My world of fantasy...

54. KAPITOLA - PLNO STAROSTÍ

Další kapitola, tentokrát trochu kratší, ale přesto doufám, že se bude líbit...=D a moc prosím o komenty..=D

***

Následující dny měli Karolína i Sirius plně nabité. Kromě jejich dosavadních povinností – školy, úkolů a primuských věcí – jim k tomu všemu ještě přibylo vytváření nového plánku Bradavic a také úkoly pro Řád. Vytváření mapky věnovali doopravdy mnoho času, hodiny strávili diskutováním nad tím, jak by měl vypadat a fungovat, ale také ještě museli procházet všechna nová místa, která chtěli do plánku navíc zabudovat. Této činnosti se věnovali hlavně v noci, jeden z nich vždy hlídkoval na chodbě, zatímco druhý pracoval na plánku. Několik večerů tak Karolína procházela zapovězeným lesem a jednotlivá místa očarovávala tak, jak jí řekl Sirius. Byla to poměrně namáhavá práce, les byl plný roští, křoví a také nebezpečí, které hrozilo od tvorů žijících zde.

Hned druhý den navíc Karolína získala od Severuse heslo do Zmijozelských komnat. Snape se sice dlouho zdráhal jim ho dát, dívka snad použila všechny možné i nemožné taktiky, uprošování, ale nakonec její snaha nebyla marná a Severus jí heslo, i když ne moc nadšeně, prozradil. Ten večer, co se Sirius vydával do sklepení byli oba dva docela nervózní. Věděli, že kdyby tam Siriuse kdokoliv viděl, byl by z toho docela problém. On rozhodně nebyl vítaným návštěvníkem v této části hradu. Oba litovali, že nemají neviditelný plášť jako má James. Ten by jim to velmi usnadnil, ale nechtěli se snížit k tomu, že by kvůli tomu šli prosit Jamese, aby jim ho půjčil. Měli svou hrdost a také předpokládali, že on by jim ho stejně nepůjčil.

Nakonec Siriusova návštěva sklepení dopadla docela dobře. Bez problémů se dostal přes zeď, která chránila vchod a ocitl se ve společenské místnosti Zmijozelu. Naštěstí tam nikdo nebyl, Black byl sice pod zastíracím kouzlem, na které přišla Karolína, když si vzpomněla, jak Moody chránil Harryho Pottera, ale kdyby v tu dobu někdo dole byl, pravděpodobně by mu bylo nápadné, kdyby viděl jen tak se otevírající zeď. Sirius pak prošel i všechny ložnice, ale několikrát měl docela namále, na schodech do něj málem vrazila nějaká dívka a nebýt toho, že si jí všiml včas, mohlo to skončit špatně. A v jedné z ložnici narazil na další problém, tamější obyvatelé ještě nespali. Nezbývalo mu nic jiného, než počkat, dokud se neodeberou k spánku a to trvalo ještě další dvě hodiny, vypadalo to totiž, že chlapci něco slaví. Blacka by jen zajímalo co, ale neměl možnost to zjistit. Nakonec se do ložnice vrátil asi kolem čtvrté hodiny ráno, příšerně unavený a tak jen padl do postele a okamžitě usnul.

Dostat se do ostatních kolejí pak nebylo takovým problémem. Tam už vnikla Karolína, která si v podobě černé kočky počkala u dveří a večer se nechala vpustit dovnitř. Tam jí stačilo jen počkat, dokud všichni nepůjdou spát a udělat to, proč tam přišla.

Mimo tohoto měla Karolína také další věci, které musela zařizovat. Celá odpoledne trávila v Londýně a vyřizovala věci kolem koupi domu pro Fénixův Řád. Měla štěstí, že na svém občanském průkazu byla vedena jako o rok starší a tudíž i plnoletá v mudlovském světě, jinak by byla nahraná. Tato starost jí zabrala plno času, odcházela hned po skončení vyučování a vracela se málokdy dřív než na večeři, kterou ale většinou ani nestihla. A o úkolech ani už nemluvila, neměla sebemenší šanci je stihnout a tak to většinou zbylo na Siriuse, který je za ní vypracovával ve svém volném čase. Ale Karolína konečně začala sklízet úspěchy. Přes jednu realitní kancelář se jí podařilo sehnat jeden domek poblíž Glossopu. Cena za něj sice byla dost vysoká, ale to Karolíně nějak moc nevadilo. Pro ni bylo rozhodující, že dům stál o samotě asi pět kilometrů od nejbližší vesnice a po dlouhou dobu byl neobydlen. Přesně něco takového si představovala, tohle bylo ideální místo pro hlavní štáb Řádu.

V pátek odpoledne měla domluvenou schůzku s jedním pracovníkem agentury, který s ní po celou dobu tuto záležitost řešil a měli společně jet na budovu podívat. Když tam však dorazili, Karolíně to téměř vyrazilo dech. Budova doopravdy stála úplně mimo civilizaci, ale úplně předčila její očekávání. Čekala nějaký malinký domeček, ale před ní se rýsoval obrovský, starodávný dům, který snad byl dříve loveckým zámečkem nebo nějakým menším panstvím, jinak si to vysvětlit neuměla. Navíc k domu patřila i rozlehlá zahrada. V agentuře sice říkala, že jí na penězích nezáleží, ale tohle bylo na ní doopravdy moc. Nevěřícně se podívala na muže vedle sebe a konečně ze sebe něco dostala.

„Tohle má být menší?“

„Vím, že jste říkala něco menšího, ale tenhle důl je jediný, který odpovídal vašim požadavkům. Doufal jsem, že by se vám mohlo líbit.“

„To ano, je nádherný. Ale nečekala jsem něco tak obrovského. A zajímalo by mě, proč to dosud nikdo nekoupil. Vypadá to, že je opuštěn už hodně dlouho.“

Úředník nejistě přešlápl: „Víte, o tomto domě kolují nejrůznější pověsti. V lese za domem se ztratilo už mnoho lidí a mnoho také přišlo o život. Lidé se tohoto místa bojí a nechodí sem. Navíc se vypráví, že bývalý majitel byl trochu podivín. A také experimentoval s křížením zvířat. Jednoho času mu prý v zahradě seděla puntíkovaná kočka s obrovskýma ušima, jindy lidé spatřili zuřivé ježky, foxteriéry s rozeklaným ocasem..“

„Chápu,“ pousmála se Karolína. „Nikdo neměl odvahu to koupit.“

„Takže asi nechcete uskutečnit koupi tohoto domu,“ povzdechl si muž, s tímto domem bylo tolik starostí.

„Ne, právě naopak. Beru ho,“ prohlásila dívka rozhodně. Došlo jí, že dům před ní vlastnil nějaký kouzelník.

„To myslíte vážně?“

„Samozřejmě. Myslím, že tohle je přesně to, co jsem hledala. Můžeme se jít podívat dovnitř? Ráda bych si to prohlédla.“

„Oh, samozřejmě,“ vyhrkl pracovník agentury a už vedl dívku dovnitř.

Zbytek dne strávila Karolína prohlížením domu. Měl celkem dvě patra. V přízemí se nacházela kuchyně, jídelna, přijímací salónek a také taneční sál. V dalším patře byla ohromná knihovna plná nejrůznějších spisů, společenský pokoj a také pokoje pro hosty. Celé horní patro pravděpodobně bylo vyhrazenou pouze majitelům domu. Celá budova byla zařízena opravdu nádherně, nechyběl dokonce ani nábytek. Strach z lesa a domu samotného zabránil zlodějům, aby odsud cokoliv ukradli. I zahrada byla nádherná, přestože neudržovaná a zarostlá. Nacházel se zde altán, sad a také stáje. Dále k domu patřil les samotný a také louka, která sousedila hned se zahradou. To dívce nevadilo, byla ráda, že vůbec narazila na něco takového.

Ještě ten den se vrátili do Londýna a Karolína zde podepsala smlouvu o koupi domu a pozemků k němu patřícím. Když se vrátila do Bradavic, bylo něco po osmé hodině večerní.

„Tak co, jak ti to dopadlo?“ vyzvídal hned Sirius. „Máš něco?“

„Mám,“ usmála se Karolína šťastně. „Ani bys nevěřil co. Zejtra ti to všechno ukážu. Jen budu potřebovat, abys mi to pomohl zajistit ochrannými kouzly.“

„Jasně, s tím se počítá.“

„A co ten plánek?“

„Ještě jednou jsem si všechno procházel a myslím, že už jsme obešli všechno, co jsme chtěli. Teď už bychom to snad mohli hodit na ten pergamen.“

„No tak to je skvělý. Kdy se do toho dáme?“

„Tak jestli chceš, můžem se na to vrhnout hned teď. Ale až po tom, co si dáš něco k večeři.“

„No jo furt. Tak já teda letím do kuchyně, když jinak nedáš.“

O půl hodiny později už seděli u nich v dolním pokoji. Sirius začal nad plánkem pronášet různá kouzla a Karolína ho celou dobu jen pečlivě sledovala, ale neodvážila se ani špitnout. Bylo jí jasné, že se Sirius teď potřebuje soustředit. Asi po čtvrt hodině konečně skončil.

„Fajn, tak celý plán Bradavic a okolí je tam vložen. Teď to bude chtít dostat nějaké jméno, kapku krve, aby to mohlo odpovídat za tebe a pak už jen stačí přidat heslo. Po případně zajistit nějakými kouzly..“

„Ty kouzla udělám já. Už jsem se na to koukala. A krev není problém. Ale ten název a heslo..“

Oba dva se na nějakou dobu zamysleli. Vymyslet tyto dvě věci nebylo nic jednoduchého, zvlášť když nechtěli, aby to nebyli absolutní blbosti.

„Hele a co takhle Plánek Světlonošů?“ navrhla po chvíli Karolína. „To by bylo jasné, že jsme to my. Teda jen nám,“ usmála se.

„To s těma Světlonoši je dobrý, ale spíš než plánek bych použil mapka. A napadlo mě heslo, ale nevím, jestli to není blbý.“

„A jaký teda?“ byla zvědavá Karolína.

„Slavnostně přísahám, že budu používat mapku jen pro dobrou věc.“

Karolína vyprskla smíchy: „To myslíš vážně?“

„A proč bych nemohl?“ zamračil se Sirius. „Vadí ti na tom hesle něco?“

„Ne, ne..“snažila se Karolína přestat smát. „Ale pochybuju, že tímhle se vždy budeme řídit. Ale jinak je to dobrý, to se musí uznat.“

„Tak vidíš. Jo a chtělo by to nějaké přezdívky, použít pravé jméno je na prd.“

„A napadá tě něco?“

„Ne, tebe?“

„Hele a co takhle jen latinský jména zvířat, do kterých se přeměňujeme. Jako Felis a Canis.“

„A víš, že to ani není tak blbý?“ prohlásil Sirius. „Tak jdem teda na to?“

Nyní už to ani netrvalo moc dlouho. Během nějakých pěti minut to měli hotový.

„Takže teď tu krev!“

Dívka jen mávla rukou v přistál jí v ní nůž. Řízla sebe i Siriuse do prstu a na pergamen dopadlo několik kapek krve. Ty se okamžitě vsákly dovnitř.

„No fajn, já mám hotovo. Teď jsi na řadě ty,“ ušklíbl se Sirius a pohodlně se rozvalil v křesle.

Karolína nelenila a dala se do práce. Uvrhla na pergamen mnoho menších i větších kouzel. Například proti zničení, opotřebování, odcizení..Úplně nakonec dodělala design mapky. Přesto pergamen stále vypadal jako obyčejný.

„Hotovo.“

„Bezva. Vyzkoušíme to?“ a ani nepočkal na souhlas a už poklepal na mapku a pronesl heslo. Pergamen v tu ránu ožil. Podklad byl najednou stříbrný a písmo zlaté.

 

Pan Canis a paní Felis

 

mají tu čest Vám

představit

 

Mapku světlonošů

 

Karolína nedočkavě otevřela plánek. Byl nádherný. I nyní byl podklad stříbrný a zlatě na něm zářili obrysy budovy. Všude po hradě se ještě pohybovalo mnoho černých teček, ale také se tu a tam mihla nějaká modrá a červená.

„Co znamenají ty barevné?“ zeptal se Sirius.

„Červené značí Smrtijedy a modré Řád,“ objasnila. „Vidíš? My jme tu taky modře.“

„To je dobrý nápad. Aspoň ty zatracený Zmijozely nebudem muset hledat všude po hradě. Jednoduše koukneš a vidíš. To byl fakt dobrý nápad.“

„Dík.“

Během následujících dvou dní se jak Karolína, tak Sirius věnovali zabezpečování nového sídla Fénixova řádu. Sirius byl ze začátku ohromen jeho velikostí a také tím, co všechno k tomu patřilo. Karolína mu musela celý dům důkladně ukázat, než byl konečně spokojen. Teprve potom se dali do kouzlení.

První kouzlo, které zde provedli bylo proti zjištění, že zde někdo kouzlil. Dále už dům hlavně zabezpečovali různými kouzly, které byly vesměs z Roweniny knihy, ale pár jich také našli v jiných knihách. Díky Roweniným kouzlům měli jistotu, že dům poté bude bezpečný. Za ty dva dny sem umístili několik desítek, chtěli, aby obrana domu byla dokonalá a bez sebemenších chybiček.

Posledním krokem, který chtěli učinit, bylo zakletí domu pod Fideliovo kouzlo. Avšak to s sebou přinášelo mnoho problémů. Největším z nich byl fakt, že mnoho lidí tento dům znalo, i když jak se Karolína dozvěděla, byli to hlavně starší lidi v sousední vesnici. Většina už na to zapomněla a nebo si mysleli, že dům byl dávno zbourán. Jediným štěstím bylo, že dům byl ze třech stran kryt lesem, do kterého se nikdo neodvážil vstoupit. Nakonec se tedy pro toto kouzlo rozhodli. Karolína měla být strážcem tajemství, zatímco Sirius kouzlo měl jen provést. Vzhledem k tomu, že už si naprosto důvěřovali, neviděli v tom žádný problém. Věděli, že ani jeden z nich k Voldemortovi nikdy nepřejde. Jen se nemohli dohodnout, kdo bude dělat co.

Ještě před provedením kouzla se oba dva vydali do sousední vesničky, která měla asi padesát obyvatel a nenápadně se vyptávali na svůj nový dům. Ale pamatovalo se na něj asi jen pět velmi starých lidí, dům byl prý opuštěn více jak třicet let a mladí o něm ani nevěděli. Těmto pár lidem tedy vymazali dům z paměti, aby měli jistotu, že se nikdo nic nedozví. A taky onomu úředníkovi, který jim dům prodal. Doufali, že tedy smazali všechny stopy a konečně provedli ono kouzlo.

V pondělí přišli do školy úplně utahaní. Až do dvou do noci pracovali na ústředí. Pomocí různých kouzel pro domácnost tak opravili celý dům, trochu to tam ještě zvelebovali a zbavovali všemožného prachu a plísní. Dům po jejich zásahu doopravdy prokoukl. Dokonce tady poprvé využili své moci nad živly, díky Siriusovi a jeho větru už to tu nepáchlo starobou a zatuchlostí. Díky vodě vše zářilo čistotou. Jediné, co jim ještě zbývalo byla zahrada, ale na to už jim nezbývali síly a řekli si, že to nechají na jindy.

Při hodinách byli rádi, že vůbec neusnuli. I učitelé si všímali jejich únavy a nesoustředěnosti. Obzvlášť profesorka McGonagallová v jejíž hodině se Karolíně povedlo usnout. Stálo ji to tak několk bodů, ale to ji netrápilo. Během školního roku jich už několik nasbírala, tak proč si s tím lámat hlavu. James a ostatní se s nimi stále nebavili. Na Ginn, Lily a Remusovi bylo vidět, že se jim to moc nezamlouvá, ale jejich přátelství k Jamesovi bylo pravděpodobně silnější, než ke Karolíně a Siriusovi.

„Já jsem úplně mrtvá,“ prohlásila Karolína jn co došla na pokoj a praštila sebou na postel. „Dneska už nikam nejdu.“

„Hmm, ale to budeš asi muset,“ oznámil jí Sirius, který byl nějak podivně čilý. „Máš ty hábity u Madame Malkinový.“

„Né. To snad není možný. To není fér! Prosím tě, nedojdeš tam za mě,“ hodila na chlapce psí oči, v jejím případě tedy spíš kočičí.

„A proč bych to měl dělat?“

„Prosím, prosím. Smutně koukám. Já už se dneska vážně ani nezvednu.“

„Tak že seš to ty,“ svolil. „A z čeho to mám zaplatit?“

„Vyber je z mého trezoru. Klíček máš.“

To byla pravda. Už v létě mu Karolína dala kopii svého klíčku od trezoru. To se mu sice vůbec nelíbilo, protestoval, že má svoje peníze, ale dívka stála tvrdě za svým. Tak nakonec svolil. Co ale nevěděl bylo, že trezor je teď připsaný i na něj. Od prázdnin, respektive od té doby, co odešli od Jamese, měla Karolína samostatný trezor s číslem 11511. převedla do něj polovinu všech peněz, které měla až do té doby společné s Ginny, ale i tak jí dost zbylo. Minulý trezor tak patřil jen a jen slečně Brownové, o to se Karolína postarala.

„Předpokládám,“ řekl ještě Sirius, „že ty hábity jsou na tvoje jméno.“

„A víš že ani nevím? Prostě řekni, že si jdeš vyzvednout ty stříbrnozlatý a máš to. Je jich tam čtyřicet.“

„Díky, ale výpadky paměti ještě nemám,“ zašklebil se a zmizel.

O čtvrt hodiny později se vrátil i s taškou naditou hábity. Zjistil však, že Karolína mezitím usnula. Pousmál se nad tím, ale nedivil se. On sám byl také docela unavený, ale to mu nebránilo se jít ještě naložit do vany a jít na večeři do Velké síně. Ještě se stačil stavit u Andromedy a teprve pak se tady odebral do postele.

Karolína se probudila kolem čtvrté hodiny ranní. Kupodivu zjistila, že se jí ještě vůbec nechce spát a tak vylezla z postele. A najednou si vzpomněla na něco velmi důležitého, na co v tom shonu úplně zapomněla. Urychleně si sedla ke stolu, popadla brk a pergamen a začala psát.

 

Vážení pane a paní Potterovi,

 

asi se divíte, že vám tak najednou píšu, ale věřte že je to důležité. Ale nebudu se tady o tom rozepisovat, kdyby dopis padl do cizích rukou, bylo by to velmi nepříjemné. Pokud by to bylo možné, potřebovala bych s vámi co nejdříve mluvit osobně. Odpovězte mi prosím co nejrychleji, jestli máte čas a po případně kdy a kde bychom se mohli sejít. Záleží jen na vás, já se přizpůsobím. Snad brzy na shledanou.

 

                                                                         Karolína Greenová

 

Ještě jednou po sobě dopis přečetla a chystala se ho odnést do sovince, když jí na mysl padli Lupinovi. Šetrně proto vzbudila Siriuse, aby zjistila, jestli jim náhodou nepsal. Ten jen zamumlal že ne a spal dál. Karolína si jen povzdechla a znova se posadila, aby napsala obdobný dopis. Nakonec kouzlem změnila svůj rukopis za Siriusův a teprve potom zamířila do sovince, aby mohla dopisy odeslat.

Sierra byla doopravdy ráda, že Karolínu opět vidí a radostně ji přivítala. Dokonce ani neprotestovala, když ji dívka požádala o doručení dopisu. Spíše naopak. Byla ráda, že se jednou zas pořádně proletí. Zato školní sova, která měla doručit dopis pro Lupinovi se už tak radostně netvářila.

Když se Karolína vrátila zpět, zjistila, že je velmi čilá na to, že nebylo ani pět hodin ráno. Uvědomila si, že včera úplně zanedbala své primuské povinnosti, ale co se dalo dělat. Řekla si, že když má teď nějakou tu chvíli volnou, vyplní ji něčím užitečným. Vlezla si do pracovny a na papíře začala pomocí tužky a gumy cosi vytvářet. Z původních spletitých čar se po hodině neustálého gumování a překreslování vyklubal nádherný fénix. Dívka byla spokojena. Celý svůj výtvor ještě obtáhla a měla hotovo. Teď si ještě přinesla ony stříbrné hábity, jak ty včerejší pro Řád, tak svoje vlastní, které si již pořídili dřív. Nyní se chystala přenést fénixe na záda hábitů, aby všichni věděli, s kým že mají tu čest. To jí zabralo další hodinu, ale stálo to za to. Když skončila svou práci, na zádech všech hábitů trůnil majestátní rudý fénix, který se pomocí několika duchaplných kouzel i pohyboval, takže vypadal jako živý.

Karolína si zhluboka oddechla. Při pohledu na hodinky zjistila, že je téměř sedm hodin. Ještě použila poslední kouzlo, které zaručovalo, že kapuce plášťů nesundá nikdo, než jejich majitel a měla hotovo. Zalezla tedy do koupelny a po dlouhé práci si dala příjemnou koupel. A zaslouženou.


________________________________________________________________________

Doufám, že se kapitolka líbila. A na závěr ještě vyhlašuji soutěž.
Otázka zní:

Jaké tři kouzelné tvory choval předchozí majitel domu, který Karolína koupila??

25.07.2007 18:32:18
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one