My world of fantasy...

56. KAPITOLA - SMUTNÁ NOVINA

Takže po dlouhé době sem přidávám další kapitolu k Minulosti. Jako obvykle doufám, že se vám bude líbit a zároveň Vás prosím o komentáře.


A menší oznámení - rozhodla jsem se, že v sobotu nevydám další kapitolku k této povídce. Není to tím, že bych nevěděla jak dál, to vím až moc dobře (zatím), ale konečně jsem napsala jeden příběh na přání. Ale jaký, to se dozvíte až v sobotu.
_________________________________________

Karolína seděla na pohovce a hleděla do ohně. V této pozici již byla od brzkého rána. Nemohla spát. Jakmile usnula, začaly ji pronásledovat noční můry plné smrti a utrpení. Ani nevěděla, kolikrát se za tu noc probudila. A jakmile začalo svítat, nebyla již schopna usnout. A ani nechtěla. Raději sešla dolů do obývacího pokoje a jen tam tak seděla a pozorovala plameny.

Oheň! Tolik tento živel milovala, ale přesto ona byla Vodou. Vodou, která každý oheň uhasí. Vodou, která každý oheň zničí. Ale zas z druhé strany je to oheň, který ničí vodu a z životodárné tekutiny se stává jiný živel, vzduch. Voda, oheň, vzduch. Tři živly, které byly ovládány třemi kouzelníky. A který z nich bude nejsilnější a zdolá ty ostatní? Přesto měli proti Voldemortovi výhodu. Byli na něj dva. Vzduch a Voda, dvě V proti ohni. Jen Země chyběla.

Jak nad tím tak Karolína přemýšlela, napadlo ji, jestli přeci jen neexistuje někdo čtvrtý, někdo kdo by ovládal poslední živel, kdo by ovládal zemi, a oni o něm ještě nevědí. Ale třeba o Zemi Pán zla ví, třeba je to někdo na jeho straně. Kdo ví...

Dívka dál sledovala mihotající se plameny, jak olizují dřevo. Oheň a země patří dohromady, stejně jako voda a vzduch. Ale měly by být všechny pohromadě. Jen všechny dohromady vytvářejí celek. Ale v tomto případě se to nestane, nikdy..

S trhnutím se Karolína probrala ze svých myšlenek. Nechtěla nad tím uvažovat, teď ne. Jako by už tady těch věcí neměla dost. Copak nemůže mít normální život? Řešit malicherné problémy patřící k dospívání? Ne. Ona už dospěla. Okolnosti ji k tomu donutily a musela se zabývat věcmi, do kterých se nepouštěli ani starší a zkušenější kouzelníci. Navíc má teď v domě dítě. Sama byla ještě před několika měsíci dítětem, ale teď už se o jedno musí starat. Hrozně moc si přála, aby se Lupinovi našli. Věděla, jaké to je ztratit rodiče a rozhodně to Remusovi nepřála. Ani Cornelii. Jim ne. A vlastně nikomu, tohle si nikdo nezaslouží.

Unaveně zvedla oči ze země a pohlédla na stůl před sebou. Ležel na něm její rozpracovaný úkol z lektvarů. Měli ho mít na dnešek, ale to Karolína prostě nestíhala. Škola, Řád, Voldemort a teď ještě malá Lupinová, to nešlo dohromady, nešlo to všechno skloubit tak, aby to stíhala. Celá otrávená popadla brk a začala úkol dodělávat. Ještě že všechno bylo v knihách, které se válely na stole, jinak by to nezvládla. Po nekonečné půlhodině to měla konečně dodělaný. Pohlédla na hodiny, které vysely na stěně a zjistila, že je teprve půl šesté. A to znamenalo, že je tady dole už přes hodinu a půl.

Nevěděla, co teď dělat, ale nakonec se vydala do kuchyně pro něco k jídlu. Dneska neměla sebemenší náladu jít do Velké síně, a navíc musela přinést něco pro Cornelii. V kuchyni ji skřítci opravdu vřele uvítali a naložili jí tolik jídla, že to budou mít alespoň na tři dny. Ale Karolína si neztěžovala. Věděla, že Sirius se do toho s chutí pustí, přestože ona sama neměla na jídlo ani pomyšlení. Ale co by pro něj a pro malou Remusovu sestru neudělala. S celým nákladem se vydala zpět do komnat. K jejímu velkému překvapení už byl Sirius vzhůru a vypadalo to, že se také dře s úkolem na lektvary.

„Kdes byla?“ zeptal se, když si uvědomil její přítomnost.

Karolína neodpověděla a jen ukázala na jídlo, které měla v rukou. Následně ho položila na stůl.

„Jé, skvělý, snídaně,“ zajásal Black a odstrčil věci do školy. „Ale do postele by to bylo lepší,“ utrousil ještě před tím, než se zakousl do buchty.

„Nemáš vstávat tak brzo, pak by to do tý postele možná i bylo,“ podotkla Karolína a unaveně se posadila do křesla. Opravdu toho dnes moc nenaspala. Jestli to byly čtyři hodiny, bylo to moc. Ale před Siriusem se snažila to nedat najevo. „A co Cornelie?“

„Spí,“ zahuhlal Black a pokračoval v snídani.

„Nechce se mi nechávat ji tu přes den samotnou.“

„Ona to nějak zvládne, neboj,“ ujišťoval ji Sirius. „Doma občas taky zůstávala sama. Navíc se sem můžem po obědě vrátit a chvíli tu s ní být.“

„Tak to bude jen hodně malá chvilka. Pak zas budem muset běžet na lektvary,“ utrousila. „Ale zas je to lepší než nic. A z lektvarů poženem rovnou na schůzi.“

„Jo jo, dneska to bude blázinec. Ještě že máma Fabiána, s tím se dá aspoň pokecat.“

„Ale stejně je to dobrej učitel, ne?“ mínila Karolína. „Stejně jako Andromeda. Letos na to máme fakt štěstí.“

„To máš pravdu. Kdybys viděla to pako, co jsme měli ve čtvrťáku na obranu..No snídaně byla dobrá, ale ještě musím dodělat ten úkol,“ zašklebil se Black.

„Tak to si užij, já už to mám hotový.

„Dej mi deset minut a budu to mít taky.

S tím se pustil do práce. Během deseti minut to měl doopravdy hotové a tak si ještě šli s Karolínou zaběhat. V posledních dnech to poněkud zanedbávali, byli rádi, když vstali v sedm. Tak si to dnes ráno chtěli alespoň troch vynahradit. A to i přes to, že Karolína to sotva zvládala. Ale to Sirius nevěděl. Ve třičtvrtě na osm už byli zpět u nich a balili si věci, které budou na dnešek potřebovat. A také připravili Cornelii snídani. Dívka totiž stále spala. Chvíli před osmou vyrazili na vyučování.

Den se táhl jako obvykle. Po soubojích se vrátili na chvíli do svých komnat a odtamtud hned vyrazili na lektvary. Tříhodinovka strávená ve sklepení jim dala docela zabrat, a tak se pak jen unaveně táhli do ředitelny. A ani si tak nevšimli, že se za nimi plíží čtyři nebelvírští studenti.

Hned, jak došli k chrliči, zamumlali heslo a zmizeli na schodech. Nebelvírské kvarteto se zklamaně zastavilo u dveří. Jak to tak vypadalo, opět se nic nedozví. Najednou však zaslechli dvojí kroky, jak se k nim blíží z postranní chodby. James neváhal a vytáhl svůj neviditelný plášť, zatlačil ostatní ke stěně a přehodil je přes ně. Vzápětí se zpoza rohu vynořil profesor Prewett a další mladý muž, kterého ti čtyři neznali. I oni vešli do ředitelny a chrlič se za nimi zavřel. Remus chtěl něco říct, ale Ginn ho zarazila. Zaslechla totiž další kroky. Mlčky tedy vyčkávali, doku se na chodbě neobjevili další lidé.

James na ně jen zíral s otevřenou pusou. Byli to jeho rodiče. Ale co ti tu dělají, on přece nic neprovedl, tak proč by si je Brumbál volal do ředitelny. A co tam pak dělají Karolína a Sirius? Nechápavě se podíval na své společníky, ale ti na tom byli stejně jako on sám. Nic už nechápali.

 

***

V ředitelně si všichni mezitím posedali na svá místa. Dnes tu bylo několik lidí navíc, kteří postávali u dveří. Manželé Weasleyovi, Longbottomovi a také Kingsley Pastorek, Richard Stone, další mladý bystrozor, kterého přivedl Moody a nakonec Severus Snape.

Karolína a Sirius jen vykulili oči, když spatřili v ředitelně Snapea. Ten vypadal stejně překvapeně, když uviděl je. Nicméně oba nebelvírští studenti se posadili na svá místa a čekali, co se bude dít dál. Jako poslední vešli Potterovi, který věnovali Karolíně a Siriusovi úsměv a také se postavili ke dveřím k ostatním. Chvíli na to vešel do své pracovny Brumbál.

„Dobrý den,“ začal. Hned jak se posadil, vyčaroval dalších devět židlí. Jedna z nich se objevila vedle Karolíny. „Prosím, posaďte se,“ vyzval ředitel stojící osoby a ukázal k prázdným židlím.

Vyzvaní se nesměle přesunuli na svá nová místa. Vedle Karolíny se posadil Severus.

„Dneska máme na programu hned několik věcí,“ pokračoval Brumbál. „První z nich bude zasvěcení nových členů Řádu. Jedná se o Alana a Kristin Potterovi,“ a ukázal na ně, „Molly a Artura Weasleyovi, Franka a Alici Longbottomovi, Kingsleye Pastorka, Richarda Stonea a Severuse Snapea. Jeden po druhém budete chodit do támhleté místnosti,“ ukázal na dveře za sebe, „a podstoupíte zkoušku.“

Ve tvářích zatím nečlenů Řádu se teď objevila nejistota. Severus se rozpačitě otočil na Karolínu, která se na něj usmála, chtěla ho povzbudit. Jako první šel Frank Longbottom, po něm jeho žena Alice, následovala Kristin Potterová, Alan Potter, Molly Weasleyová, Artur Weasley, Kingsley Pastorek, Richard Stone a úplně nakonec šel Severus. Vždy, když někdo vyšel ze zasvěcovací místnosti, mu na tváři hrál úsměv a na krku se houpal zlatý fénix. Karolína jim pak předala pláště a ještě očarovala zlatého fénixe, aby byl ve spojení s ostatními.

„Takže když jsou teď všichni zařazeni,“ začal opět Brumbál, „můžeme pokračovat dál. Většina z vás to ještě neví, ale včera odpoledne byli uneseni manželé Lupinovi.“

Většina přítomných zalapala po dechu. Lupinovi byli v kouzelnickém společenství známí a oblíbení lidé. Mnoho z přítomných se s nimi také osobně znalo.

„Kdo je unesl?“ zeptala se Molly Weasleyová.

„Pravděpodobně lord Voldemort a jeho přisluhovači,“ odvětil Brumbál. „Lupinovi jsou velmi známí lidí a také vlivní. Krom toho je to čistokrevná rodina. Tohle budou důvody, proč je Voldemort unesl.“

„To by dávalo smysl,“ pokýval hlavou Dedalus Kopál.

„Lupinovi budou dneska hlavním tématem schůze. Právě jeden z členů Řádu objevil, že byli uneseni. Hned jako jsem se to dozvěděl, dal jsem vědět bystrozorům a ti po nich začali pátrat,“ povídal Brumbál. „Siriusi, mohl byste jim zopakovat to, co jste včera řekl mě?“ obrátil se na černovlasého studenta své školy.

Sirius přikývl: „Šel jsem včera kolem páté k Rickovi a Suzanne, měl jsem jim nabídnout členství v Řádu. Ale když jsem tam dorazil, nikdo mi neotevřel. Přišlo mi to divné, byli jsme na tu hodinu domluvení, oni sami mi to navrhli, a tak jsem vešel dovnitř. Dům vypadal prázdný a nesl známky boje. Vše bylo rozházené a zničené,“ Black se na chvíli odmlčel. „Prohledal jsem přízemí a pak jsem se vydal do patra. Vypadalo to tam podobně jako dole. Ale pak jsem zaslechl nějaký pláč. Přirozeně jsem se tam vydal a v zamčené komoře jsem objevil Cornelii, dceru Lupinových. Ta mi moji domněnku, že tam byli Smrtijedi, potvrdila. Říkala, že k nim vtrhli nějací muži v černém. A matka ji odtáhla nahoru a zamkla. Naštěstí ji Smrtijedi nenašli. A možná ani nevěděli, že je v domě dítě..“

Řád mlčel. Všichni ještě vstřebávali to, co právě slyšeli.

„A co ta dívka, co s ní teď je?“ zajímalo Kristin Potterovou.

„Je u nás,“ ozvala se Karolína. „Dokud se vše nevyřeší, zůstane tam.“

„Teď je však důležité,“ chopil se slova opět Brumbál, „abychom začali jednat. Musíme zahájit akci a Lupinovi od Voldemorta dostat.“

„Na to už je pozdě, Brumbále,“ řekl najednou Moody. „Asi před hodinou, těsně než jsem sem přišel, byli nalezeni mrtví.“

Všichni na bystrozora šokovaně hleděli. Nechtěli uvěřit tomu, že je to pravda. Mnohým přítomným ženám začaly po tváři téct slzy. Na Kristin Potterové bylo vědět, že ji to doopravdy vzalo. Suzanne byla její velmi dobrá přítelkyně přes šest let. Od té doby, co se James začal kamarádit s Remusem. Dříve to byla jen známá. S pláčem se složila svému muži do náruče.

Ale nejhůře ze všech to nesl Sirius. I jemu se oči zalily slzami a pomalu mu stékaly po obličeji. S nepřítomným výrazem hleděl kamsi před sebe, nevnímal nikoho a nic. Jen vzpomínal na všechny ty chvíle, které s nimi prožil. Na všechny ty večery, kdy si povídali, na to, jak je vzali k moři, jak slavili Remusovi narozeniny a všechny je uvolnili ze školy. Na to, jak mu Suzanne k druhým Vánocům v Bradavicích poslala nádherný, ručně pletený svetr. Něco takového on od své matky nikdy nedostal. Vzpomínal na Ricka, jak je loni tajně vzal do hospody a opil je tam. Po tváři mu teď stékaly úplné potoky slz. Litoval, že u nich tyhle prázdniny nebyl. Že je neviděl. Jestli pro něj Potterovi byli něco jako rodiče, Lupinovi by přirovnal k milovanému strýci a tetě, tolik pro něj znamenali. S oběma si samozřejmě tykal a každý rok u nich alespoň týden byl. Většinou to však bylo víc jak čtvrtina prázdnin.

Karolína na tom taky nebyla nejlépe. Přestože Lupinovi nikdy nepoznala, bylo jí příšerně. Ne kvůli sobě, ale kvůli Remusovi a Cornelii. Navíc se cítila, že zklamala. Kdyby něco udělala, kdyby už konečně začala jednat…Podívala se na Siriuse sedícího vedle ní jako hromádka neštěstí. Věděla, že je na tom hodně špatně, cítila jeho emoce, které vyzařovaly takový smutek a úzkost, až bylo do pláče i jí. Chytila ho za ruku a stiskla ji. Chtěla, aby věděl, že při něm stále někdo stojí. Black se na ni uslzenýma očima podíval…v jeho očích bylo tolik utrpení..

Najednou se zvedl a s tichým „omluvte mě“ zmizel z ředitelny. Karolína se za ním jen smutně dívala, ale nešla pryč. Věděla, že teď potřebuje být chvíli sám, utřídit si myšlenky. Rozhlédla se po ostatních, ale zdálo se, že kromě Brumbála, bystrozorů a Snapea si Blackova odchodu nikdo nevšiml. Všichni se zaobírali vlastními myšlenkami. Nejen že truchlili po Lupinových, ale také jim teď plně došlo, že tohle se může stát i jim. Každý věděl, že sídlo Lupinů bylo zabezpečeno mnoha ochrannými kouzly a dovnitř pronikl jen ten, kdo k tomu měl povolení. Ale když i to teď Voldemortovi Smrtijedi překonali, všichni se obávali toho, co bude dál. co je čeká..

***

 

Sirius mezitím vyšel na chodbu. Nevnímal nic kolem sebe. Z očí se mu stále řinuly potoky slz, tolik ho to vzalo. Vyčítal si jejich smrt. Byl přesvědčen, že je to jeho chyba. Kdyby za nimi šel dřív, kdyby to tolik neodkládal. Mohli přežít. Nic z toho se nemuselo stát. Jejich ztráta ho zasáhla přímo do srdce. Cítil se jakoby ztratil člena rodiny. I když to nikdy nedával najevo, to, jak se jeho rodina chovala, to jaká byla, ho velice rmoutilo. Je už ztratil. A teď to byli Lupinovi, které měl rád. Obával se, kdo další to bude příště..Sotva viděl na cestu, ale přesto šel dál. Bylo mu jedno, jestli ho takhle někdo uvidí, popravdě ho to ani nenapadlo. Zamířil rovnou k sobě do pokoje, potřeboval být chvíli sám.

Čtveřice nebelvírských sedmáků, kteří celou dobu seděli na chodbě skryti pod neviditelným pláštěm, vyjeveně zírala na Siriuse, který se najednou vypotácel z ředitelny. Ještě nikdo z nich neviděl Siriuse Blacka plakat, dokonce ani James. Ten už chtěl vyběhnout za svým kamarádem. Když ho viděl v takovémhle stavu, najednou úplně zapomněl na všechny ty hádky a neshody. Jako by ani nebyly. Ale než to stačil udělat, zastavila ho Lily. Tušila, co má její přítel v plánu. Nevěděla jak, ale předpokládala, že Sirius bude chtít být nějakou dobu sám. Alespoň prozatím.

 

***

 

V ředitelně se všichni pozvolna vzpamatovávali z toho šoku, který před chvílí utrpěli. Mnozí vypadali doopravdy zkroušeně, dokonce i Brumbál. Najednou se však všechny pohledy stočili na Fabiana Prewetta, který z ničeho nic promluvil.

„Kde je našli?“ optal se s pohledem upřeným na Moodyho.

„Přímo v Londýně, kousek od Příčný ulice,“ informoval je starší bystrozor. „Byl jsem jeden z těch, kteří tam šli, přestože jsem měl velmi málo času. Nebyl to hezký pohled. Obě těla byla zmrzačená, jakoby po dlouhém mučení. Pán zla se asi dlouho snažil je zlomit a přinutit je přidat se k němu, ale marně. Zemřeli svobodní.“

„Jejich smrt je pro kouzelnickou společnost velká ztráta,“ odtušil Richard Stone. „Zítra to určitě všechno bude v novinách.“

„Ano, to máte pravdu,“ souhlasil Brumbál a povzdechl si.

„A neměli oni ještě jednoho potomka?“ vzpomněla si Emmelina Vanceová.

„A co teď bude s tou jejich dcerou? Cornelií?“ ozvala se Molly Weasleyová jako správná matka.

„Měli,“ odpověděl Brumbál na první otázku. „Jejich syn Remus je nyní již plnoletý a v současné době navštěvuje sedmý ročník této školy. A co se týče té dívky, bude se o ni muset postarat. Nikoho jiného už nemá. Suzanne ani Rick neměli sourozence a jejich rodiče už jsou několik let po smrti. Jen nevím, jak to bude pan Lupin stíhat a zvládat. Ztráta rodičů pro něj bude velkou ránou. A mladší sestru na krku k tomu..“

„My si zatím můžeme nechat Cornelii u sebe, dokud se to nějak nevyřeší,“ ozvala se potichu Karolína. „Aspoň by jí mohl být Remus nablízku.“

„To je od tebe moc milé, Karolíno, ale myslím, že to nepůjde,“ namítl Brumbál.

„Proč by to nešlo?“ divila se dívka.

„Máte toho již hodně. Škola, Řád, navíc jste primuska,“ přidala se profesorka McGonagallová.

„Bylo by to jen dočasně. Nemůžete jí teď dát pryč. Je jediná, kdo Remusovi zbyl. On sám by měl rozhodnout o tom, kam půjde..“

„Dobře,“ povzdechl si Brumbál. „Vidím, že už ti to nevymluvím. Ale přesto tě chci ještě o něco požádat. Vím, že se s panem Lupinem velmi dobře znáš a tak..“

„Ne, to ne pane profesore,“ vyhrkla Karolína, když jí došlo, co po ní Brumbál vlastně chce. „To nemůžu udělat.“

„Od vás to přijme nejlépe. Navíc já dneska opravdu nemůžu, musím něco zařizovat na ministerstvu.“

„A co profesorka McGonagallová? Je přece ředitelkou jeho koleje,“ namítla dívka.

„Je mi líto, Karolíno, ale dnes večer si u mě odpykává školní trest několik studentů.“

„Takže chcete říct, že to musím udělat já?“ zoufala si Karolína. „Dobře tedy, pokud je to jediná možnost. Pořád lepší, když se to dozví ode mne, než aby se to ráno dozvěděl z novin. A pane profesore, uvolníte Remuse na ty dva dny z vyučování? Než to překoná..“

„Určitě. To je samozřejmost. A možná by bylo lepší, kdyby po tu dobu zůstal u vás, u sestry. Nevím, jestli by bylo dobré, kdyby zůstal na koleji.“

„Nebojte se, my ho v tom nenecháme. Vím, jak se bude cítit,“ řekla tiše. Vzpomněla si, jak byla ona sama zoufalá, když přišla o rodinu a byla odhodlané Remusovi ze všech sil pomoci. Brumbál na ni upřel chápavý pohled. Jako jeden z mála věděl, že i ona je sama. a jak k tomu došlo.

„Moc děkuji,“ pousmál se Brumbál. „A ještě jsem chtěl vědět, jak to vypadá s tím domem pro Řád, sehnali jste něco?“ Většina členů teď ožila a opět se věnovala schůzi.

„Ano, už je to zařízené. Spolu se Siriusem jsme to tam zajistili ochrannými kouzly a také Fideliovým zaklínadlem.“

Většina přítomných teď na ni vyvalila oči. Obzvlášť noví členi Fénixova řádu. Všichni věděli, jak je toto kouzlo náročné, jen málokdo si na něj troufl.

„To myslíš vážně?“ nechtěl tomu uvěřit Snape.

„Samozřejmě. Měla jsem v plánu vám to dneska ukázat, ale nevím, jestli je to po těch dnešních novinkách dobrý nápad. Navíc by jsem musela vytvořit neregistrované přenášedlo, abychom se tam dostali.“

„Myslím,“ ozval se Moody, „že bude nejlepší, když se tam půjdeme kouknout. Scházet se v Bradavicích je moc riskantní, obzvlášť, když se tu vykytují Smrtijedi. A pokud je ten dům dobře chráněn, o čemž nepochybuji, je to dnes to nejlepší, co můžeme udělat.“

„A co to přenášedlo?“ optala se Karolína.

„Víte jak ho udělat?“ zeptala se profesorka McGonagallová. Karolína přikývla. „Tak v tom případě ho vytvořte. Jinak se tam nedostaneme.“

Dívka přikývla a přeměnila vlas, který ležel na stole, v kus dlouhého provazu. Pak pronesla formulku Portus a bylo to. Většina členů už si zvykla, že Karolína a Sirius jsou velmi nadaní kouzelníci, ale pro ty, kteří je ještě moc neznali, bylo docela překvapením, když viděli, co všechno dívka zvládá. Fénixové už se chytali provazu a čekali na přemístění, ale dívka jim ještě předtím řekla adresu nového sídla Řádu.

„Můžeme tedy?“ zeptala se všech přítomných.

Všichni přikývli a ti, co se ještě nedrželi, tak učinili. Dívka to jen odpočítala a už byli pryč. O chvíli později dopadli na zelenou louku, která byla hned před domem, ale již k němu nepatřila. Mnozí se teprve zvedali ze země a rozhlíželi se kolem, zatímco pár jedinců ochromeně hledělo na dům.

„Můžeme jít dovnitř?“ optala se Greenová.

„A kam?“ vyhrklo hned několik hlasů.

Karolína se usmála: „Musíte si vybavit tu adresu, co jsem vám prve řekla,“ poradila jim. „Teprve pak uvidíte ústředí.“

Ti, co dům prve neviděli, a že jich byla většina, teď s úžasem hleděli na vilu, která se před nimi rozkládala.

„Tohle má být ono?“ ulítlo Gideonu Prewettovi. „Myslel jsem, že to má být něco menšího, ale tohle vypadá jako nějaký venkovský sídlo.“

„No, já jsem popravdě sháněla něco menšího, ale tohle bylo jediné, co měli. Nikdo to nechtěl koupit, všichni se bojí toho lesa za tím.“

„Proč?“ vyhrklo několik lidí.

„Žije tam několik kouzelných zvířat. Minulý majitel byl podle všeho kouzelník. Tak jdeme dovnitř?“

Pokud byli Fénixové překvapeni venku, teď už vůbec neměli slov. S otevřenou pusou si prohlíželi přízemí domu. Všude bylo dokonale uklizeno a vypadalo to opravdu nádherně.

„K čemu nám bude takovejhle dům?“ nedalo Moodymu.

„Brzo se válka rozjede naplno,“ vysvětlovala Karolína smutným hlasem. „Už teď to začíná. A je to jen začátek. Tenhle dům vám vždycky poskytne útočiště. Jeho ochrana je velmi dobrá, možná i lepší, než ta v Bradavicích. Čerpali jsme z mnoha knih a snažili se, abychom nic nepokazili. Byla to práce na mnoho dní. Ale myslím, že to stálo za to. Může se stát, že vám něco donutí opustit vaše domovy. A v tom případě se budete mít kam uchýlit. Je tu mnoho pokojů a všechny jsou vám k dispozici. Tady dole je hlavně ten sál. A myslí, že by se dal využívat na porady.“

„To určitě,“ usmál se Brumbál. „Kolik to vlastně stálo?“

„To je, pane profesore, moje malé tajemství. Ale tak hrozné to nebylo,“ lhala. „To ten les, víte?“

„Tak dobře. No myslím, že už můžeme schůzi rozpustit. Kdo chce, ať si to tady prohlédne, ale já už musím letět. Karolíno, zpátky se dostanete, že?“

„Samozřejmě,“ přisvědčila dívka. „A kdy bude další schůze?“

„Dám vám všem vědět. A předpokládám, že je tady protipřemisťovací bariéra,“ podíval se bystře na Karolínu.

Ta přikývla: „Končí hned za brankou.“

„Tak na shledanou,“ rozloučil se ředitel a vyšel ze dveří.

Většina členů Řádu se rozhlížela po domě. Mnozí z nich už vyšli do pater, aby prozkoumali, jaké to je tam. Karolína si raději sedla na schody a přemýšlela, jak to všechno Remusovi řekne. Nevěděla, jak na to a bála se toho. Bála se, že to nezvládne. Ani o tom nevěděla, ale po tváří se jí koulela slza. Když si to uvědomila, setřela ji hřbetem ruky. Najednou si uvědomila, že ji někdo pozoruje. Zvedla hlavu a spatřila Severuse, jak stojí asi dva metry od ní a hledí na ni.

„Potřebuješ něco?“ pokusila se usmát.

„Jen kdy půjdeš.“

„Mě je to jedno. Klidně teď.“

„Fajn.“

„Tak já ještě skočím za Fabianem a profesorkou McGonagallovou. Raději bysme se měli vrátit do ředitelny. Je možné, že nás tam někdo viděl vcházet.“

Jak řekla, tak udělala. Během pěti minut se už všichni čtyři přesunovali pomocí přenášedla zpět do ředitelny, zatímco zbytek Řádu se buď přemisťoval domů nebo si ještě prohlížel dům. Karolína se Severusem hned vyrazili z Brumbálovi pracovny.

„Docela tě ta zpráva vzala, co?“ začal Severus hned, jak vyšli ven.

„Docela jo. Sice jsem je neznala. Ale i tak. Už kvůli tý malý a jejímu bratrovi je mi to líto. Hrozně moc. Kdybychom za nimi šli dřív, nic z toho by se nemuselo stát.“

„Vy za to nemůžete,“ odporoval Snape. „To jen ON.“

„Možná máš pravdu,“ povzdechla si po chvíli mlčení Karolína. „A jak ses k nám vůbec dostal?“

„Brumbál mi to navrhl. Minulý týden. A já to přijal.“

„Jsem ráda, že tam jsi. Dokonce to vypadalo, že ani Siriusovi to nevadí.“

„Jeho to sebralo dost, co?“ ušklíbl se Snape.

„Jo, sebralo. A ty úšklebky si laskavě nech pro sebe. Nemáš ani páru, jak on se teď cítí. Bral je jako svoji rodinu, kterou on ztratil. Co ty o tom víš?!“ vyjela na něj a zrychlila.

„Promiň,“ omlouval se jí, když ji opět dohnal. „Bylo to fakt hnusný.“

„Jsem ráda, že to víš,“ odvětila Karolína kousavě.

To už došli na schodiště, kde se jejich cesty rozdělovaly. Zatímco Severus musel jít dolů, Karolína nahoru.

„Tak čau,“ odpojila se od něj Karolína a zamířila po schodech.

„Ahoj,“ rozloučil se i Snape. Věděl, že je na něj dívka trochu naštvaná, ale taky věděl, že to nebude mít dlouhé trvání.

 

***

 

James najednou zpozoroval, jak se po dlouhé době opět otevřel kamenný chrlič. Tentokrát vyšla ven Karolína a společně s ní Snape. Jejich rozhovor byl slyšet velmi dobře, přestože byl krátký. Bohužel ale nevěděl, o čem je řeč. Společně s ostatními se snažil jít za nimi, ale pod jedním pláštěm to byla docela dřina, pokud nechtěli, aby je někdo uviděl. Když zahnuli za roh, James se na všechno vykašlal, vylezl zpod pláště a vydal se za nimi. Viděla, jak se Karolína od Snapea odpojila a zamířila nahoru po schodišti. Dívka už se vzdalovala a Snape byl dávno pryč.

„Karolíno!“ zavolal a dívka se překvapeně otočila. Když spatřila Jamese, zarazila se.

James ji mezitím doběhl a hned se zeptal: „Co se stalo Siriusovi?“

„Já..“ Karolína nevěděla co říct. Už měla něco na jazyku, ale najednou se vedle Jamese objevila Ginny, Lily a..Remus. Dívce vyschlo v krku. Teď už vůbec nevěděla, co řekne.

„Tak co se stalo?“ zeptal se znova James.

15.08.2007 18:28:34
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one