My world of fantasy...

57. KAPITOLA - HOŘKÁ PRAVDA

Takže je tady další kapitola, sna snad se vám bude líbit..Chtěla bych jí věnovat Peťule za krásný komentář, který mi nechala u minulé kapitolky..

A prosím vás všechny o komentáře. Čím víc, tím líp..

Jinak další kapitolka k MSM se tu objeví buď ve čtvrtek nebo pátek, na víkend totiž jedu pryč a nechci vás nechat čekat..=D

Vaše Kaitlin

(P.S. Ani nevíte, co mi dalo práce sem tuhle kapitolu vložit! Kvůli tomu jsou mezi odstavci takové mezery, ale líp se mi to nepovedlo.Tak snad vám to nebude vadit.=D)

 

****

„Počkejte tu chvilku, prosím,“ poprosila je a došla k portrétu lorda ze Sith, který už byl nedaleko. „Hned se vrátím.“


Jen co zalezla dovnitř, hned se vydala nahoru. V ložnici spatřila Siriuse, jak sedí na posteli a hledí do prázdna. Zatím ho nechala být a přešla do vedlejšího pokoje, kde teď měla svůj pokoj Cornelie. K jejímu údivu dívka spala. Bylo teprve šest, ale malá Lupinová už asi byla unavená. Zavřela tedy dveře a vrátila se k Siriusovi.


„Siri,“ promluvila Karolína. „Já..Brumbál mě požádal, abych to řekla Remusovi.“ Když se na ni Black podíval, okamžitě sklopila oči.


„Zvládneš to sama?“ otázal se prostě. „Já na to teď nemám.“


„Jasně,“ odvětila chabým hlasem, ve skutečnosti se bála toho, že sama to nedokáže. „Hrozně se bojím toho, jak zareaguje. Tohle ho nemělo potkat. Jeho ne. On už si toho prožil dost.“


„Jdi za ním.“


Ale Karolína se nehnula: „Ptal se po tobě James. Myslím, že nás ti čtyři sledovali a pak čekali u ředitelny.“


„Co je mi po Potterovi,“ zahuhlal Sirius.


„Má o tebe starost. Bylo to na něm vidět.“


„Tak ať ji má o Remuse, ten ji potřebuje víc. Nezajímal se o mě téměř dva měsíce, tak nevím, proč by to teď mělo být jiné.“


„Remus má Ginny. A budu tam s nim já. Siri, ty teď nemůžeš být sám. Myslím..“


„Já vím.“


„Pošlu ho sem.“


„Ne..on..“


„Ale on se o tebe doopravdy bojí. Nejsem slepá.“


„To se ti jen zdálo,“ stál si za svým Black.


„Nezdálo. Ale záleží to jen na tobě, jestli ho chceš vidět.“


Tichošlápek mlčel: „Dělej si co chceš,“ řekl po chvíli.


Karolína se otočila a sešla dolů. Otevřela dveře a pustila ostatní dovnitř: „Sedněte si,“ vybídla je. „Jamesi, můžu s tebou prosím tě mluvit?“ a kývla směrem ke schodišti.


Potter na ni vyvalil oči, ale přikývl a odešel s ní na schody. Hned, jak Karolína zavřela dveře, zajistila je protiodposlouchávacím kouzlem.


„Proč?“ zeptal se hned James.


„Nechci aby to ti tři slyšeli. Ne hned teď.“


„O co tedy jde?“


„O Remuse.“


„A proč teda Tichošlápek..“


„Nech mě domluvit. Víš, včera večer byli Remusovi rodiče uneseni,“ dostala ze sebe Karolína ztěžka.


Potter na ni hleděl s otevřenými ústy: „Ale jak..“ vyžblekt.


„Vím to. Ale to není teď podstatný. Víš, já..já nevím jak to říct,“ posadila se na schod a Dvanácterák ji napodobil. „Víš, oni-oni..byli dneska nalezeni..mrtví,“ dostala ze sebe trhaně.


„To ne!“ vykřikl James a stoupl si. „To nemůže být pravda!“


„Bohužel je,“ odpověděla dívka smutně.


James se posadil opět vedle své spolužačky, schoval si hlavu do dlaní a chvíli tam jen tak seděl.


„Kdo to má říct Remusovi?“ ozval se po chvíli. „Brumbál?“


Karolína zakroutila hlavou: „Ne, já.“


„Proč?“


„Protože Brumbál ani McGonagallová nemají čas a protože jsem jeho kamarádka. Aspoň tak mi to řekl ředitel..Jenže já nevím, jak mu to mám říct. Neumím oznamovat takovéhle věci..“ pevně teď zavřela oči, aby nezačala brečet. „Když se to dozvěděl Sirius, úplně se složil. Už bůhví jak dlouho sedí na posteli a skoro nereaguje. Jen hledí do prázdna. Dostala jsem z něj pár vět, ale to je asi tak všechno,“ vylévala si srdce. „A co teprve Remus. Jamesi, já tohle nedokážu.“


„Ne, ty to zvládneš,“ podíval se na ni Potter. „Jinak by ti to Brumbál určitě nedal. Pochybuju, že má nějakou práci, prostě chtěl, abys to udělala ty,“ zamyslel se. „Předpokládá, že to od tebe Remus přijme lépe. A myslím, že má pravdu. Ale přesto to vezme velmi těžce. Měl je opravdu moc rád.“ Na chvíli se zarazil. „A co Cornelie?“ napadlo ho.


„Ta je v pořádku, spí nahoře v pokoji,“ vysvětlila mu. „Jamesi, mohl bys jít prosím nahoru za Siriusem? On to zval opravdu moc špatně. Bral je jako svou rodinu. Tak jako tvoje rodiče. A navíc..“ teď se Karolína zarazila, nevěděla, jestli to má říkat.


„Navíc co?“ chtěl vědět James.


„Byl to on, kdo zjistil, že je unesli Smrtijedi. Brumbál ho za nimi kvůli něčemu poslal. Bojím se, že se obviňuje z toho, že je to jeho chyba, že tam nešel dřív. Že kdyby to neodkládal, zachránil by je.“


„Vždyť je to úplná blbost. Ještě by ho zabili taky.“


Nastalo mezi nimi ticho. Avšak James se za chvíli na Karolínu vážně podíval: „Celé jsem to zkazil,“ řekl polohlasně. „Vyjel jsem na vás kvůli blbosti a zničil tak naše přátelství,“ teď už si zabořil hlavu do dlaní.


Karolína se k němu přiklekla a vzala jeho ruce do svých: „Nezničil. Já i Sirius tě stále bereme jako nejlepšího přítele.“ Během toho, co mluvila se mu neustále dívala do očí, při jejích prvních slovech totiž zvedl hlavu. „Nějaký měsíc nezboří takové kamarádství, jaké máte mezi sebou ty a Sirius. Jste jako bratři. Tak tu jen tak neseď a padej za ním. On tě potřebuje, třebaže si to nepřipouští.“


James přikývl a zvedl se. Za tu chvíli, co tu byl, mnohé pochopil. „A Kájo,“ řekl ještě, než vyšel nahoru ke dveřím, „hodně štěstí.“


„Dík,“ usmála se dívka a také se zvedla. Odstranila kouzlo, které prve provedla a sešla dolů do místnosti.


Hned jak to udělala, stočily na ni svůj zrak tři postavy, které seděly na pohovce. Uprostřed byl Remus, zatímco dívky seděly na stranách. Rozhovor s Jamesem Karolíně přidal na odvaze, ale jakmile uviděla Remuse, měla pocit, že ji všechny kuráž opustila. Zbyl jen strach. Strach z toho, jak to její kamarád přijme. Nechtěla, aby se do dozvěděl, ale zároveň věděla, že je to nevyhnutelné. A lepší od ní než z novin. Litovala, že se nechala Brumbálem přemluvit k tomu, aby to udělala. Teď už věděla, že James měl pravdu, ředitel to schválně nechal na ní. Ale už se nadalo nic dělat. Zhluboka se nadechla a zamířila k prázdnému křeslu a posadila se tak naproti svým kamarádům.


„Co se stalo Siriusovi?“ vyhrkla Ginny hned, jak se Karolína posadila.


„Ono se to vlastně netýká Siriuse,“ odpověděla nejistě Karolína.


„A koho teda?“ nechápala Ginn.


„Rema,“ dostala ze sebe dívka přiškceně.


„Mě?“ vykulil oči jmenovaný.


Karolína přikývla: „Víš..já..já..Musím ti něco říct. Pověřil mě tím Brumbál.“ Odmlčela se. Ne, nedokáže mu to říct. Nevěděla ani jak.


„Co se děje?“ naléhal Lupin.


„Remusi,“ vypravila ze sebe Karolína ztěžka a zavřela oči. „Tvoji..tvoji rodiče byli včera uneseni Voldemortem.“


Remus na ni jen nevěřícně hleděl a vstřebával tu informaci. Pak zakroutil hlavou: Ne,“ dostal ze sebe namáhavě. „A ví co, co s nimi je? Jsou naživu?“ upřel na ni prosebné oči.


„Je mi to líto,“ pravila Karolína smutně. „Dneska-dneska je na-nalezli...mrtvé.“


Remus na ni šokovaně hleděl. Nechtěl uvěřit tomu, že to, co řekla, je pravda. Ale čím déle na ni hleděl, tím víc mu docházel význam jejích slov. Zemřeli. Už nikdy je neuvidí. Po tváři se mu začaly koulet slzy. A následovně schoval hlavu do dlaní a propukl v opravdový, nefalšovaný pláč. To samé se dělo i u obou dívek. I jim tekly po tvářích potoky slz, ale Ginny se přesto přiměla k tomu, aby alespoň obejmula svého přítele. Věděla, že utěšování je teď k ničemu, potřeboval se vyplakat a dostat ze sebe ten smutek, tu bolest. Remus jí následovně choval hlavu do klína. Potřeboval teď u sebe někoho, kdo by mu pomohl s tím vším se vyrovnat.


Lily se mezitím nenápadně přesunula do prázdného křesla. Plakala. Znala Remusovi rodiče a přestože u nic byla jen pár dní, měla je ráda. A hlavně jí bylo líto Remuse. Věděla, co všechno už si vytrpěl, věděla o jeho vlkodlačství. Zoufale upřela zrak na Karolínu, tolik by si přála, aby jim řekla něco na povzbuzení.


Ale Karolína mlčela. Nebylo nic, co by jim mohla říct, co by zmírnilo Remusův zármutek. S bolestí v očích jen hleděla na svého kamaráda, kterému přezdívali Náměsíčník. Tolik by mu chtěla pomoct.


„Proč?“ dostal ze sebe po dlouhé době Remus a upřel na Karolínu zarudlé oči. „Proč je zabil?“


„Chtěl, aby se přidali k němu. A oni odmítli,“ vysvětlila Karolína.


„Ale proč zrovna oni?“ kroutil hlavou.


„Reme…jste významná rodina. Vlivná a..čistokrevná. A ty chce mít Voldemort na své straně.“


Jediný mužský potomek rodu Lupinů se opět rozplakal. A Karolína nemohla dělat nic jiného, než tam sedět a hledět na něj. Moc dobře věděla, jak se cítí. I ona ztratila svoje rodiče. A nejen je. Přestože oni nezemřeli, ona je už nikdy neuvidí. Pro ně je mrtvá. Žije tady, v jiné realitě a navíc ještě v minulosti. Její myšlenky se k nim stáčeli hlavně tehdy, když ležela v posteli a snažila se usnout. Nejhorší pro ni však bylo, že se to stalo jen a jen její vinou. Kdyby tolik nežila jiný, světem, kouzelnickým, nic z toho by se nestalo. Ale i přes to všechno byla ráda, že je tady. Našla si zde nové přátele, snad ještě lepší než předtím, a hlavně kluka, kterého milovala nadevše. Nic jí tu nechybělo. Nic kromě rodiny.


Opět pohlédla na scénu před sebou. Ale její myšlenky chtíc nechtíc přeskočily k Siriusovi. Věděla, že i ona je na tom špatně, podobně jako Remus. trápilo jí, že její nejbližší ztrácejí svoji rodinu. A to jen kvůli ní. Kdyby si pospíšila a začala jednat hned, jak se tady ocitla, nic z toho by se nestalo. Lupinovi by byli živí, Remus šťastný. Uvědomovala si, že si toho naložila moc. Víc, než McGonagallová tušila. Krom učení a primuských věcí to byl ještě Řád, Voldemort a ty jeho viteály a teď ještě malá Cornelie a nešťastný Remus. Teď konečně věděla, že už nesmí zahálet, že se musí pustit do práce. Pohled na zdrceného Remuse jí dodal nečekanou odvahu a taky jistotu. Od této chvíle bude muset začít hledat viteály. Jeden za druhým. A najít způsob, jak je zničit. A také si vzpomněla na slova, která jí řekla Aiedail. Nabádala jí, aby do toho zapojila i své přátele. Ale Karolína nechtěla. Nechtěla je dostat do nebezpečí. Ale věděla, že to byla chyba. Oni byli v nebezpečí tak jako tak, ale teprve smrti Lupinových jí otevřela oči. pochopila, že v jednotě je síla a že víc lidí toho také víc zvládne. Přestože oni nemají moc, kterou dostala ona a Sirius, pomoci jim můžou. Každý z nich má svoje přednosti a umí je využít. Na tváři se jí rozlil úsměv. Nebyl radostný, to ne, ale byla v něm naděje.


Přešla k pohovce, na které seděl Remus s Ginny. Vzala chlapcovi ruce do svých a zahleděla se mu do očí, když se na ni překvapeně podíval.


„Remusi,“ začala. „Vím, že tě to dost bolí, ale..život jde dál. Vím, jak se teď cítíš, i já jsem přišla o rodiče, ale ty jsi na tom líp. Máš kamarády, skvělou holku. A co jsem tehdy měla já? Nic. A navíc, někdo ti přece jen zůstal.“


„Co-cože?“ vyhrkl Remus.


„Cornelie, tvoje sestra. Té se nic nestalo.“


„Ona žije?“ vyhrkl Remus a v jeho očích zazářila naděje. „A kde-kde je.“


„Tady u nás. Jsi teď její poručník. A než se rozhodneš, kam půjde, může zůstat tady.“


„A můžu jí vidět?“


„Samozřejmě,“ usmála se Karolína. „Hned pro ni dojdu,“ a zvedla se a pelášila nahoru do pracovny.

V ložnici spatřila Jamese a Siriuse v přátelská debatě. Oba dva seděli na posteli a vypadalo to, že se konečně usmířili. A Sirius se jakž takž sebral ze smrti Ricka A Suzanne Lupinových. Hned jak dívka vešla, oba na ní stočili své pohledy.


„Tak jak to vzal?“ zeptal se opatrně James.


„Špatně. Je zničený, ale když jsem mu pověděla o Cornelii, docela ho to nakoplo. Zrovna pro ni jdu, chce ji vidět.“


„Rád bych za ním šel, ale my dva si máme ještě co povídat,“ řekl Sirius.


„Neboj, na to budeš mít času dost. Brumbál Remuse uvolnil na dva dny ze školy a požádal mě, jestli by mohl zůstat tady, než se dá nějak do pořádku. Domnívá se, že to tu pro něj bude lepší než na koleji a já s ním plně souhlasím.“


„Brumbál je skvělej chlap,“ prohlásil James. „Remusovi to pomůže. A co vlastně bude s Cornelií? Ti dva už nikoho nemají.“


„Ta malá zatím zůstane u nás, než se to nějak vyřeší. Remus tak bude moct být pořád u ní. Dál už to bude záviset na něm, on je její poručník.“


James pokýval hlavou: „A Karolíno, dlužím ti velkou omluvu. Choval jsem se k tobě opravdu hnusně. A to jen proto, že jste mi nechtěli a nemohli něco říct. Moc se ti za to omlouvám. Choval jsem se jak idiot. Ale teprve teď, když se stalo tohle, jsem to pochopil.“


„To je v pořádku, Jamesi. Já se na tebe nezlobím. Je to i moje chyba. Měli jsme vám to říct,“ usmála se, ale Sirius na ni hodil nechápavý pohled. „Vše jsem tajila jen proto, že jsem se bála o vaše bezpečí. Ale teď jsem si uvědomila, že to všechno jde i jinak. Siriusi,“ otočila se na svého přítele, „pamatuješ si na Aiedail? Říkala mi, že do toho mám zapojit i své přátele, ale já jí tehdy odporovala, nechtěla jsem ani, abys to věděl ty. Měla jsem strach, aby se někomu něco nestalo. Ale došli mi, že sami to zvládnout nemůžeme.“


„Počkej,“ zarazil ji James. „To chceš říct, že nám to všechno povíš?“ ujišťoval se.


„Ano, ale bude to muset chvíli počkat. Přinejmenším do té doby, než se dá Remus do pořádku. A teď mě omluvte, musím za tou Cornelií, přeci nenechám Remuse čekat,“ a nechala za sebou dva překvapené chlapce, tedy spíš už muže, přeci jen byli plnoletí.


O pár minut později už scházela dolů do obýváku s Cornelií za zády. Nějakou dobu jí ještě trvalo, než dívku dostala z postele, ale teď už byla čilá jako rybička a vesele si poskakovala po schodech.


„Corny,“ vykřikl Remus hned, jak ji spatřil a vrhl se ke své malé sestřičce, aby ji mohl obejmout.


Přestože Remusovi stále stékaly slzy po tvářích, na rtech mu teď hrál šťastný úaměv. Byl rád, že mu alespoň někdo zbyl. Vděčně se podíval na Karolínu, která stále stála na schodech.


„Děkuji,“ zachraptěl vděčně.


„Mě neděkuj,“ odporovala mu Karolína s úsměvem. „To jdi za Siriusem, on ji našel. Vaše matka ji stačila schovat komoře a zamknout. Neřekla jsem ti to, ale on šel k vám něco na Brumbálovu žádost vyřídit a zjistil, co se stalo. Nebýt toho, že ho napadlo prohledat váš dům, Cornelie by tu asi nebyla. A je teď jen na tobě, co s ní bude dál.“


„Na mě?“ vykulil oči Remus.


„Jo. Jsi její poručník. Ale neboj, zatím může zůstat tady u nás. Vím, že nemá kam jít. Navrhla jsem Brumbálovi, že tu zatím může zůstat, dokud se vše nějak nevyřeší. A ty na ní tak můžeš dávat pozor a být s ní."


Remus se na ni dojatě podíval, odtrhl se od sestry a objal Karolínu.


„Moc ti děkuji,“ vypravil ze sebe. „Jsi naše záchrana,“ řekl, když ji pustil. „Nevím, co bysme si jinak počali. Ale stejně tu nemůže zůstat napořád.“


„To ne, ale nějakou dobu určitě. Stejně jako ty. Jo, i ty,“ zopakovala, když viděla jeho nechápavý pohled. „Přece tě teď nenecháme na koleji, nejsme blázni. A tvoje sestra tě potřebuje.“


„Já..nevím co říct..“


„Neříkej nic. Jo a ještě jsem zapomněla dodat, že do konce týdne nemusíš do školy.“


„To jako vážně?“


„Jasně. A vy dvě jste tu samozřejmě taky vítané,“ otočila se na Lily a Ginn, které stály opodál.


„Ale Karolíno,“ ozval se znova Remus, „kde tady Cornelie bude? Přece vás nebude otavovat v ložnici..“


„Neboj, to nebude. Vyklidili jsme pracovnu, takže tu teď má svůj vlastní pokoj,“ ušklíbla se dívka. „A ty tu těch pár dní taky zůstaneš,“ zopakovala. Věděla, že předtím to v plánu neměl.


„Já..ale ..nechci vám překážet.“


„Ale to nebudeš, ty blázínku. Tady je opravdu místa dost.“


Na chvíli nastalo v místnosti ticho. Aniž to kdokoliv postřehl, Cornelie se přesunula ke košíku s kočkou a začala s s ní hrát. Jako první to zpozoroval Remus, když si všiml, že jeho sestra už není u něho. Překvapeně na sestřičku hleděl, než se otočil na Karolínu.


„To je tvoje kočka?“ optal se.


„Jo, to je Natálka..Cornelie si jí oblíbila, je s ní skoro pořád. Asi jí budeš muset pořídit kočku.“


„Vypadá to tak,“ povzdechl si. „A od kdy tu Corny vlastně je.“


„Od včerejška, asi od pěti hodin,“ informovala ho Karolína.


„A hele, Kájo, mohl bych si s Cornelií promluvit někde o samotě? Třeba v tom jejím pokoji?“ dostal ze sebe Remus přiškrceně.


„Jasně. Po schodech nahoru a tam ti to už Sirius ukáže.“


„Co tam ti dva vlastně pořád dělají?“ divila se Ginny, zatímco Remus odváděl svoji sestru nahoru.


„Povídají si. Měli si co říct. A taky, Siriuse ta zpráva dost vzala. Dává si to za vinu.“


Obě holky mlčely. Na tohle nevěděly, co odpovědět. Karolína to cítila a jen čekala, co z jejích kamarádek vypadne.


„Karčo,“ začala po dlouhé době Ginny. „Víš, my bysme se..“


„Neomlouvej se,“ zarazila ji Karolína, když si uvědomila, co chce Ginn říct. Pochopila, že o žádnou omluvu nestojí. „Byla to chyba nás všech.“


Obě zrzavé dívky se usmály.


„Takže zase kamarádky?“ navrhla Lily.


„Nejlepší kamarádky,“ opravila ji s úsměvem Karolína.


Následně si všechny tři dívky padly do náruče. Všem třem tohle kamarádství chybělo. Když nebyly spolu, nikdy to nebylo ono. Cítily, že je něco špatně.


„A víš co by mě zajímalo?“ napadlo Lily. „Jak to, že ty a Sirius víte o smrti Remových rodičů, ale v Denním věštci o tom nebyla ani zmínka? A co jste vlastně dělali u Brumbála? A proč tam byli Jamesovi rodiče?“ pálila Lily jednu otázku za druhou.


„Pomalu, pomalu,“ smála se Karolína. „Nic z toho ti teď neřeknu. Ale neboj,“ dodala, když viděla, že se Lily nadechuje, „brzo vám to všem povím a nejen to, bude toho mnohem víc. Ale bude to muset počkat do té doby, než se dá Remus do kupy. Smrt rodičů ho opravdu zasáhla a já nechci, abyste věděly něco, co on ne. Ani James to neví, Sirius mu nic neřekl.“


„Ale slibuješ, že nám to teda povíš?“ ujišťovala se Ginny.


„Slibuju, slibuju,“ řekla Karolína.


„Jak je to tady vlastně velký?“ zajímala se Ginny a nenápadně tak změnila téma.


„Tohle je spodek, nahoře je ještě ložnice, pak pracovna a koupelna. Nic víc.“


„Nic víc? Vždyť vy to tu máte jako normální byt.“


„Ne, chybí tu kuchyně,“ zasmála se Karolína.


Dívky se v podobném duchu bavily ještě docela dlouho, ani jedna z nich nechtěla myslet na Remusovi rodiče, přestože je to všechny tři dost vzalo. Věděly, že na to ještě budou myslet celé noci, ale nejvíc myslely na Remuse.


Zatímco se holky spolu dole bavily, James se Siriusem´řešili nahoře úplně jiné věci. Už si mezi sebou stihli všechno vyříkat a urovnat a zas to byli ti nejlepší kamarádi, tak jako předtím. Oba se tomu druhému omluvili, i když jim to omlouvání šlo opravdu ztěžka.


Remus byl mezitím v pokoji se sestrou. Řekl Cornelii o rodičích, i když ho to stálo mnoho sil, ale dívka to tak nebrala. Na tohle byla přece jen dost malá. Navíc Remusovo vysvětlení, že maminka s tatínkem už nejsou, taky nebylo zcela přesné. V tu chvíli dívka spíš vnímala, že má nový pokoj, který musela svému bratrovi hned ukázat.


Toho večera zůstal Remus opravdu u Siriuse a Karolíny. A nebyl sám. Nakonec tu zůstali všichni. James, Lily a Ginny spali dole v obýváku, zatímco Remus byl u své sestry v pokoji. Na kolej se mu opravdu nechtělo. Smrt rodičů ho opravdu vzala a přestože se pak snažil hrát statečného, jakmile byl v pokoji sám, jen se sestrou, která už dávno spala, znova propadl svému zármutku. Nechápal, proč zrovna jeho rodiče. Proč zrovna on má v životě takovou smůlu. Je vlkodlak, když nastupoval do školy, zemřela mu babička, o rok později děda a před dvěma lety zemřely prarodiče z otcovy strany. A teď ještě rodiče. Jediný žijící člen jeho rodiny teď byla Cornelie. Umínil si, že svoji sestru bude chránit za každou cenu, ji Smrtijedům nepřenechá. A také slíbil Voldemortovi pomstu. Kvůli svým rodičům.

25.08.2007 19:41:38
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one