My world of fantasy...

55. KAPITOLA - NOVÍ ČLENOVÉ

Další kapitolka..Mám trochu skluz, před chvílí jsem se vrátila z brigády a jsem úplně mrtvá..
Kapitolku jsem po sobě moc nečetla, fakt na to teď nemám, chyby opravím později..Takže to prosím omluvte..

Jinak, správná odpověď na moji otázku je: maguár, bodloš a hafoň.
Sice to nikdo neměl dobře, teda pokud nepočítám ty, kteří psali puntíkatá kočka a podobně..=D
Ale i tak..Kapitolku věnuju těmto lidem: aly, ledik, Giner, LordikVoldik a romais.
Za pokus.  Doufám, že jsem na někoho nezapomněla...

Kaitlin

Když Karolína vylezla z koupelny, čekalo ji i Siriuse, který se mezitím probudil, menší překvapení. Na parapetu za oknem seděly dvě sovy a čekaly, až je někdo vpustí dovnitř. Karolína hned poznala svoji Sierru a také tu sovu, co poslala k Lupinovým. Jen nechápala, jak to, že to stihly tak rychle. Za dvě a půl hodiny. A taky nechápala, proč si Sirius doteď nebyl schopen pořídit vlastní sovu, nemusel by pak používat cizí.

Přešla k oknu a vpustila obě sovy dovnitř. Sierra okamžitě přistála dívce na rameni a hrdě nastavovala nožku s dopisem. Byla na sebe pyšný, že dopis doručila tak brzy a navíc ještě přinesla odpověď. Cítila se jako dokonalá poštovní sova, čímž také byla. A Karolína ji za to nezapomněla pochválit a dát nějaký ten pamlsek, než ji poslala zpět do sovince. Oproti tomu sova, která přilétla k Siriusovi nebyla o nic milejší, než brzo ráno. Nevrle nastavila nožku a byla ráda, když mohla konečně odletět.

„To byla ale nezdvořačka, co? Zakroutila nad tím Karolína hlavou.

„Nevíš, od koho by to mohlo být?“ zajímal Siriuse spíš dopis než neslušná sova.

„Od Lupinových. Dneska ráno jsem jim i Potterovým posílala dopisy ohledně toho Řádu, ale to jsem tam nepsala. Bála jsem se, že by to mohl někdo odchytit a tak.“

„A proč já o tom nic nevím?“ mračil se Sirius.

„Siriusku, ty jsi mi během toho, co jsem se tě na to ptala, usnul,“ vysvětlila Karolína. „A mě se nechtělo tě znova budit. Doufám, že nevadí, že jsem to psala tvým jménem.“

„Ne, jen mě to překvapilo. A kdys to proboha psala?“

„Tak kolem čtvrtý hodiny ráno,“ oznámila mu. „Nějak už jsem nemohla spát. Jo a už mám i ty hábity.“

„Ježiši, tos to nemohla nechat na jindy? Mohla ses pořádně vyspat a ne místo toho pracovat.“

„Vždyť to nebyla žádná práce, spíš zábava,“ odporovala mu Karolína. „A nechceš se radši kouknout na ty dopisy?“

„Ty první,“ pobídl ji Sirius.

Dívka tedy rozevřela svůj dopis a dala se do čtení.


Milá Karolíno,

byli jsme doopravdy překvapeni, když nám došel tvůj dopis. Nejprve jsme se obávali, že je to nějaká past, ale pak jsme poznali tvoji sovu. Samozřejmě že se s tebou sejdeme, když říkáš, že je to naléhavé. Pokud tedy souhlasíš, přijď ještě dnes k nám domů kolem čtvrté hodiny. Budeme tě očekávat.

Kristin a Alan Potterovi


„Super, tak s nima už se to nějak vyřeší,“ radovala se Karolína. „Do kolika vlastně zítra máme?“

„Do třičtvrtě na tři.“

„Tak to by neměl být žádný problém. A co píšou Lupinovi?“ byla Karolína zvědavá.

„Hned to zjistíme,“ řekl Sirius a otevřel svůj dopis.


Milý Siriusi,

byli jsme dost zaraženi, když jsme obdrželi tvůj dopis a přečetli si ho. Vůbec jsme nečekali, že zrovna ty bys nám mohl psát. Obzvlášť, když jsme tě u nás v létě ani neviděli, a to nás mrzelo. Remus říkal, že jste se nějak nepohodli. Jsme samozřejmě zvědavý, co nám tak důležitého můžeš chtít, že se kvůli tomu chceš setkat. Psal jsi, že to spěchá, takže jestli ti vyhovuje dnešek, tak v pět hodin u nás? Adresu znáš. Těšíme se na tebe.

Rick a Suzanne Lupinovi,


„Bezva,“ usmála se Karolína. „Tak tohle máme taky z krku. Te´d už jen musíme doufat, že naše návrhy přijmou a vstoupí do řádu. A to by snad mohlo vyjít, ne?“

„V to pevně doufám,“ opáčil Sirius. „Hele, asi bysme už měli jít. Za deset minut nám začíná bylinkářství.“

„Cože?! To snad ne, já mám děsnej hlad a chci na snídani,“ vyjekla Karolína.

„Tak si o přestáce skočíme do kuchyně, ale teď už pojď, jinak to fakt nestihnem.“

„Rozkaz šéfe,“ zasalutovala Karolína a ještě vběhla do koupelny.

Na bylinkářství kupodivu přišli včas, ale nutno říct, že si k tomu trošku dopomohli. Přemístili se totiž do jedné prázdné učebny poblíž skleníků a teprve odtamtud šli pěšky. Hodina byla jako vždy v pohodě. Profesorka byla trošku nahluchlá a navíc byli spojeni s Mrzimorem, takže nemuseli čekat nějaké podrazy a naschvály, jak by tomu bylo, kdyby tu byl Zmijozel. I následující hodina, kdy měli lektvary, byla senzační. Křiklan je pro tentokrát nezatěžoval ničím těžkým, a tak si zde dokonce i odpočinuli.

Do kuchyně si během přestávek ani zajít nestačili, takže jejich první jídlo byl až oběd, do kterého se s chutí pustili. Konečně nastalo přeměňování, jejich poslední hodina. Sirius a Karolína se posadili až úplně do zadních lavic a mlčky sledovali profesorčin výklad. S nikým jiným, než s tím druhým se bavit nepotřebovali, alespoň v této chvíli, a to zvládali i beze slov.

Tento školní rok znamenal pro mnoho studentů, zejména těch starších, velkou změnu. Na chodbách byl podezřelý klid, v celém hradě se nic nedělo. Bylo to způsobeno hlavně Siriusem a Jamesem. Všichni se divili, jak se ti dva moc změnili. Už dávno neprováděli žádné lumpárny, žádné kanadské žertíky a pasti na Filche a jeho kočku, vůbec nic. A navíc se spolu ani nebavili, což bylo ještě větší změna než všechno ostatní. Tito dva nerozluční kamarádi, téměř bratři, spolu nemluvili.

„Karolíno, Siriusi?“ čekalo na Karolínu a Siriuse po hodině přeměňování překvapení. Oba dva jmenovaní se otočili a uviděli před sebou Ginny, Lily, Remuse a dokonce i Jamese, i když ten stál poněkud stranou. Petr se zas někam vytratil.

„Co je?“ otázala se překvapeně Karolína. Myslela, že po tom minulém rozhovoru s nimi nebudou chtít mluvit.

„Chtěli bysme si s vámi znova promluvit,“ vysvětlovala Lily.

Jenže než stačila Karolína cokoliv odpovědět, opět se ozvala jejich jména.

„Musím s vámi okamžitě mluvit,“ vyhrkla Andromeda Tonksová, hned jak přišla ke skupince Nebelvírských.

Karolína se tedy jen omluvně usmála na Lily a spol a společně se Siriusem šla s profesorkou do jejího kabinetu.

„Tak cos potřebovala,“ zeptal se Sirius, když se posadili.

„Nemohl by jeden z vás dneska zajít k Molly Weasleyové? Je to ohledně toho Řádu. Chtěla jsem tam dnes zajít, ale před chvílí mi napsal Ted dopis, že je nemocný, má nějakou chřipku nebo tak něco, a že někdo musí zajít do školy kvůli Nymfadoře. Zas něco vyvedla a učitelka se mnou o tom chce mluvit. Prý to nejde odložit. Tak jsem myslela, že by jeden z vás mohl..“

„V kolik se máš s tou Molly setkat?“ optala se Karolína.

„V šest.“

Karolína si vyměnila pohled se Siriusem.

„Tak já tam teda zajdu,“ povzdechla si dívka.

„Ježiši dík, to budeš opravdu moc hodná. Já o tom Molly napíši zprávu, aby tě čekala. Tak už ale běžte, já musím taky za chvíli vypadnout, kvůli té Nym,“ vystrkovala je z kabinetu.

„Její starosti bych chtěl mít,“ ušklíbl se Sirius, když byli na chodbě. „Jo, s Nym si ještě dost užije.“

„To ti věřím.“

„A jsem teda moc zvědavej, jak to TY dneska stihneš. Protože jak tě znám, tak se u Kristin zasekneš na hodně dlouho,“ povídal, zatímco se vraceli do svých komnat.

„Budu to muset nějak skloubit. Jinak to nepůjde. A kolik vlastně je?“

„Něco po třetí hodině.“

„Tak to je skvělé. To mám ještě fůru času. Hele pojď se mnou do kuchyně, já mám ještě hlad.“

„Vždyť si před dvěma hodinami obědvala?“

„No a? Ale zas jsem nesnídala, na to nezapomeň. A taky jsem podstatně dýl vzhůru než ty.“

„No jo, ty rozumbrado. Tak jdem.“

když se vraceli z kuchyně zpět do jejich bradavického bytu, bylo již téměř třičtvrtě na tři. Karolína si plánovala, že se jen převlékne a půjde, ale u obrazu Lorda na ně čekalo překvapení. Na zemi tam seděli čtyři Nebelvírští žáci a očividně na ně čekali.

„Co tu chcete?“ zeptal se překvapený Sirius.

„Mluvit s vámi, už jsme vám to říkali.“

„To jste si nevybrali zrovna nejlepší chvíli. Já musím za deset minut jít pryč,“ povzdechla si a šeptem, tak aby to ostatní neslyšeli, řekla obrazu heslo. Ten se odklopil a pustil je dovnitř. „tak pojďte teda.“

Zavedli svou návštěvu do jejich obývacího pokoje, ve kterém naštěstí neměli věci spojené s Řádem, ty byly v pracovně nahoře. Všichni čtyři hosté si začali prohlížet místnost.

„Posadíte se?“ zeptala se Karolína a sama si sedla se Siriusem na dvojpohovku.

„Jo, jasně,“ zareagoval jako první Remus a posadil se. Ostatní ho kvapem následovali.

„Tak co jste chtěli?“ nadhodila Karolína.

„Promluvit si s vámi o nás,“ začala Lily.

„A o čem tady chceš mluvit? To jste snad byli vy, kdo se na nás v tý Komnatě utrhla a začali nás ze všeho obviňovat.“

„To nebyla jen naše chyba,“ vložil se do toho James. „Nikomu se totiž nelíbí, když níém ten druhý něco tají.“

„Ale taky bys mohl pochopit, Jamesi, že ne všechno může ten druhý vědět,“ oponovala Karolína.

„Co tím jako myslíš?“

„Myslím tím to, že a´t už před vámi tajíme cokoliv, stejně vám to říct nemůžeme.“

„A to jako proč?“,

„Protože to není jen naše tajemství, ty chytráku,“ prohodil Sirius oči v sloup. O Řádu mu rozhodně říct nemohli a o Aiedail rozhodně ne. Nikdo by jim za to nepoděkoval.

„To ti nevěřím,“ stál si za svým James.

„Tak si nevěř,“ utrhla se na něj Karolína, zvedla se a odešla nahoru. Zbytek se za ní překvapeně koukal, vypadalo to, že se urazila. Avšak o pár minut později už opět scházela dolů, oblečena v mudlovském oblečení.

„Proč jdeš takhle?“

„Nechci tam vtrhnout rovnou. Bylo by to blbý,“ řekla Karolína nahlas. „Přece se jim nebudu přemisťovat přímo do domu,“ poslala Siriusovi myšlenkami. „Přemístím se kousek za vesnici.“

„A kam vůbec jdeš?“ zajímalo Ginn.

„Neřeknu,“ mrkla Karolína a odešla portrétem ven. Hned po tom se přemístila pryč.

„Kam šla?“ vyptával se James Siriuse.

„To není tvoje věc, Jamesi. A to jste sem přišli jen proto, abyste se vyptávali na tohle?“

„Ne, chtěli jsme se usmířit,“ řekla Lily dřív, než stačil něco odvětit Potter. „Nelíbí se nám, že jste tu vy dva věčně sami, jen spolu.“

„Už jsme si na to zvykly,“ odbyl ji Sirius.

„A proč vlastně bydlíte tady?“ zajímalo Remuse.

„Nabídl nám to Brumbál. Proč, to se zeptej jeho. A my jsme tu nabídku neodmítli.“

„A to vám nevadí, že jste mimo kolej?“ divila se Ginn.

„Ano ne, aspoň je tu klid a soukromí,“ vysvětlil Sirius.

„Co je tohle vlastně za místnost?“ zajímalo spíš Jamese.

Black se pobaveně usmál: „Tohle bývaly osobní komnaty Godrika Nebelvíra a Roweny s Havraspáru.“

„Cože: to si ze mě děláš prdel? A to vám je Brumbál jen tak svěřil, jo? Vám?“

„Jo, svěřil. Máš proti tomu snad něco?“ probodl ho Sirius pohledem.

„To teda mám.“

„Tak si běž stěžovat k Brumbálovi. Uvidíme, co ti na to řekne.“

James se zamračil: „A jak to, že jste primusové? Normálně jsou vždy jen dva a to by měla být Lily s Remem.“

„A jak víš, že jsme to neměli být my?“

„Nebyli jste prefekty.“

„Hele, víš co, běž si za tím ředitelem ať ti vysvětlí, proč to všechno udělal, jo? Snad ti podá dostatečné informace.“

„Proboha, přestaňte se už hádat, vy dva,“ zasáhla Lily. „Můžeš mi říct, Jamesi, čeho tímhle dosáhneš?“

Potter si jen něco zamumlal, ale neodpověděl.

„Bylo by lepší, kdybyste šli,“ řekl najednou Sirius.

„Proč?“ zeptal se Remus.

„Protože já budu taky muset jít a rozhodně vás tady nenechám samotné.“

„Jo, ten určitě někam musí jít. Jen se nás chce zbavit,“ bručel James.

„Mysli si co chceš Jamesi. Já mám na starosti důležitější věci, než se hádat s tebou. Takže pokud byste mohli..“

„Jdeš někam pryč z hradu co? Kam bys taky šel tady, v Bradavicích.

„Klidně si stoupni před Bradavickou bránu. Mě je to fuk. Do toho, co dělám a kam jdu ti nic není.“

„Ale..“ začal Dvanácterák.

„Pojď Jamesi,“ táhla ho Lily k východu. „Jestli opravdu musí. A zítra čas máte?“ zeptala se ještě.

„Promiň, ale to máme pohovor s Brumbálem. Jedině až ve čtvrtek.“

„Tak dobře.“

Potter naposled spražil Siriuse pohledem a spolu s ostatními vyšel ven. Black osaměl. Ale nevadilo mu to. Ano, vyhodil své přátele o dost dřív než musel, měl ještě půl hodiny, ale už to nechtěl snášet. Sice to nedal najevo, ale Jamesovi řeči ho dost ranili. Hrozně ho to všechno mrzelo, stále ho bral jako svého nejlepšího přítele, ale tohle chování bolelo. Teprve teď dokonale poznal, jak se musela Karolína cítit, když se na ní na jaře vykašlali. Tohle bylo obdobný. Ale on znal Jamese pře šest let. Myslel si, že je dva nikdo a nic nerozdělí. James byl pro něj jak bratr. Mnohem víc než Regulus. I Kristin a Alana Potterovi bral víc jako své rodiče. Bylo mu z toho všeho smutno. Nakonec se ale také šel převléknout do mudlovského oblečení, tak jak to udělala Karolína. Také se hodlal přemístit mimo jejich dům. Deset minut před pátou hodinou se přemístil.


***

Karolína se ocitla kousek od hlavní cesty vedoucí do vesnice. Rychlejším krokem se vydala do obce a pozorně se rozhlížela kolem. Téměř to tu nepoznávala. Většina domů byla zničená a ohořelá. Jen některé tomuto neštěstí unikly. Mezi nimi byl i domov rodiny Potterových. Pravděpodobně to byly jen kouzelnické domovy, které unikly pohromě. Zřejmě za to mohla nějaká kouzla, kterými majitelé své domy chránili. A nebo už je stačili opravit. To dívka nevěděla.

Došla až ke svému cíli a brankou vstoupila na zahradu. Těsně před domovními dveřmi se na chvíli zastavila. Nevěděla, jak ji Kristin a její manžel uvítají. Nerozhodně přešlápla, ale pak už se odhodlala a zaťukala na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozval ženský hlas.

„Kdo je?“

„To jsem já, Karolína,“ odvětila dívka.

Konečně se otevřely dveře a v nich stála Kristin Potterová. Neváhala a sevřela dívku ve svém náručí.

„Ahoj,“ dostala ze sebe Karolína.

„Pojď dál,“ zvala ji hned majitelka domu. „Dáš si něco k pití?“

„Ráda, dík,“ usmála se dívka.

„Tak se zatím posaď v obýváku, já to hned přinesu.“

Karolína se tedy posadila a vyčkávala. Ani ne za dvě minuty už se Kristin vracela a nesla dvě skleničky a lahev vína.

„Ježiš, tos nemusela.“

„Prosím tě, to je maličkost. Stejně to nemám s kým pít. Lidé se te´d i bojí vycházet z domů a vzájemně se navštěvovat.“

„To je to tak zlé?“ divila se Karolína.

„Bohužel ano.“

„A kde máš manžela?“

„Ještě v práci. Poslední dobou dělá hrozně často přesčasy. Ale už by měl být každou chvilku zpátky. A cos nám tedy vlastně chtěla?“

„Myslím, že bude lepší, když počkáme na něj. Nechci se pak opakovat. A jak se vám vůbec daří. Četla jsem o tom útoku na vesnici.“

„Jde to. Náš dům to naštěstí nezastihlo, přeci jen stojí úplně na kraji a až sem se to nedostalo. My jsme naštěstí stačili ještě utéct, ale jiní to štěstí neměli. Třeba ti naproti, byli to skvělí lidí, i když mudlové. A pak Karpetovi, to byli kouzelníci a žili na druhé straně vesnice. Z těch to nepřežil nikdo. Proslýchá se, že celý útok byl hlavně kvůli nim, nechtěli se přidat k Ty-víš-komu.“

Karolína se smutně pousmála. „Ale když jsem četla ten článek, hrozně mě to vylekalo, bála jsem se, jestli se třeba nestalo něco vám. Naštěstí tam pak bylo napsáno, že vy jste to přežili.“

„To ano, ale měli jsme namále. Snažili jsme se ostatním pomoci, ale marně. Těch Smrtijedů bylo moc. Přímo před očima mi zabili úplně malou holčičku, té nemohlo být víc jak pět. Další pak umučili. Bylo to hrozné. Alan mě odtamtud musel odtáhnout, jinak by zabili i mě. Doteď se z toho vzpamatovávám.“

„To ti věřím. Je to fakt děsný. Ti Smrtijedi si už začínají moc dovolovat.“

„Prý to všechno dělají na příkaz toho jejich pána.“

„Já vím, Voldemorta.“

Jejich debatu přerušil příchod pana Pottera, který se přemístil přímo do pokoje. „Promiňte, že jdu pozdě, ale dřív to nešlo. Došlo k dalšímu útoku.“

Karolína ztuhla: „Na koho zaútočili?“

„Na nějakou rodinu kouzelníků, na Roseovi. Nechtěli se přidat k Pánovi zla, tak je zlikvidovali.“

Kristin zbledla, zatímco chvíli mlčela.

„Počítejte s tím,“ řekla po chvíli, „že brzy můžou jít i po vás.“

„Proboha, proč?“ zděsila se Kristin.

„Jste čistokrevná rodina a takové lidi chce mít Voldemort na své straně,“ vysvětlila.

Všichni na chvíli zmlkli.

„A cos nám vlastně chtěla?“ ozval se po chvíli pan Potter, který se mezitím posadil.

„Chceme vám nabídnout místo v jedné organizaci proti Voldemortovi, ve Fénixově řádu.“

„My? A to jako kdo?“ zajímalo pana Pottera.

„Založil to Brumbál a nyní máme asi sedmnáct členů, ale počítám s tím, že brzy jich bude mnohem víc. Záleží na tom, kdo bude ochoten se Voldemortovi a jeho Smrtijedům postavit.“

Manželé Potterovi si vyměnili zamyšlené pohledy.

„Můžeš nám o tom říct víc?“ požádala Kristin dívku.

„Můžu, ale musíte mi slíbit, že nic z toho, co vám tady řeknu, se nedostane ven. Jsou to dost důležité informace a kdyby se kdokoliv dozvěděl o tom, co víme a děláme.“

„To je samozřejmost. Nikdo se od nás nic nedozví, neboj,“ ujistil ji hne pan Potter a Kristin jen přikyvovala.

„Dobře,“ svolila dívka, těmhle dvěma doopravdy věřila. Navíc si byla jistá, že jsou to opravdu oni, zjistila to hned ze začátku díky telepatii.

„V čem by to tedy spočívalo?“

„Především kazit Voldemortovi plány, útoky, stavět se proti Smrtijedům..“

„Doufám, že James v něčem takovém není,“ zhrozila se najednou Kristin.

„Neboj, o něj si starosti nedělej. Myslím, že Brumbál by mu to ani nedovolil. Žádnému studentovi.“

„A jak to že ty..“

„Já a Sirius jsme výjimky. Vím toho o Voldemortovi víc, než kdokoliv jiný a můžu tak být Řádu prospěšná. Nemělo by cenu, kdybych stála stranou. A navíc Brumbál ví, že bych jednala na vlastní pěst.“

„A Sirius.“

„Ví toho taky dost. A nenechá mě v tom samotnou. Šli byste teda do toho?“

„Já určitě ano,“ ozval se pan Potter. „Pokud to vede Brumbál, určitě to bude mít i nějaký efekt.“

„A ty, Kristin?“

„Samozřejmě že jo. Přece si nemyslíš, že budu stát stranou. Mimo to, vyučený léčitel se vám může vždy hodit, ne?“

„jsem ráda, že to berete takhle. Takže schůze Řádu je zítra v pět hodin v Brumbálově ředitelně. Je to jen prozatimní místo srazu, příští schůzka by už měla být jinde. Heslo je šumivé bzučivky“

„Dobře tedy, budeme tam,“ prohlásil pan Potter.

„Myslím tedy, že byste se měli dozvědět nějaké informace o Pánovi zla. Ostatní členové Řádu je vědí. Většinu z toho asi nebudou znát ani bystrozorové a prosí, abyste jim to ani neříkal,“ otočila se na Jamesova otce. „Nikdy nevíte, kde může mít Voldemort své zvědy,“ na chvíli se odmlčela. „Takže pravé jméno Pána zla je Tom Rojvol Raddle. Jeho matka byla čarodějka, otec mudla. Už jako chlapec byl zlý a vyžíval se v bolesti ostatních. Na škole se kolem něj vytvořila skupinka jeho nohsledů, to jsou teď jeho věrní Smrtijedi. Navíc je posledním potomkem Salazara Zmijozela, takže ovládá i některé rodové vlastnosti. Jednou z nich je například hadí jazyk.“

„Odkud tohle všechno víš?“ zajímalo pana Pottera. Bystrozorové tyto informace doopravdy neměli.

„To vám bohužel nemůžu říct. Nikdo se to nesmí dozvědět, dokud všechno tohle neskončí. Ani James a ostatní to nevědí.“

„Jen Sirius, viď?“ pochopila Kristin.

„On jediný to ví,“ povzdechla si Karolína. „Kdyby bylo po mém, nevěděl by to ani on.“

„Karolíno, je tohle důvod, proč se s vámi James nechce bavit?“

„Jak o tom víš?“

„Poslední týden prázdnin byli všichni zas u nás. Zmínil se o tom. A taky nám píše dopisy. Dříve v každým bylo aspoň dvacetkrát Siriusovo jméno, ale teď nic..“

„Vůbec se s námi nebaví. Pořád nám zazlívá, že jim něco tajíme a tak.. nechce pochopit, že mu to říct prostě nemůžu. Nejsou to jen má tajemství. Nemůžu mu jen tak říct o Řádu. A o tom dalším už vůbec ne. Kdybych jim to řekla, uvedla bych je do nebezpečí. Už stačí, že to ví Sirius.“

„Neboj, on to časem pochopí.“

„Já nevím. Ostatní se to snaží nějak urovnat, ale on to vždy ještě zhorší.“

„Však on dostane rozum. Uvidíš.“

„V to doufám. Už se nemůžu dívat na Siriuse, jak se tím trápí. Myslí si, že o tom nevím, ale je na něm vidět, jak moc mu James chybí. A mě chybí ty jejich legrácky. Navíc Brumbál nás kvůli Řádu jmenoval primusy a dal nám vlastní pokoje, takže jsme úplně odříznuti od všech.“

„Proč proboha?“ nechápala Kristin.

„Často teď odcházíme ze školy, kvůli Řádu. Jako teď. A navíc, ve škole je několik Smrtijedů mezi studenty, my na ně máme dávat pozor. Proto ta funkce.“

„To už jsou i studenti s Ním? Vždyť jsou to ještě děti.“

„Už dávno ne.“

„Nechápu, jak se k nim mohli přidat.“

„Vesměs to jsou kouzelníci pocházející z čistokrevných rodů. Touží po slávě a po moci. A ta touha je silná. Jsou kvůli tomu ochotní udělat cokoliv. I zabít.“

Kristin jen zaraženě hleděla na dívku. To, co právě řekla bylo strašné.

„Máte představu, kolik těch Smrtijedů tak je?“ zeptal se pan Potter.

„Moc ne. Na škole je teď osm Smrtijedů, kteří jsou zasvěceni. Pět jich loni vyšlo školu. Ale kolik jich má Voldemort u sebe, to se opravdu neví. Ale asi víc, než jich ukázal tady ve vesnici.“

„To věřím.“

U Potterových Karolína ještě strávila docela dlouhou dobu. Měli si toho hodně co povědět, hlavně s Kristin, ale i s panem Potterem. Chvíli před šestou se však zvedla s tím, že už musí jít.

„Tak ahoj,“ loučila se s Kristin. „Na shledanou, pane Pottere. Zítra na hradě.“

„Tak zatím,“ loučili se manželé. „A Karolíno,“ zavolal na ni ještě Jamesův táta, „od příště už mi tykej.“

„Dobře,“ zazubila se dívka a odešla.

Jakmile byla z dohledu, přemístila se pryč.


***

Sirius se objevil v jednom městečku poblíž Bristolu, v Cliftonu. Tady žil Remus a jeho rodina. Pomalým krokem se vydal ke svému cíli. Přemístil se jen kousek od domu Lupinových, takže měl jen krátkou cestu. Za chviličku už stál před správným domem. Na rozdíl od Karolíny neotálel a okamžitě zaklepal na domovní dveře.

Ale odpovědí mu bylo jen ticho. Zaklepal tedy podruhé, ale stále nic. Po třetím neúspěšném pokusu to vzdal a pomocí kouzla si odemkl dveře. Vevnitř v domě bylo ticho, nikde se nic neozývalo.

„Halo?“ zkusil Sirius. „Je tu někdo?“

Pomalu už se začínal bát, jestli si snad nespletl dům. Ale to byla blbost. Takovýhle barák byl v okolí jen jeden, to věděl. Navíc si to tady přece pamatoval, takhle to tu vždycky vypadalo. A asi těžko by odsud odešli, vždyť přece věděli, že přijde. Sami mu navrhli tento čas. Ale možná na to doopravdy zapomněli. Nicméně Sirius se stejně rozhodl podívat se po baráku, cítil, jak ho k tomu něco vybízí.

Hned po vstupu do kuchyně však věděl, že tady něco nehraje. Židle byly rozházené po místnosti, všude panoval zmatek .Sirius s obavami prohledal zbytek přízemí, ale tam to vypadalo už zcela normálně. Rozhodl se tedy jít se podívat nahoru do patra, třeba něco objeví tam. Ani horní patro nebylo ušetřeno. Obrazy, které dřív viseli na stěnách teď byly popadané na zemi. Zdi byly poškozené.

„Tady to vypadá jak po nějakém souboji,“ myslel si Sirius.

Došel až na konec chodby a chystal se vejít do jednoho z pokojů, když najednou zaslechl slabý pláč. Zarazil se a na chvíli se zaposlouchal. Zvuk vycházel ze dveří kousek od něj, tipoval to na komoru, matně si vzpomínal na dobu, kdy se v té místnosti schovávali. Rozhodně tedy vyrazil ke dveřím, s hůlkou pro jistotu v ruce a pokusil se otevřít. Ke svému překvapení zjistil, že dveře jsou zamčené. Vytáhl tedy hůlku a pomocí jednoduchého kouzla chtěl otevřít. Ale to také nefungovalo. Snažil se vzpomenout si na nějaké další odemykací kouzlo, než byla alohomora. K jeho štěstí si vzpomněl na kouzlo z Roweniny knihy, které by mělo otevřít všechny zavřené dveře. Zkusil to a k jeho úlevě to fungovalo. Když otevřel, naskytl se mu pohled na malé děvčátko schoulené na zemi.

„Cornelie,“ vyhrkl a okamžitě si k ní klekl. „Jsi v pořádku?“

Malá dívenka jen pokývala hlavou na znamení souhlasu, ale plakat nepřestala.

„Corny, kde je maminka?“ zeptal se po chvíli Sirius.

„Já nevím,“ zvedla k němu dívka hlavu. „Byli jsme s tatínkem a maminkou dole, když tam najednou přišli nějací lidi černým a začali na tatínka křičet,“ vysvětlovala Cornelie. „Tatínek zůstal dole a maminka mě odvedla sem nahoru a zavřela. Musela jsem být tiše, maminka mi to přikázala.“

„Musíme odtud odejít. Pojď, půjdem k tobě do pokoje, jo?“ Siriusovi došlo, kdo byli ti lidé v černém. Remusova rodina byla v kouzelnickém světě známá a vážená, nebylo teda divu, že po nich Pán zla šel. Pobývat déle v tomto domě nemuselo být už bezpečné. Voldemortovi možná dojde, že tam Smrtijedi někoho nechali. A chtěli by se vrátit pro dceru Lupinových. Pomocí jí by mohli být Lupinovi vydíráni.

Za chvilku již byli v Corneliině pokoji. Na první pohled bylo vidět, že tady bydlí dívka. Pokoj byl laděn do bílé a růžové barvy a na zemi se povalovalo několik panenek a plyšových hraček.

„Vem si hračky, které máš nejraději, jo?“ pobídl dívku Sirius a sám jí začal balit ostatní věci. Ve skříni narazil na větší kufr, do kterého začal vše skládat. Cornelie si mezitím vybírala hračky, co chtěla s sebou.

„Tak už máš vybráno?“ zeptal se Black, když už měl hotovo.

„Mám,“ prohlásila dívka pyšně a ukázala na hromadu za sebou.

„To všechno si chceš vzít s sebou?“ nevěřil svým očím Sirius. Cornelie tam měla asi patnáct panenek a deset velkých, plyšových medvědů a psů.

„Nemůžu je tady přece nechat. Oni by se beze mě báli,“ vysvětlovala dívka.

„Tak si je sem pojď uklidit,“ rezignoval Sirius, který se s ní nechtěl hádat. Na to teď nebyl čas.

Holčička hned uposlechla a začala přenášet své věci do kufru. Jen tak tak se to tam všechno vešlo. Konečně měli vše a tak mohli vyrazit.

„A Siriusi, kam to vlastně jdem?“ zajímalo Cornelii.

„Ty si na mě pamatuješ?“ žasl.

„No jasně. Vždyť jsi tady byl u Remuse.“

Black se usmál: „Půjdeme do Bradavic.“

„A proč nemůžem být tady. Maminka se o mě bude bát.“

„Neboj, nebude. Bude ráda, že s se mnou šla. Teď se mě chyť za ruku a drž se, jo?“

„Dobře,“ uposlechla dívka a chytla se ho.

Vzápětí se Sirius přemístil. Objevili se u nich, v jejich bradavickém domově v obýváku.

„Tady bydlíš?“ divila se Cornelie hned, jak se tam objevili.

„Jo, tady bydlím já a moje přítelkyně.“

„Jé a to je tvoje kočka?“ rozzářila se dívka, když spatřila Naty v košíku. Kočky milovala, ale maminka jí zakázala je mít doma.

„Ne, ta je Karolíny, ale klidně za ní běž,“ pobídl dívku když viděl, jak se jí kočka líbí.

Cornelie neváhala a rozeběhla se ke košíku s kočkou. Okamžitě si s ní začala hrát a mazlit se. Dívka byla spokojená. A na kocče bylo vidět, že taky. V poslední době na ni neměla Karolína ani Sirius moc času, byli neustále zaneprázdněni.

„Ehm, Corny, počkáš tu na mě chvíli? Já si musím jít popovídat s jedním starým pánem. Ale hned se vrátím,“ ujistil ji.

„Ale přijdeš brzo?“

„Neboj, za chvíli jsem zpátky,“ usmál se a otevřel průchod na chodbu. „A neodcházej odtud.“

Sirius se vydal rovnou za Brumbálem. Bylo mu jasné, že s Remusovými rodiči je to vážné. A pokud je doopravdy unesl Voldemort, a všechno tomu nasvědčovalo, je to zlé, velice zlé. Lupinovi byli velmi významná kouzelnická rodina, patřili k těm nejvlivnějším a taky nejbohatším. A hlavně byli čistokrevní. To musel být důvod, proč je napadli. To však už Sirius došel k ředitelně. Bez váhání řekl heslo a vešel.

„Pane řediteli,“ vrazil do Brumbálovi pracovny bez zaklepání, „něco se stalo s Lupinovými. Šel jsem dneska za nimi kvůli tomu Řádu, ale vevnitř nikdo nebyl. V domě panoval hrozný chaos, vše nasvědčuje tomu, že je někdo unesl.“

„To je ale zlé,“ pronesl Brumbál znepokojeně. „Jsi si jistý, že to tak doopravdy je?“

„Jsem. V komoře jsem tam našel jejich dceru, Cornelii. Říkala, že do domu vtrhli nějací lidé v černým. Maminka ji rychle odvedla nahoru a zamkla. Na otevření těch dveří obyčejná alohomora nestačila.“

„Dobře tedy. Te´d si to potřebuji všechno promyslet. Zítra na schůzi Řádu vám všem řeknu víc.“

„A pane profesore,“ otočil se ještě ve dveřích Sirius. „Co s Cornelií?“

„Podle toho co vím, tak Lupinovi nemají žádné žijící příbuzné. Ta dívka má kromě rodičů jen bratra, ale ten se o ní teď starat nemůže. Mohli byste si jí u sebe nechat, dokud se všechno nevyřeší?“

„Samozřejmě. Rádi.“

„Tak v tom případě tedy zítra na schůzi.“


***

Karolína se přemístila kousek od Vydrníku u Svatého Drába. Také k Doupěti se rozhodla jít pěšky a ne jim rovnou vpadnout do domu. Raději dala přednost procházce. Během pěti minut už stála před brankou do zahrady. Nevěděla, jestli má jít dál, ale nakonec vklouzla dovnitř. Pomalým krokem došla ke dveřím a zaklepala. Chvíli tam stála a čekal, než zaslechla kroky mířící ke dveřím. Vzápětí se dřevěné dveře otevřely a v nich se objevila žena kolem třicítky.

„Dobrý den, paní Weasleyová,“ pozdravila Karolína. „Já jsem...“

„Vy jste jistě Karolína, viďte,“ přivítala ji žena. „Molly Weasleyová. Pojďte dál.“

„Děkuji.“

„Půjdeme do jídelny, pokud vám to nevadí.“

„Samozřejmě že ne,“ ujistila ji Karolína.

„Arture,“ zavolala žena směrem ke schodům. „Pojď už dolů. Posaďte se,“ vyzvala Karolínu a sama si také sedla. Chvíli na to vešel do místnosti rezavý muž.

„Dobrý den,“ pozdravila opět dívka.

„Á dobrý den, já jsem Artur Weasley.“

„Karolína Greenová. Andromeda vám říkala, proč jsem přišla?“ otázala se hned, jak se pan Weasley posadil.

„Ano, zmiňovala se o nějaké organizaci, kterou vede Brumbál.“

„Přesněji se jedná o organizaci zvanou Fénixův řád. Naším cílem je bojovat proti Voldemortovi,“ při tom jméně sebou oba manželé trhli, ale dívka si toho nevšímala, „a kazit mu jeho plány. Bohužel je nás zatím málo, ale počítáme s tím, že časem bysme se mohli rozrůst. A vám chceme nabídnout místo u nás.“

„A co by to obsahovalo, být členem?“ zeptal se se zájmem pan Weasley.

„Bojovat proti Smrtijedům, sabotovat jejich plány..“

„Já nevím,“ otočila se paní Weasleyová na svého manžela. „Je to dost riskantní. A navíc, máme přece děti.“

„Samozřejmě že byste se nemusela účastnit přímo potyček se Smrtijedy. V Řádu budou potřeba dělat i jiné věci. A pokud se jedná o děti, nemusíte mít starost. Kdybyste chtěla, mohli bychom zajistit váš dům i mnoha kouzli, kvůli vaší bezpečnosti.“

„A kolik máte zatím členů?“ zajímalo pana Weasleyho.

„Sedmnáct. Avšak jak jsem říkala, počítám e s tím, že se k nám přidá i více kouzelníků.“

„Když já pořád nevím..“ paní Weasleyová byla stále nerozhodná.

„Paní Weasleyová. Lord Voldemort představuje velké nebezpečí. Pokud se proti němu nikdo nepostaví, dál bude zabíjet mudly a i kouzelníky, kteří mu budou nepohodlní. Jediní, koho uznává, jsou čistokrevní a to jen ti, kteří se k němu přidají. Je schopný vyzabíjet i celé rodiny, jen aby se dostal k moci.“

„To zní hrozně. Přece nemůže být někdo tak krutý.“

„Pokud se nám ho nepodaří zastavit, dovedete si představit, jaké rozpoutá v Anglii peklo? V čem budou muset vaše děti vyrůstat?“ Karolína používala nejrůznější taktiky, jen aby je přesvědčila.

„Já do toho jdu,“ prohlásil najednou Artur Weasley. „Někdo se musí Vy-víte-komu postavit. Prosím a teď mě omluvte, musím si ještě něco dodělat do práce.“ A odešel.

„Omluvte ho, hrozně ho zajímají mudlovské věci a teď tam má rozebraný nějaký telefon aby zjistil, jak funguje.“

„To je v pořádku. A co vy, paní Weasleyová, přidáte se?“

„Já..no dobře, přidám se k vám. Pokud mají moje děti vyrůstat v bezpečí.“

„Skvělý,“ usmála se Karolína. „Zítra v pět hodin je schůze Řádu, přijďte prosím do Bradavic, do ředitelny. Heslo je šumové bzučivky.“

„Samozřejmě že přijdeme,“ prohlásila Molly Weasleyová. „Na nás..“

V tu ránu vtrhli do jídelny dva chlapci a zamířili si to přímo k mamince.

„Mamí,“ rozkřikl se ten menší, „Bill mi sebral hračku.“

„To není pravda,“ ohradil se Bill. „On lže.“

„A dost,“ zakročila paní Weasleyová. „Bille, kde je ta hračka?“

„Já jí nemám,“ zamračil se chlapec.

„Co je to za hračku?“ otázala se Karolína se zájmem.

„ten jejich pitomý koník,“ povzdechla si žena. „Pořád se o něj hádají.“

Karolína se smutně dívala na chlapce. Věděla, že Weasleyovi jsou chudí a kouzelnické hračky vyjdou dost draze. V Příčný ulici jeden obchod s tímto zbožím byl. Karolína jednou nahlédla do výlohy a ty ceny byly doopravdy dost vysoké. Rozhodla se, že při nejbližší příležitost koupí těm chlapcům nějaké hračky.

„Tak já tedy půjdu,“ oznámila Molly.

„Oh, samozřejmě. Doufám, že vás to nějak nezdrželo, že jste k nám musela.“

„Ne nebojte. A tykejte mi prosím, ty vykání je divný.“

„Dobře, jak chceš, ale to samé očekávám od tebe.“

„Skvělý. Tak na shledanou zítra,“ rozloučila se a vyšla z dómu. Po nějaké chvíli se přemístila. Ocitla se v jejich obýváku. Ale krom Siriuse tam byl ještě někdo jiný. Jakási malá dívka si hrála s její kočkou.

„Ahoj. Kdo je to?“ zeptala se hned.

„To je Cornelie, Remusova sestra.“

„A co tu dělá?“

„Vysvětlím ti to později. Cornelie,“ zavolal na dívku a ta vzhlédla od Natálky. „Tohle je Karolína.“

„Ahoj,“ přišla k nim dívenka. „Já jsem Cornelie.“

Karolína se na děvčátko usmála. Hned od začátku jí byla malá Lupinová sympatická. Navíc v ní viděla podobu Remuse, ti dva by příbuzenství opravdu nezapřeli.

„Ty tady bydlíš?“ zeptala se Cornelie Karolíny.

„Ano.“

„Já tu budu bydlet taky,“ prohlásila hrdě. Sirius jí totiž řekl, že u nich nějakou dobu zůstane.

Karolína se udiveně podívala na Siriuse.

„Cornelie, běž si zase hrát,“ pobídl dívku a ta hned odběhla za kočkou.

„Víš, když jsem dneska přišel k Lupinovým, nikdo tam nebyl. Akorát hrozný zmatek. Vypadalo to tam jako po nějakém souboji, chvíli jsem se tam rozhlížel a pak jsem našel Corny zamčenou v jedné komoře. Podle toho co říkala, přišli k nim do domu nějací lidé v černém. Tatínek zůstal dole a maminka ji mezitím odvlekla do patra a schovala. Podle mě to byli Smrtijedi, Lupinovi byli významná kouzelnická rodina. A Brumbál mi dal za pravdu. Prý něco vymyslí a zítra to budeme řešit na schůzi. Požádal mě, jestli bychom si jí mezitím nemohli nechat u nás. Kromě Remuse a rodičů nikoho nemá.“

„To víš, že u nás může zůstat,“ dostala ze sebe Karolína, když to vstřebala. „Zatím jí můžeme upravit pracovnu jako pokojíček. Aby se tu aspoň trochu cítila jako doma. Doufám, že ty Lupinovi najdeme. Nechci, aby se jim něco stalo.“

„To já taky ne.“

Během zbytku dne přestěhovali celou svou pracovnu. Stoly a židle zmenšili a knihovnu přestěhovali k sobě do ložnice. Pak pomocí pár kouzel pokoj vybavili. Snažili, aby se to tam dívce líbilo. Pak ještě skočili do kuchyně pro něco k jídlu a společně s Cornelií se navečeřeli. Teprve kolem jedenácté se dostali do postele, dívka už dávno spala.

„Siriusi,“ začala váhavě Karolína. „Myslíš, že se z toho dostanou?“

„Doufám, že jo.“

„Nechci, aby byl Remus bez rodičů. On si to nezaslouží. Jako by si toho v životě nevytrpěl dost.“

„Kájo, netrap se tím. Zítra na schůzi určitě něco vymyslíme a zachráníme je.“

„Když já se bojím, aby už nebylo pozdě,“ vzlykla dívka. Sirius neváhal a ochranitelsky ji sevřel v náručí.

„Pštt,“ uklidňoval ji.

„Nechci, aby lidi kolem mě ztráceli své blízké. Siriusi, my už musíme začít jednat. Musíme začít hledat ty pitomý viteály. Myslela jsem, že máme dost času, ale mýlila jsem se. Musíme Voldemorta zničit co nejdřív.“

„Uklidni se. Ještě se nikomu nic nestalo.“

„Nestalo? Remusovi unesli rodiče a ono se nic nestalo? Umíš si představit, jak na tohle zareaguje? Teď už má jen sestru.“

„Lupinovi najdeme,“ stál si za svým Sirius.

Ale Karolína ho nevnímala. Její myšlenky se totiž stočily ke Cornelii. Uvědomila si, že tohle se muselo stát i kdyby sem nepřišla. Remus by i tak byl bez rodičů a bez sestry. Kdyby tam ten den Sirius nešel, malou Cornelii by nikdo nenašel. A kdyby, tak už by bylo pozdě. A to by dívka byla..Ne, nechtěla na to myslet. Ještě víc se přitiskla k Siriusovi a snažila se nemyslet na nic ohledně Remuse. Cítila, jak ji její přítel začal hladit po vlasech, ale nereagovala. Pomalu se v jeho náručí uklidňovala a po nějaké době upadla do milosrdného spánku.

28.07.2007 20:15:48
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one