?“ divil se ministerský pracovník. „Mám tady nařízení z ministerstva, že slečna Cornelie Lupinová má být umístěna do domova pro kouzelnické děti, které ztratily svoji rodinu.“

„To možná máte, ale jak jistě víte, tady Remus je plnoletý,“ argumentovala Karolína. „A tudíž se o svoji sestru může postarat sám.“

„Ano,“ odvětil muž. „Ale za předpokladu, že má finanční prostředky na to, aby se o ni mohl starat a také má udané trvalé bydliště. A pokud vím, ani jedno z toho pan Lupin nemá,“ ušklíbl se muž.

„Tak to se mýlíte,“ oplatila mu úšklebek Karolína. „Pan Lupin má jak trvalé bydliště, tak finanční prostředky na to, aby svoji sestru zajistil.“

Všichni teď na Karolínu překvapeně hleděli. Všichni věděli, že Remus přišel téměř o všechno, že v trezoru nemá téměř žádné peníze a ani nemá kde bydlet.

„Tak to asi těžko,“ opáčil hrubě Walter. „Podle všeho má v trezoru sotva pár galeonů. A o bydlení ani nemluvím.“

„Tak si to běžte zkontrolovat na to vaše ministerstvo. Možná pak zjistíte, že pan Remus Lupin vlastní kromě trezoru 56 také trezor číslo 789 a na něm je dost peněz na to, aby z toho svoji sestru zabezpečil. A co se týká bydlení, zkontrolujte si laskavě, na koho je napsaný byt 1098 na South Street. Řeknu vám to. Je napsaný na mě a na tady přítomného pana Lupina. Takže má plné právo se o svoji sestru postarat tak, jak on uzná za vhodné. A vy mu do toho nemáte co mluvit.“

Všichni na Karolínu jen nevěřícně zíraly. Jediný, kdo nebyl překvapený, byl Sirius. S jeho pomocí se Karolína vypařila hned po odchodu právníka z Bradavic, aby zařídila vše potřebné k tomu, aby mohla Cornelie zůstat u Remuse. Část peněz ze svého mudlovského účtu převedla na galeony. A jelikož měla neomezený rozpočet, dala tam Remusovi tolik, aby s tím mohl vystačit na co nejdéle a ministerstvo proti tomu nemohlo nic říct. Měl tam totiž víc, než spoustu jiných kouzelníků. A s bytem nebyl problém. Patřil do mudlovského registru a věc byla za několik minut vyřízena.

„To-to není možné,“ koktal Walter. „Ještě včera neměl zhola nic.“

„Ale včera není dnes. A protože má vše, co potřebuje, vy nemáte sebemenší právo na to, abyste odsud slečnu Cornelii Lupinovou odvedl. Děkujeme za vaši návštěvu, ale už vás nepotřebujeme,“ usmála se a naznačila mu, že má odejít.

„Tímhle to ještě neskončilo,“ zaskřípal zuby Walter.

„Ale ano, skončilo,“ zasáhl Sirius. „A laskavě opusťte tyto prostory, již zde nejste vítaný.“

Walter se na ně naštvaně podíval, ale v další chvíli už vylézal z otvoru. Ještě, než se obraz zaklapl, bylo vidět, jak spěšně odchází chodbou pryč a jeho černý plášť za ním vlaje. Karolína a Sirius si oddechli. Byli rádi, že se ho zbavili.

„Jak-jak..“ koktal Remus.

„Jednoduše,“ usmála se Karolína šťastně. „Prostě jsem převedla nějaké peníze ze svého účtu v mudlovské banky na nový účet, proměnila je na galeony a nechala to napsat na tvoje jméno. Gringottovi se do záležitostí ministerstva nemíchají a tak mi účet v pohodě vystavili. A co se týče bytu, je to jen dočasné, než si něco sám najdeš. Ale nemohla jsem jim dovolit, aby Cornelii odvedli.“

Remus se jí vrhl kolem krku: „Dík,“ řekl se slzami v očích. „Ani nevím, co bych si bez tebe počal. Jsi moje záchrana.“

„To byla samozřejmost,“ odvětila Karolína. „Ty bys pro mě udělal to samé.“

„Ale jak jsi věděla, co všechno musíš zařídit?“ nechápal James.

„Shodou okolností jsem na toto téma četla jednu knížku. Ale musíme počítat s tím, že se tady brzo ukáže někdo z ministerstva. Walter si určitě ověří to, co jsem mu řekla. A budou chtít vědět, jak si k tomu přišel.“

„Ale proč jim tolik záleží na tom, aby šla Cornelie pryč.“

„Nevím,“ povzdechla si Karolína. „Ale obávám se, že za tím opět vězí Smrtijedi. Určitě jich je na ministerstvu dost. A možná, že měli Cornelii odvést hned napoprvé, zbabrali to a snaží se to napravit. Ani bych se nedivila, kdyby byl Walter jeden z nich.“

„Ale tím pádem se budou snažit moji sestru dostat,“ zoufal si Remus. „A co když se jim to povede? Co když řeknou, že těch peněz mám málo, že ten byt nevyhovuje..“

„Neřeknou,“ odporoval Sirius. „Těch peněz tam máš opravdu dost,“ věděl totiž, tolik tam Karolína převedla. „A i nemůžou vědět, jak je byt velký. Možná něco zjistí na úřadech, ale nemohou vědět, jestli není kouzlem zvětšený.“

„Ale co když budou chtít jít dovnitř?“ zajímalo Ginny. „Je sice velký, ale asi ne dost na to, aby si tam mohla žít i ty a Remus.“

„No, tak dovnitř určitě nepůjdou,“ ušklíbla se Karolína. „Nebo jsi snad zapomněla, že tam můžou jen ti, kterým to já sama dovolím?“

„Zapomněla,“ přiznala Ginn. „Tak v tom případě je to v pořádku. A Remus se nemusí ničeho obávat,“ usmála se spokojeně.

„Ale stále není vyřešeno, kam Corny půjde. Tady zůstat nemůže,“ povzdechl se Remus.

„Neboj, to se nějak vyřeší. Mám pár známých, který mají děti a určitě by si k sobě Cornelii vzali,“ řekla Karolína.

Koho máš na mysli?“ ozvalo se jí najednou v hlavě. To byl Sirius.

Molly,“ odvětila Karolína. „Ona by to udělala, už předtím se starala o to, kam dívka půjde. Nebýt toho, že je u nás, nabídla by se sama. Bez ohledu na to, že jsou chudí.“

„Nechci s tím nikoho otravovat,“ zamumlal Remus.

„Prosím tě. A co chceš jiného dělat? Cornelie potřebuje vzdělání a taky někoho, kdo by na ní měl čas. A to tady rozhodně nejde. Kdyby to bylo možné, nechala bych jí tady, ale už tak toho mám na sobě dost. A ty s ní nemůžeš být věčně. Jsi primus, máš na krku taky plno starostí. A taky tě čekaj OVCE:“

„Přemýšlel jsem, že bych nechal školy,“ přiznal Lupin potichu.

„Cože?“ vyjekla Karolína. „To myslíš vážně? A čemu by to pomohlo? Hm? Jak by sis asi tak našel práci, když nemáš dodělanou školu?“

„Nevím, nějak bych to zvládl.“

„Takto teda ne, kamaráde,“ ozval se Sirius. „Ty prostě zůstaneš tady, ať se ti to líbí nebo ne.“

„Nemáš mi co nařizovat, Tichošlápku. Je jen na mě, jak se o svou sestru postarám.“

„Tak to teda není,“ zamračila se Karolína. „TY zůstaneš tady a o žádném odchodu už nechci slyšet.“

„Ne, chci být s ní.“

„A myslíš si, že by se to Cornelii líbilo? Celý den být jen se svým bratrem? A co ministerstvo? Jakmile by zjistilo, žes odešel ze školy, okamžitě by ti jí sebrali.“

„Mohl bych se skrývat,“ stál si za svým Remus.

„A na Voldemorta si zapomněl, že ano,“ řekla najednou Ginny. „On vůbec po tvojí sestře nejde.“

„Reme, Cornelie musí jít někam do rodiny. Znám jednu, kde mají dvě děti, které jsou v jejím věku. A oni by si jí vzali,“ domlouvala mu Karolína.

„Ale co když..co když by se jí tam něco stalo? Co když by jí tam Voldemort našel?“

„Neboj, nenašel. Oni stojí na naší straně a nikdo by nevěděl, že by tam byla.“

„Já..“

„Karolína má pravdu, Náměsíčníku,“ ozval se znenadání James. „Bude to tak pro všechny nejlepší, pro tebe i pro ni. A jestliže ty lidi znají, tak v čem je problém?“

„Nechci jí dát k někomu cizímu,“ sklopil hlavu Remus.

„Víš co, teď to řešit nebudeme. Do neděle ji tu určitě necháme. A pak se uvidí, souhlasíš?“ navrhl Sirius.

„Dobře,“ povolil Remus.

Ostatní se pousmáli. Věděli, že je to pro něj těžké, ale chtěli mu ze všech sil pomoci. Ještě se ani pořádně nesrovnal se smrtí rodičů a hned na něj dopadly další problémy.

„Víš Reme,“ začala po chvíli zas Karolína, „ty jsi na tom podobně jako já a Sirius.“

Remus se na ni překvapeně podíval. Nechápal, co tím myslí. Vždyť jim se přece nic nedělo, tak o čem to tu mluví. A nechápali to ani ostatní, dokonce ani Black ne.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Lupin.

„Musíš řešit problémy, které k tvému věku vůbec nepatří. Sotva jsi dosáhl sedmnácti, už se musíš starat o sestru, řešit věci s ministerstvem…Tyhle problémy nepatří k dospívání..“ vysvětlila.

„A co tedy řešíte vy?“ nechápal James.

„Hodně věcí. Myslím, že je konečně načase, abychom vám řekli to, co jsme vám tajili. Jamesovi i holkám jsem to slíbila a chci to dodržet.“

„Karolíno,“ zasáhl Sirius, „jsi si tím jistá?“

„Ano, jsem. Už jsem to konečně pochopila.“

Sirius pokýval hlavou. Sám na to měl stejný názor. Chtěl, aby to jejich přátelé věděli.

„Víte, všechno to je vlastně kvůli tomu, proč jsem tady. To, co vám chci říct tajím už od začátku. Ale od té doby se toho mnoho změnilo,“ na chvíli se odmlčela a sbírala odvahu na to, aby jim to řekla. Black vycítil, že Karolína není zrovna ve své kůži. Chytl ji za ruku a stiskl. Věděl, že teď potřebuje povzbudit. Věnovala mu letmý úsměv a pokračovala dál.

„Mám tady jeden úkol. Když jsem se propadala jsem, slyšela jsem, že můžu změnit budoucnost. Vím, co se má stát, co vás všechny čeká. A taky vím proč. A ta, která mě sem poslala..“

„On tě sem někdo poslal?“ skočil jí do řeči James.

„Ano, Aiedail,“ odvětila Karolína prostě.

Jen co to dořekla, v místnosti se najednou zablesklo a uprostřed pokoje se objevila stíbrnozlatá mlha, v níž se rýsovala jakási postava. Když opar zmizel, všichni spatřili ženu. Ženu tak krásnou, až to ani nebylo možné. Dlouhé, stříbrné vlasy jí sahaly až po pas a zdobila je korunka ze světla. Na sobě tentokrát měla zářivě bílé šaty. Působila jako nějaká dávná bohyně ze starověkého Řecka nebo Říma. Ginny, James, Remus a Lily na ni hleděli s otevřenou pusou, zatímco Karolína a Sirius se na sebe usmáli. Rádi jí viděli, vždy, když se objevila jim nějak pomohla. A mimoto, nepoštěstí se vám každý den vidět tu, která má na starosti dobro Země, Paní Dobra.

„Rádi tě zase vidíme,“ zazubil se Sirius a překvapil tím všechny mimo Karolínu.

„I já vás,“ promluvila Aiedail svým líbezným hlasem. „Vidím,“ otočila se na Karolínu, „žes konečně pochopila to, co jsem ti celou tu dobu říkala.“

„Ano, pochopila,“ sklopila hlavu Karolína. „Ale teprve po tom, co se stalo několik hrozných věcí.“

„Ale věcí, kterým si nemohla zabránit. Nemohla si tušit, co se stane. Tohle by se stalo tak jako tak. Ale ostatním věcem už můžeš zabránit. Mnohé z nich se ani nestanou. Vždyť už jen tím, že jste se přidali k Řádu a přivedli několik nových lidí, jste změnili budoucnost,“ vysvětlila. „A,“ otočila se najednou k Jamesovi, „i ty jsi pochopil to, co jsem radila.“

Potter se zatvářil nadmíru překvapeně. Vždyť jí ještě nikdy neviděl. Aiedail se na tváři objevil mírný úsměv.

„Copak ty si nepamatuješ na ten dopis, který dostala Ginny od paní z Linearu?“

„TO jste byla vy?“ vykulil oči James.

„Z Linearu?“ řekla zároveň Karolína.

„Ano, z Linearu. Tak se totiž jmenuje místo, kde bydlím. A ano, byla jsem to já.“

„Co to bylo za kouzlo, to co v tom bylo?“ zapojila se i Ginny. „Nic to neudělalo.“

„Ale ano, udělalo,“ odporovala žena. „Dokud se vše neprojasnilo, doku jste všichni nepochopili to, co jste měli, musela Ginny zapomenout to, proč tu je. Zapomenout svoji minulost.“

Všechny pohledy se okamžitě otočily k Ginny. Ten Karolínin a Sirisův byl omluvný, zbylých ohromený.

„Minulost? Nechápal Remus. „Jak to myslíte?“

„Ginny není ta, za kterou ji máte. Nikdy nežila v Americe a její rodiče rozhodně nezahynuli při autonehodě. Karolína vám poměrně brzo prozradila, kdo je, ale Ginny to nikdy neudělala. Ale nemějte jí to za zlé. Zažila toho mnohem víc, než si dovedete představit. V její minulosti je mnoho bolesti a smutku.“

Ginny nasadila nechápavý výraz: „Vůbec nevím, o čem to mluvíte,“ řekla potichu.

„Já vím. a hned to také napravím,“ přikývla. „Vzpomeň si, Ginny Weasleyová,“ pronesla a lehce foukla do vzduchu.

Kolem Ginny se vytvořil stříbrný vír a celou ji zahalil. Když se konečně znova objevila, byla jiná. Ne vzhledem, ale v očích se jí zračily všechny vzpomínky, o které předtím přišla.

„Proč jste to udělala?“ zašeptala.

„Kvůli tvé bezpečnosti. Muselo to tak být. Jen čtyři lidé věděli, kdo opravdu jsi. Karolína, Sirius, Brumbál a Lily. Ta však zapomněla stejně, jako jsi zapomněla ty.“

„Ale teď už si vzpomínám,“ řekla Lil zamyšleně.

„A tak to také má být,“ usmála se Aiedail a otočila se ke Karolíně. „Dnes už se vidíme opravdu naposledy. V tomto světě se smím objevit jen třikrát za určitou dobu. I já mám své omezení, Karolíno. Teď už si se vším budete muset poradit sami, rozumíš?“

„Ano,“ odpověděla Karolína.

„Jen byste měli vědět,“ otočila se i k Siriusovi, že kromě ohně existuje také..“

„Země,“ přerušila ji Karolína. „Už jsem nad tím přemýšlela. A svým způsobem je to i vyvážené. Přestože On je mnohem zkušenější, než my. A kdo je ten čtvrtý?“

„To ti nesmím říct. Je to domluva mezi mnou a Daeamonem. Ani oni nevědí, kdo jste vy. A Daeamon už se tady taky neobjeví. Také zde byl již třikrát. Osud tohoto světa už je jen ve vašich rukou. Ale přesto vám ještě trochu pomůžu. Sice bych neměla,“ mrkla, „ale co se Daeamon nedozví..“ usmála se. „Tadytu obálku předejte vašim přátelům. Je v ní něco, co vám všem moc pomůže, uvidíte. Ale počkejte s tím, až odejdu. Navíc v Knize objevíte menší dodatek. Přečtěte si ho. Tak sbohem, mí přátelé, a hodně štěstí.“

Postav a začala pomalu mizet.

„Sbohem,“ stačila ještě zavolat Karolína.

Sirius jen zamyšleně hleděl na obálku, kterou měl v ruce. Přemýšlel, co v ní asi je. A jak tohle všechno dopadne.

„Kdo to byl?“ ozval se jako první samozřejmě James.

„Aiedail,“ odpověděla Karolína. „Je hybatelka světa. Stará se o světy. Ona je Dobro.“

„A co mělo všechno tohle znamenat?“ chtěl vědět Remus.

„Sedněte si a my vám to vysvětlíme, dobře?“ navrhl Sirius. Když přišla Aiedail, všichni se automaticky postavili.

„Jak už jsem říkala,“ začala Karolína, „všechno to začalo tím, že jsem se tady objevila. První člověk, kterého jsem uviděla byla Ginny. Protože ta se tu objevila stejně jako já.“

Na chvíli nastalo v místnosti ticho. Všichni se přirozeně podívali na Ginn, která hned stočila tvář k zemi. Když ji znova zvedla, byla plná odhodlání říct jim to, co tak dlouhou dobu tajila.

„Jsem z budoucnosti,“ řekla potichu, ale zřetelně a nevšímala se udiveného pohledu Jamese a Remuse. „Popravdě řečeno, klidně bych mohla být vaší dcerou,“ usmála se.

„Ale proč..“ začal Remus.

„Proč jsem vám to neřekla?“ odtušila Ginny. „Nechtěla jsem na to vzpomínat, chtěla jsem zapomenout a začít žít nový život. Ale teď je načase, abych vám o tom všem řekla pravdu. Teda pokud o to stojíte.“

„Samozřejmě že jo,“ nenechal na sebe čekat James. „Rád bych věděl, kdo teda vůbec jsi.“

Ginny se usmála: „Moje pravé jméno je Gineuvra Molly Weasleyová. Ale to málokdo používá. A od té doby co jsem tady jsem už jen Ginny Brownová. Musela jsem to změnit kvůli svým rodičům, to příjmení je přeci jen dost známé,“ ušklíbla se, ale hned pokračovala dál ve svém příběhu. Vypravovala jim o svém dětství, jak blbla na zahradě s bratry, tajně brala košťata z kůlny a učila se létat. Vyprávěla jim o svých bratrech, o svých rodičích. O tom, jak se strašně moc těšila do školy a litovala toho, že je ze všech nejmladší. Jak záviděla Fredovi a Georgovi, vždy, když se vraceli ze školy. Vždycky měli plno zajímavých zážitků a všechno jí to vyprávěli. Jen jí. Ronovi neřekli ani muk, ale své malé sestřičce ano.

„Když nastupoval Ron do školy, do prvního ročníku, šla jsem ho s mamkou doprovodit na nádraží. A ještě než jsme tam vešli, potkali jsme Harryho, vašeho syna,“ pohlédla na Lily a Jamese.

„Našeho syna?“ zašeptala Lily omámeně.

„A mého kmotřence,“ ohlásil okamžitě Sirius, on byl na Harryho pyšný.

„Chudáček malinkej,“ hrál smutného James. „Jak jsme mu to mohli udělat?“

„Hele, neprovokuj,“ zašklebil se Black, ale víc neřekl.

„No,“ pokračovala Ginny, „každopádně ti dva se hned skamarádili. Stali se z nich nelepší přátelé, společně ještě s Hermionou Grangerovou. Nerozlučná trojka, Nebelvírské trio. Pořád plavali v nějakých malérech. Hermiona se je snažila brzdit, ale marně. Nakonec v tom stejně jela s nimi.“

„Po kom ten kluk asi tak mohl být,“ podíval se Remus na Jamese.

„Celej James,“ řekla Ginn. „Alespoň vzhledově. Jen oči, oči měl po Lily. Ale charakterově byl po vás obou.“ Dál už vyprávěla věci jen ze svého pohledu, jen to, co zažila ve škole ona. Ti tři se tam samozřejmě vyskytovali velmi často, byli podstatnou součástí jejího života, ale snažila se neříkat jejich dobrodružství. Teď šlo o ni. A navíc, o těchto věcech toho věděla víc Karolína a ta to také měla říct. Ona sama se dozvěděla o viteálech až těsně před bitvou, zatímco Karolína věděla všechno, co se stalo po celý rok. Stejně tak jako u všeho ostatního.

To už se však dostala k tomu, jak konečně začala s Harrym chodit a jak byl zabit Brumbál. Nastala poslední bitva. Během vyprávění začala Ginny plakat. Na tohle vzpomínat nechtěla, stále to bolelo, i když už to byl rok. Povídala, jak to celé probíhalo, jak bojovala s Malfoyem, který ji zranil a Ron ji okamžitě přenesl do nemocnice.

„Nikdo z těch, které jsem měla ráda nepřežil,“ plakala. „Nikdo. Máma, táta, bráškové. Všichni byli mrtví. I Harry. A všichni kamarádi. Vyhráli jsme, to ano, ale za strašlivou cenu. Jediný, kdo mi zůstal, byl Remus. Ale ten se po Smrti Harryho a své přítelkyně úplně nervově zhroutil. Oba je viděl umírat. Zůstala jsem sama. A tak jsem se uchýlila do Siriusova domu. Ale po několika dnech už jsem toho měla dost. Nezvládala jsem to a chtěla to ukončit. Jenže v okamžiku, kdy jsem to chtěla udělat jsem se propadla sem. A dál to znáte.“

„To je strašný,“ vypravila ze sebe Lily. „Tohle jsi mi nikdy neřekla.“

„Nedokázala jsem to,“ zašeptala dívka.

„A co se vlastně stalo s námi? Se mnou a Lily?“ chtěl vědět James. „Proč byl Harry u Dursleyových?“

„Protože jste oba dva byli mrtví,“ řekla Karolína a upoutala tak na sebe pozornost. Teď byla na řadě ona se svým vyprávěním. „Už od Harryho prvního roku. Všichni jste samozřejmě byli v Řádu, v tom, o kterém Ginny povídala. Časem jste měli dítě, Harryho. Jenže pak byla vyřčena jedna věštba. A vztahovala se právě na vašeho syna. Říkala,“ a zopakovala věštbu, kterou už znala nazpaměť. „Bohužel však první část tý věštby slyšel jeden ze Smrtijedů a i když ho pak odhalili, běžel to povědět svému pánovi. Voldemort pak šel po vás. Začali jste se skrývat a nakonec vám Brumbál navrhl Fideliovo zaklínadlo,“ jeho princip vysvětlovat nemusela, před týdnem ho brali ve škole. „Sám se vám nabídl jako strážce, ale vy jste trvali na Siriusovi. Ale nakonec jste zvolili Petra. Toho nejnenápadnějšího z vás.“

„A jaký v tom byl problém?“ nechápal James.

„Problém?“ hořce se rozesmál Sirius. „Jen ten, že Petr už byl v tý době dávno na Voldemortově straně. Jakmile se stal strážcem, běžel za svým pánem. Zradil nás všechny. Zradil své nejlepší přátele kvůli takové kreatuře jako je Voldemort.“

„To ne,“ vypravila ze sebe Lily. „To nemůže být pravda. Petr by…“

„Lily, ale ona to pravda je,“ upřela na ni oči Karolína. „Ani netušíš, kolik už je na téhle škole Smrtijedů. Proč myslíš, že jsme primusové? Je to jen proto, abychom na ně dohlíželi, aby se tady nic nestalo a oni neodcházeli z hradu. Nevíš, jak je to těžký, dávat pozor, aby neunikli a něco neprovedli. Musíš být pořád ve střehu. A Petr už je dávno jeden z nich. Vy jste si nevšimli, jak se loni pořád někam ztrácel? A občas i teď?“

„Bylo mi to divný,“ přiznal James smutně, Petrova zrada se ho velmi dotkla. „Ale nakonec jsem si řekl, že chce být jen sám.“ Nechápal, jak to mohl Petr udělat. Vždy ho považoval za svého přítele. A stejně tak nad tím uvažovali i ostatní.

„Jak už je to dlouho?“ zeptal se přiškrceně Remus.

„Už od zimy. Od té doby, co jsem se tehdy pohádala se Siriusem. „Byla jsem tehdy na jednom tom srazu, který tady budoucí Smrtijedi měli.“

„Ale tak to je třeba ještě naděje, že se k nim…“

„Ne, Jamesi, už od konce školního roku mají všichni z nich Znamení zla.“

„Kdo všechno vlastně?“ zajímalo Remuse. „A jak ses o tom vlastně dozvěděla?“

„Tehdy se mi zdál sen. „Viděla jsem s v něm jeden ze Smrtijedských srazů. A druhý den jsem si se ujistila u Severuse. Ano, u něj,“ dodala když viděla, jak se James zatvářil. „I on se k nim chtěl přidat. A co já vím, bylo to hlavně kvůli vám. Tobě a Siriusovi. Ale nakonec se od nich odtrhl.“

„Ještě mi tvrď, že teď stojí Snape na naší straně,“ zabručel James.

„Ale on opravdu stojí, Dvanácteráku,“ řekl Sirius.

James na něj vykulil oči. Že by se jeho kamarád zastával toho umaštěnce Snapea? To snad není ani možné.

„Opravdu. Jako jediný ze sedmého ročníku Zmijozelu. A možná i šestého.“

„To snad ne,“ vyjekla Lily. „Snad nechceš říct, že se k Němu přidali všichni? A co tvůj bratr, tvoje sestřenice?“ otočila se na Siriuse.

„Ti samozřejmě taky. Ještě aby ne. Bella byla dokonce ta, kdo je vedl. Společně s Malfoyem. A můj bratříček přece nemůže stát stranou. A Narcisa? A dělá všechno proto, aby se zalíbila Malfoyovi.“

„Belatrix a Malfoy už se brzo stanou Voldemortovými nejvěrnějšími,“ povzdechla si Karolína.

„Všechno to probíhá nějak rychle,“ zamumlala Ginny. „Nemyslela jsem, že už teď tu budou nějací Smrtijedi. Jako na hradě. Ale myslím, že bys to měla všechno dovyprávět.“

„Máš pravdu,“ přikývla Karolína. „Voldemort vás samozřejmě hned našel. Vnikl do domu. James se ho pokusil zastavit, aby dal Lily čas na to, aby i s Harrym utekla. Byl na místě mrtvý. Pak šel Voldemort za Lily. Prosilas ho, aby nechal Harryho na pokoji, aby zavil tebe. Ale on chtěl jen jeho. Obětovala ses zas svého syna. A když se Voldemort otočil na vašeho syna a vyslal kletbu smrti, stalo se něco velmi podivného. Obrátila se proti němu a vytrhla ho z těla. A Harrymu zbyla jen jizva ve tvaru blesku.“

„Ale jak to, že to přežil?“ chtěl vědět Remus.

„Sebeobětování,“ zamumlala Ginny. „Lily se za něj obětovala a to mu poskytlo ochranu. A s něčím takovým Voldemort nepočítal. On na takové věci, jako je láska a přátelství nevěří.“

„Přesně. Pak se tam objevil Hagrid. Měl od Brumbála nařízeno, aby odvezl Harryho k jeho posledním žijícím příbuzným. K Dursleyovým. To tam však přijel i Sirius. Předtím byl navštívit Petra, ale jeho skrýš byla prázdná. S obavami tedy jen za vámi. A potkal tam Hagrida. Chtěl po něm, aby mu Harryho dal, ale ten měl svoje nařízení. Tak mu tam alespoň nechal svoji létací motorku s tím, že už ji potřebovat nebude. Pak se vydal najít Petra. Věděl, že vás zradil. A nakonec ho našel. Ale tentokrát byl Petříček lepší. Na celou ulici zařval, jak mohl takhle zradit Jamese a Lily, vyhodil svoji hůlku do vzduchu. Bylo z toho plno mrtvých. A nakonec si uřízl prst a jako krysa zmizel v kanále. Všechna vina pak padla na Siriuse, nikdo nevěděl, že se změnil strážce tajemství, všichni si mysleli, že to byl Sirius. A ten byl poslán do Azkabanu, bez jakéhokoliv soudu.“

„To není možné,“ dostal ze sebe James. „Přece museli vědět, že Sirius by to nikdy neudělal..“

„Měli ho za Smrtijeda,“ pokrčila rameny Karolína. „Harry pak vyrůstal u Petunie a jejího manžela. Nikdy se k němu nechovali jako ke svému synovci. Trpěli ho, to ano, ale víc nic. Byl tam něco jako sluha. Žil v přístěnku pod schody. A za vše byl trestán. Dursleyovi nechtěli, aby z něj byl kouzelník. Ale v jedenácti si pro něj přišel Hagrid a odvedl ho na Příčnou. A prvního září pak odjel do školy. Poprvé v životě měl kamarády.“

Karolína pak už jen vypravovala vše, co se Harrymu ve škole událo. Převyprávěla jim všech šest Harryho ročníků, tak jak to bylo. Snažila se, aby na nic nezapomněla, aby řekla úplně vše. A James s Lily se pořád vyptávali. A ani Remus nezůstal pozadu, zvlášť, když se tam pak objevil i on. Po dost dlouhé době Karolína skončila. Už nebylo nic, co by jim o Harrym a ostatních neřekla.

„A co vlastně ta Aiedail?“ vzpomněla si ještě Ginny. „Co tu dělala? Mluvila o osudu světa. Takže pokud jsem to správně pochopila, ten úkol, co nám zadala teď patří tobě a Siriusovi, viď?“

Karolína přikývla: „Poprvé se mi ukázala, když jsem odešla z Bradavic. To díky ní se umím přemisťovat a také ten byt mám od ní. Proto tam můžou jen ti, kterým to dovolím. Navíc mi dala jedno konto v bance. A podle toho, co říkala, tak tam mám neomezeně peněz. Proto jsem mohla dát tolik Remusovi. A i na jiné věci, to není důležitý. Podruhé se ukázala, když jsme byli u Jamese. Seděla jsem tehdy se Siriusem u jezera. Nabádala mě, abych do toho zapojila své přátele, ale to jsem odmítala. Ale Sirius se z toho nevykroutil. Dala nám tehdy jednu knihu a právě tu obálku pro Ginny. Knihu jsme pak otevřeli u mě. Jsou v ní kouzla z bílé magie a mnoho jiných a napsala ji sama Rowena z Havraspáru. Ona měla tehdy podobný úkol jako my. Také byla světlonošem. To jsou ti, které zvolí Aiedail, když už se svět opravdu řítí do záhuby. Kvůli tomu máme i určité vlastnosti. Naše kouzla jsou teď mnohem silnější, když chceme, dokážeme kouzlit i bez hůlky a každý z nás ovládá jeden živel. Já vodu, Siri vzduch. A taky jsme telepati.“

„Kvůli tomu jsme se ten den, když jsme se vrátili k Jamesovi chovali tak divně. Nedokázali jsme to ještě ovládat. I když jsme nechtěli. Slyšeli jsme vaše myšlenky. Mezi námi dvěma to tak není, jen si díky tomu můžeme spolu bezhlasně povídat. A cítíme emoce toho druhého. Každopádně Karolína odešla proto, že moc dobře věděla, co se vám odehrává v hlavách.“

„A teď už to ovládáte?“ znejistěl najednou Remus.

„A co myslíš, že jsme dělali zbytek prázdniny? Snažili jsme se všechny ty schopnosti zvládnout. Ale ty živly nám pořád moc nejdou.“

„A co je teda ten váš úkol?“ chtěl vědět James.

„Změnit budoucnost. Nesmíme dopustit, aby byla vyřčena věštba. Musíme zničit viteály a nakonec si samotného Voldemorta,“ vysvětlila Karolína.

„Jo, jenže menším problémem je, že tak jako si Aiedail vyvolila nás, její milovaný protějšek Daeamon si zvolil Voldemorta a ještě někoho, o kom nemáme ani páru,“ doplnil svoji přítelkyni Sirius.

„Tak to je zatraceně těžký úkol. A to jste nám chtěli tajit?“ ušklíbl se James.

„Nechtěla jsem, aby se vám něco stalo,“ řekla Karolína.

„Jsem ráda, že jsi změnila názor,“ usmála se na ni Ginny. „Společně to všechno dokážem. Věř mi.“

„Kéž by. Jo a ještě na něco jsem zapomněla. Já a Sirius jsme členy Fénixova řádu.“

„Cože?“ vyjekla Ginny. „A to jako vážně, jo? Tak to teda ne, já tam chci taky.“

„Proto jste tak rychle věděli o ..“ zarazil se James a pohlédl na Remuse.

„Jak jsem říkala, Sirius tam šel ten den za nimi, měl jim nabídnout členství v Řádu.“

„Kdybych tam šel dřív, nic z toho se nemuselo stát,“ šeptl Sirius.

„Tichošlápku, to není tvoje vina,“ ozval se James. „Tohle se prostě mělo stát. nic s tím nenaděláš.

Black neodpověděl. Stále si to dával za vinu a nic ho nedokázalo přesvědčit o opaku.

„Chci vstoupit do Řádu,“ řekl zničehonic Remus. „Chci bojovat proti Voldemortovi.“

„Já taky,“ přidal se James.

„A já taky,“ dodala Lily.

„Myslím,“ řekla Karolína zamyšleně, „že Brumbál bude proti. Ostatní už se s ní chtěli začít hádat, ale ona pokračovala. „Ale má smůlu.“

„To myslíš vážně?“ nevěřil svým uším James.

„Jo.“

„A jak chce přesvědčit Brumbála, aby nás vzal?“ nechápala Lily.

Sirius se ušklíbl: „Karolína má v Řádu dost velké slovo. Díky ní je na tom Řád tak, jak je.“

„Prosím tě,“ okřikla ho dívka. „Ty děláš, jako by ses na tom všem nepodílel. Jsi tam na tom stejně jako já.“

„Jo a kdo hned první den porazil Moodyho, hm?“ vpálil jí do obličeje.

„Neměl si na mě vyskakovat. Každopádně hned zítra o vás Brumbálovi řeknu. Nakonec s tím bude muset souhlasit. Když vzal i Severuse..“

„Cože?“ zakuckal se James, který se zrovna napil dýňové šťávy. „Ten netopýr je v Řádu?“

„Ano je, a neříkej mu tak. Zapomínáš, že je to můj kamarád. Ve skutečnosti je opravdu fajn.“

„To určitě,“ zamručel si James sám pro sebe, ale už nic neříkal.

„A co je vlastně v té obálce?“ vzpomněla si najednou Lily.

„To nevím,“ odvětil Sirius. „Aiedail nic neřekla. Jen to, že je vám jí máme dát,“ a podal jí obálku přes stůl. Lily se koukla na ostatní a pak dopis otevřela. Hned na to z toho vylétly čtyři paprsky. Hnědý, zelený, modrý a fialový. Do každého ze čtyř lidí, kterým byl dopis adresován, se zabořil jeden. Každý se rozzářil určitou barvou. Pak z obálky vylétl dopis a začal se sám od sebe předčítat. Bylo to hlasem Aiedail.

 

Přestože jsme s Daeamonem vytvořili dohodu, vy čtyři – ty Guneuvro Weasleyová, Lilian Evansová, Jamesi Pottere a Remusi Lupine – budete něco jako pomocníci Karolíny a Siriuse. Každý z vás ode mě dostane darem nějaké vlastnosti, které by se mu mohli v boji ze zlem hodit. Ginny, ty ode mě dostáváš darem řeč zvířat. Jamesi, pro tebe jsem si připravila neviditelnost. Lily dostává schopnost léčení. A ty, Remusi, ty ode mne dostaneš hned dva dary. Prvním z nich je umění nitrobrany a nitrozpytu. Věřím, že se ti bude hodit, je to totiž úplně něco jiného, než telepatie. Ta dokáže vnímat myšlenky a pocity, ale ty dokážeš získávat vzpomínky. A můj druhý dar. V této chvíli tě zbavuji tvého prokletí, již dále nebudeš vlkodlakem. Ale nemysli si, že se toho vlka zbavíš. Je to totiž tvoje zvěromágská podoba.“

 

Remus byl dojat. Konečně se na něj usmálo trochu štěstí a on se zbavil toho strašného prokletí. Po tvářích se mu koulela slza radosti. Konečně je volný.

 

Navíc ještě ode mne dostáváte schopnost přemisťovat se tak, jako Karolína a Sirius. Oni vám to vysvětlí. Každému z vás navíc přiděluji jednu barvu. Je to ta barva, jakou měl paprsek, který se do vás zabořil. Tak jako má Karolína stříbrnou, Sirius zlatou, Voldemort černou a země červenou, Ginny dostává barvu fialovou, Lily zelenou, James hnědou a Remus modrou. Taková je barva, která se objeví při vašem přemístění. Má to i jiný význam, ale na to budete muset přijít sami. Víc už pro vás udělat nemůžu, nesmím riskovat, že by si toho Daeamon všiml. Tak sbohem a hodně štěstí. Světlonoši.“

 

Dopis vzápětí vzplál.

„Světlonoši?“ vyhrkl James s úsměvem. „Teda, ale ty schopnosti, to je fakt něco.“¨

Nelenil a hned se pokusil zneviditelnit. A kupodivu se mu to opravdu povedlo. Stačilo prostě jen pomyslet na to, že to chce udělat a bylo to. Nat tímhle jásal jako malý kluk. Kamse na to hrabal neviditelný plášť.

„Jamesi, uklidni se,“ mírnila ho s úsměvem Lily. I když ho neviděla, jeho jásání se rozléhalo po pokoji. „Jak vlastně funguje to přemisťovaní?“ otočila se na Karolínu.

„Jednoduše. Stačí prostě pomyslet na místo, kam se chceš přemístit a přitom myslet na slovo Portale a je to. Můžeš se přemisťovat i tak, kdes nikdy nebyla a dokonce ti tam, kam to jinak nejde. Jen ne na místa, která osobně začaruje proti přemístění Voldemort nebo ten druhej.“

„Ok, takže to by bylo. Lidi, koukněte kolik je hodin,“ vyjekla najednou Lily. „Reme, musíme na chodby, hlídkovat.“

Opravdu už bylo docela dost. Ani si toho nevšimli, ale vynechali večeři. Teď už bylo dávno po večerce. Dokonce zapomněli i na Cornelii. Dívka trávila celý den ve svém pokoji. Karolína jí totiž na Příčný ulici koupila malé koťátko a Cornelie se od něj nemohla ani na okamžik odtrhnout. Ale alespoň od ní měli klik a mohli se nerušeně bavit.

„Na to se vykašli,“ rozvalil se Sirius na sedačce.

„Siriusi! Vždyť ty jsi taky primus,“ pokárala ho Lily.

„Ano, to jsem. Ale my jsme přišli na způsob, jak si tuto záležitost ulehčit.“

„A jak?“ zeptala se Lil podezřívavě.

„Jak jistě víš, tady James má v držení náš Pobertův plánek. No a ten přece ukazuje všechny lidi na hradě.“

„A jak to souvisí s vámi?“ ozval se Remus.

„Počkej, hned uvidíš. My jsme si totiž vytvořili svůj vlastní.“

„Takže tím mi chceš říct, že vy si celej večer sedíte na zadku a čumíte do mapy?“ vyčetla jim Lily.

„Lily, Lily. Kdybys ty věděla, kolik my jsme toto měli na starost,“ pokýval hlavou Black. „Karolína bůhví jak dlouho sháněla dům, kde by mohlo být ústředí Řádu. Pak jsme to tam museli kompletně vyčistit a všemožně očarovat. Tolik kouzel, kolik je na tom domě snad nechrání ani Bradavice. Museli jsme vymazat paměť několika lidem, abychom mohli provést Fideliovo zaklínadlo. Pak pláště pro Řád, ty taky dělala Karolína. Vymýšleli jsme komunikaci Řádu, sháněli nové členy a tomu ty říkáš sezení na zadku? Byli jsme rádi, že máme chvilku klidu. Kolikrát jsem musel Káje i dělat úkoly, když se vrátila úplně mrtvá z venku.“

„Já..Siriusi promiň,“ omlouvala se Lily.

Ale Sirius pokračoval dál: „A jak jsme říkali, musíme hlídat všechny ty Smrtijedy na hradě. To taky není nějaká bezvadná zábava, když víš, že se můžou každou chvíli sebrat a vydat se někam ven, za svým Pánem. To je pořád být ve střehu. Seš pak rád, když se dostaneš do postele s můžeš si konečně odpočinout,“ to už Sirius řekl vše, co měl na jazyku.

„A vy teda máte vlastní plánek?“ změnil téma bleskově James.

„Jo.“

„A ukážete nám ho?“

Sirius jen líně mávl rukou a z rohu pokoje k němu připlachtil pergamen. Hned ho hodil nedočkavému Jamesovi a ostatní se shlukli kolem něj.

„A jak se to aktivuje?“ zeptala se Ginny po nějaké chvíli.

Black popadl pergamen, dotkl se ho hůlkou a tiše zamumlal pár slov. Pak jim ho už rozevřený podal zpět. A všichni ho hned začali zkoumat.

„Felis a Canis?“ podivila se Ginny.

„Jo, naše zvěromágské podoby,“ ozvala se Karolína ze schodů.“ Aniž by to kdokoliv postřehl, Karolína se už před několika minutami zvedla a odešla do ložnice. Teprve teď se vrátila a v ruce držela jakousi tlustou knihu. Ale té nikdo nevěnoval pozornost, zajímal je spíš plánek.

„Neřeklas mi, že seš zvěromág,“ vyčetla jí Lil.

„Nějak jsem zapomněla. A kdy ti to řekl James?“

„V létě.“

„No to brzo. A co ty Ginn, ty ses už pochlubila?“ otočila se na svoji zrzavou kamarádku, která hned zčervenala.

„Ty jsi taky zvěromág?“ řekli James a Remus zároveň.

„Jo, jsem,“ zahuhlala Ginny rudá až za ušima.

„A v co se..“

„V lasičku.“

„A proč jsi nám to neřekla?“ zajímalo Remuse.

„Nikdo se neptal,“ opáčila Ginny a sklopila hlavu k plánku.

„Fajn, tak teď jsem tu jediná, kdo není zvěromág,“ konstatovala Lily.

„Ale budeš, neboj,“ usmál se na ní James. „Naučím tě to.“

„Hele ty, Siriusi,“ ozvala se znenadání Ginny. „Co znamenají ty červené a modré tečky?“

„Červení jsou Smrtijedi, modří Fénixové.“

„No jo, vy jste tu taky modře,“ zazubil se James. „A hele, Prewett, Andromeda a McGonagallová taky,“ postřehl.

„Jo, ti samozřejmě taky. Stejně jako tvoji rodiče, Dvanácteráku,“ probodl ho pohledem Sirius.

„Ti taky?“ zděsil se James. „Proboha proč?“

„Navrhla jsem je,“ řekla Karolína zpoza knihy. „Ti rozhodně nebudou souhlasit s tím, abys vstoupil do Řádu. Kristin už projevila obavy, jestli tam nejsi.“

„Jsem dospělej, nemaj mi to co zakazovat.“

„To si vyřiď s nimi,“ pokrčila Greenová rameny a dál s věnovala knize, do které jí teď nahlížel přes rameno i Sirius.

„Co vy dva tam vlastně zkoumáte?“ zaujalo Ginny.

„Nic, jen jednu knihu. Nic zajímavého,“ odvětil Sirius.

„A nechcete nám aspoň říct jakou?“ nedalo to Lily, která knihy úplně zbožňovala a tuhle v životě neviděla.

„Rowenina.“

„Jé a můžu se podívat?“ vyhrkla hned primuska.

„Jo, ale za chvíli,“ odpověděla Karolína zamyšleně.

V knize totiž přibyl malý dodatek pod to psaní, které tam měli od samotné Roweny z Havraspáru. Psalo se tam o čtyřech lidech, kteří budou mít téměř stejnou moc jako světlonoši a taky tak budou titulováni. Sice nebudou moci ovládat živly, ale v budoucích událostech ještě sehrají velkou roli.

„Tak si to tedy půjčte,“ natáhla se Karolína a podala knihu Lily. „Budete jí teď potřebovat víc než my, ale ta kniha nesmí opustit toto místo. Nesmí padnout do cizích rukou.“

„To se neboj,“ mrkla na ni Lil a už nedočkavě otevřela knihu. James s Remusem a Ginny jí samozřejmě hleděli přes rameno.

Všichni čtyři se hned nedočkavě pustili do čtení. Když přelouskali úvodní dopisy, dostali se až na kouzla, nad kterými jen valili oči.

„TO všechno jako umíte?“ nechtěl tomu uvěřit James.

„Jo, umíme,“ potvrdil mu Sirius. „A jestli nám chceš pomáhat, budeš to muset umět taky.“

„Ale to znamená hodiny a hodiny učení,“ zaskučel.

„Jo, kamaráde, já si tím taky prošel. A teď si na ředě ty.“

„Ach jo. Že já blbec se vždycky do všeho hrnu,“ zabědoval, ale spolu s ostatními se znova začetl do knihy.

31.08.2007 09:30:31
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one