My world of fantasy...

53. KAPITOLA - SCHŮZE ŘÁDU

Tak tady máte další kapitolku..=D Doufám, že se vám bude líbit a moooc prosím všechny, co to budou číst, o komenty..Ráda bych věděla, kdo všechno to čte a tak..=D

***

Karolína a Sirius se pomalu vlekli na snídani. Po nocích toho moc nenaspali, většinou hlídali na chodbách a nebo si dodělávali úkoly do školy, kterých teď měli požehnaně. Jediné štěstí bylo, že dnes neměli moc náročné hodiny, pondělí pro ně bylo docela odpočinkové.

Za těch pár dní na škole se toho moc nezměnilo. Většinu času trávili spolu, čtveřice, respektive pětice Nebelvírských se s nimi zrovna moc nekamarádila, ale co se dalo dělat. Přes den se tedy intenzivně věnovali škole, která byla den ode dne těžší, učitelé po nich vyžadovali nejvyšší nasazení. Přece jen je na konci roku čekali OVCE. Pak většinou trávili čas v knihovně, kde si hledali nová kouzla a podobně. A po večerech hlídali na chodbě. Při těchto pochůzkách občas potkali Lily a Remuse, ale to se stávalo jen velmi zřídka. Karolína a Sirius se pohybovali hlavně kolem Zmijozelu a tam to druhé dva primuse moc nelákalo.

Když ten den vešel Sirius s Karolínou do Velké síně, čekalo je menší překvapení. Všichni přítomní si o něčem zaujatě vykládali, občas byl v něčích očích viděn i záblesk strachu. Udiveně na to hleděli než přešli ke svému stolu, aby zjistili co se děje.

„Prosím tě,“ otočila se Karolína na jednu Nebelvírskou páťačku, „co se to tady děje?“

Dívka beze slova ukázala na noviny ležící na stole a dál se věnovala rozhovoru se svými spolužáky. Karolína bez rozmyšlení hrábla po plátku a společně se Siriusem, který jí nahlížel přes rameno, se dala do čtení.


Vy-víte-kdo znova útočí


Pán zla, lord říkající si…vy-víte-kdo, znova zaútočil. Tentokrát se jeho obětí stala vesnice jménem Godrikův Důl, kde žije i mnoho kouzelnických rodin. Útok byl velice překvapivý, nikdo neočekával, že by se Pán zla pokusil zaútočit na celou vesnici. Přeživší obyvatelé jsou zcela otřeseni a mnozí z nich přišli o své domovy. Mudlové tuto tragédii přičítají islámským teroristům.

Útok proběhl včera ve večerních hodinách, kdy se do vesnice přemístilo asi dvacet následovníků Vy-víte-koho, říkající si Smrtijedi. Bohužel se nám nepodařilo zjistit totožnost ani jednoho z nich, všichni na sobě měli kápě a masky. Bez ostychu se dali do ničení vesnice a nemilosrdně zabíjeli její obyvatele. Nedělali rozdíly mezi mudly a kouzelníky. Všude hořelo a nad vesnicí se vznášela smaragdová lebka, které místo jazyka vyčníval z úst had – Znamení zla, jak se tomuto úkazu začíná říkat. Několik kouzelníků se pokusilo Smrtijedům postavit, ale marně. Ti pohotovější se stihli přemístit pryč, ale jiní to štěstí neměli. Mezi přeživšími je také bystrozor Alan Potter a jeho žena.

Bylo to strašné,“ prohlásil dnes v ranních hodinách. „Zničehonic se tam přemístili a začali sesílat jednu kletbu za druhou. Většina sousedů s dětmi se okamžitě přemístila pryč, když zjistili, co se děje. Pokoušel jsem se nějak pomoci těm mudlům, co tam zůstali, ale marně. Smrtijedi je bez lítosti zabili. Měl jsem se ženou štěstí, že jsme se odtamtud na poslední chvíli přemístili.“

To, že Smrtijedi neznají slitování bylo zřejmé. Mezi čtyřiceti mrtvými se nacházeli nejen muži, ale i ženy s dětmi. Mimo mudlů byla také zabita jedna rodina kouzelníků – Karpetovi. Celá vesnice je nyní rozbořená. Několik domů je zničených úplně, jiné jsou poškozené. Zda bude vesnice znova obnovena zůstává otázkou.


„To je strašný,“ vypadlo z Karolíny po dočtení článku. „Tohle teda už doopravdy přehání.“

„Ještě štěstí, že se Kristin a Alanovi nic nestalo,“ dodal Sirius. „Nedokážu si představit, že by byli třeba mrtví.“

„To já taky ne. Jsou to hrozně milí lidé. A navíc jsou to rodiče Jamese.“

Oba dva se rozhlédli po Velké síni, ale Jamese a ostatní nikde neviděli. Zato u profesorského stolu to vřelo. Bylo vidět, že Brumbál s McGonagallovou, Andromedou a Fabianem Prewettem o něčem horečně diskutují. Zbylí profesoři byli začtení do novin, ale i oni byli z této události zděšeni.

V tu chvíli vtrhlo do místnosti několik vysmátých lidí, kteří okamžitě na sebe upoutali pozornost. Nebyl to nikdo jiný než James, Lily, Remus, Ginny a Petr. Přes všechny ty pohledy, co se na ně stočili si všimli, že něco není v pořádku. Hned jak přišli ke stolu, začetli se do nejbližších novin. V jejich tvářích bylo vidět zděšení a šok, který ale vystřídala úleva, když zjistili, že Jamesovi rodiče ve zdraví přežili. Jediný, kdo snad nebyl překvapený, byl Petr. Sice se to snažil hrát, ale Karolína a Sirius ho hned prokoukli. Ovšem věděli, že on ani Zmijozelští tam včera nebyli. Celý večer se opět motali kolem Zmijozelu a nikdo odtamtud nevyšel. Pochybovali také, že by Voldemort tolik riskoval a nechával by je odejít ze školy. To by mohlo znamenat jejich odhalení. Ale nelíbilo se jim, že Petra to nepřekvapilo. Nevěděli jak, ale byli si jisti, že o tom nějak musel vědět dopředu. Voldemort nebo někdo jiný je o tom pravděpodobně informoval.

Těsně před osmou hodinou došli do učebny obrany proti černé magii. O chvíli později dorazila i Andromeda Tonksová a pustila je dovnitř. Dnes se tvářila velice vážně a tak si všichni beze slov posedali do lavic. Karolína seděla jako vždy úplně vepředu, společně se Siriusem a také Severusem, obranu totiž měli se Zmijozelem. Ti dva se konečně začali vzájemně respektovat, bylo jim jasné, že Karolína by nebyla zrovna nadšená, kdyby se před ní začali hádat.

Hodina proběhla celkem v klidu, Tonksová si uměla zjednat pořádek. A dnes to nebylo ani zapotřebí, Nebelvírští byli poněkud zaraženi z ranních novinek a na Zmijozelských nebylo nic znát, uměli své pocity velmi dobře skrývat. Na konci hodiny si k sobě profesorka zavolala Siriuse i Karolínu.

„Mám vám vzkázat od Brumbála, že dneska v šest je schůze Řádu.“

„Kde?“ zeptala se dívka, s tím, že bude schůze po včerejších událostech počítala.

„U Brumbála v pracovně.“

„Fajn, budem tam.“

Když kolem pátý seděli u sebe v obývacím pokoji, Sirius jen s obavami hleděl na svoji přítelkyni. Už čtvrt hodiny seděla bez hnutí v křesle, s pohledem upřeným do krbu. Ale neodvažoval se ji rušit, bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Jen by ho zajímalo nad čím.

„Karolíno?“ nevydržel to už po další čtvrt hodině. Ale nic, dívka nereagovala. „Kájo,“ zvýšil hlas.

„Co?“ probrala se konečně.

„Nic, jen žes tady takhle seděla asi půl hodiny. Nevěděl jsem, co ti je.“

„Jen jsem nad něčím přemýšlela.“

„A nad čím?“ nedalo Siriusovi.

„Nad Řádem a komunikací mezi jednotlivými členy. Podle mě to, jak Brumbál svolává jednotlivé členy tím, že se rozehřeje ten fénix, nestačí. Kdyby byl třeba někdo v nějakém maléru, nikdo se o tom nedozví. Chtělo by to nějaké komunikační kouzlo nebo tak něco.“

„Počkej, o tomhle jsem něco četl,“ vyhrkl Sirius a vyrazil nahoru do pracovny, kde měli knihovnu. O minutku později se vrátil s ohromnou bichlí, jednou z těch, co si v létě koupili na Příčný. Rozložil jí na sedačce a začal v ní horečně listovat.

„Tady to je,“ vyhrkl po chvíli a ukazoval Karolíně jednu stránku. Dívka se sklonila nad knihu a začala číst.


Kouzlo Affilitio umožňuje spojení a následnou komunikaci mezi dvěma nebo více lidmi. Stačí vybrat předměty, pomocí nichž by se lidé měli dorozumívat a pronést nad nimi příslušnou formuli. Ta zní: Affilitio caro a poté nad ony vybranými předměty naznačíte hůlkou smyčku - znamení nekonečna. Kouzlo pak bude trvalé a jediný, kdo ho může zrušit je ten, kdo ho vytvořil. Věci, které pomocí tohoto kouzla spojíte se stanou dokonalými komunikačními prostředky. Pokud budete chtít s někým mluvit, stačí vzít do ruky onen předmět a pronést formuli Affilitio. Poté budete spojeni se všemi, kteří se s vámi podíleli na kouzle. Budete-li chtít hovořit pouze s jedním nebo po případně více členy, ale nikoli se všemi, za formuli pak dodáte jména požadovaných osob. Ten, s kým chcete mluvit to pozná podle toho, že se předmět rozzáří slabým bílým světlem a během deseti vteřin proběhne spojení. Spojení ukončíte pomocí slůvka finite.

Avšak toto kouzlo již nepatří mezi všeobecně užívaná kouzla. Je velice náročné, a to hlavně fyzicky. Kouzelník, který ho chce uskutečnit, musí být připraven na to, že po provedení kouzla bude trochu vyčerpán. Kouzlo si totiž bere energii pro svůj vznik přímo z těla kouzelníka.

Jedinými případy, pro které je kouzlo využíváno, jsou v současnosti dvousměrná zrcátka, kterých ale také je pouze poskrovnu a bývají majetkem zámožných kouzelnických rodů. Ne každý kouzelník totiž dokáže toto kouzlo použít bez toho, aby se příliš vyčerpaní. Čím více se předmětů očarovává, tím více kouzelník slábne. U slabších kouzelníků či čarodějek může po provedení dokonce nastat smrt na přílišné vyčerpání.

Pokud se k již očarovaným předmětům má přidat nějaký další předmět, vyslovíte tu kouzelnou formuli Anexus affilitio caro, určíte k čemu to má být připojeno a opět provedete stejný pohyb hůlkou, tj. znamení nekonečna.


„Tak to je teda skvělý,“ povzdechla si Karolína. „Něco lehčího by tam nebylo?“

„Asi ne,“ pokrčil rameny Sirius.

„No co se dá dělat. Prostě se to bude muset udělat a hotovo.“

„A četlas to upozornění,“ ujistil se Sirius.

„Jo,“ odvětila teď už ledabyle. „To se nějak zvládne, no problém.“

„Karčo,rozmysli si to pořádně. Při takovém množství se ti to může vymknout a ..“

„Já jsem si toho vědoma. Ale je to pro dobro řádu, Siriusi. A jsou i horší věci.“

„Nelíbí se mi, že to chceš udělat,“ mračil se Black. „Že já ti tu pitomou knihu vůbec ukazoval.“

„Neboj, nic se mi nestane.“

„Fakt je to nutný? Prosím, nech to plavat.“

„Ne, už jsem se rozhodla. Nepřemlouvej mě. Jo a kdo má vlastně Pobertův plánek?“ změnila dívka téma.

„James.“

„Hmm.. a myslíš, že bysme si ho od něj mohli vzít? Už mě nebaví trávit celý večery na chodbách hlídáním nějakejch praštěnejch Zmijozeláků. S tím plánkem by to šlo pěkně odsud z teplíčka.“

„Myslím, že dobrovolně nám ho určitě nevydá. Sama si viděla, jak se k nám chová.“

„Tak ale je snad i tvůj, ne?“

„Já vím, ale stejně.“

„A pamatuješ si aspoň, jak jste ho vyráběli?“

„Tak zhruba. Ale nevím to jistě. Navíc každej z nás na tom dělal určitý věci a tak.“

„Aha. Víš, napadlo mě, že bysme si mohli udělat podobnej, jen pro nás dva. A trošičku ho i vylepšit.“

„A víš, že to ani není tak špatný nápad? Ale jak ho chceš ještě vylepšit?“

„Určitě bych do toho započítala i část Zapovězenýho lesa, když tam ti praštění Smrtijedi furt lezou..“

„To je fakt. Jo a taky bysme mohli i nějaký nový místnosti. Jako třeba Komnatu, tu tam nemáme, tuhle místnost. A Zmijozelskou společenku a ložnice,“ rozlil se mu na tváři zlomyslný škleb.

„A jak se tam chceš dostat?“ divila se Karolína.

„Jednoduše, přes Snapea. Stačí zjistit heslo a bude to.“

„Když si troufneš na to jim tam lézt..“

„TO víš že jo. Navíc jako primus mám určité pravomoce a nebo tam vlezu v noci. Nevidím v tom problém.“

„Dobře, tohle je na tobě. Já jen zjistím to heslo.“

„Fajn. Tak se teda na to zejtra vrhnem? Ale budeme muset zajistit ty nový místnosti a les určitým kouzlem, aby to měl plánek z čeho čerpat. Na těch ostatních už to je. Navíc je to trvalý, nezničitelný a hlavně nezjistitelný.“

„Jé, ale to bude práce projít ten zatracenej les,“ zašklebila se Karolína. „Ale to udělám teda já. Ty si to užij ve Zmijozelu. Raději se budu plahočit lesem, než lézt do té jámy lvové.“

„Ok. Já jsem stejně vždycky chtěl do jejich společenky aspoň nakouknout. Víš jak dlouho jsme se o to s Jamesem snažili?“

„No to nevím, ale jestli ten zjistí, žes tam byl bez něho, zabije tě,“ pousmála se Karolína.

„A kdo říkal, že to zjistí?“

Dívka se zasmála, ale vzápětí se zarazila. Zamyslela se. To, co jí napadlo, to by nemuselo být vůbec špatné. Ba, naopak. Je to výborný nápad.

„Hned jsem zpátky,“ vyhrkla najednou a přemístila se pryč. Překvapeného Siriuse nechala v pokoji. Objevila se na v jednom tmavém koutě Příčné ulice, odkud vyrazila přímo do obchodu Madame Malkinové.

„Dobrý den,“ uvítala dívku čarodějka za pultem. „Přejete si?“

„Dobrý den. Minule jsem u vás objednával dva takové stříbrnozlaté pláště.“

„Ano vzpomínám si. Je s nimi nějaký problém?“

„Ne, není. Jen bych jim chtěla několik přidělat. Pokud možno nějakou universální velkost, jestli by to šlo.“

„Samozřejmě. Na pláště tohoto typu je umístěno kouzlo, aby padl prvnímu, kdo si ho obleče. Poté se mu bude přizpůsobovat, jak v délce, tak v šířce. A kolik byste jich tedy chtěla?“

„Čtyřicet.“

„Čtyřicet? Opravdu tolik?“ divila se prodavačka.

„Ano. Do kdy byste to mohla mít hotové?“

„Počítám tak pět dní, možná týden,“ přemýšlela čarodějka.

„Dobře. Tak já bych si pro ně za ten týden tedy došla. Na shledanou. A děkuji,“ zavolala Karolína ještě mezi dveřmi a nechala za sebou udivenou prodavačku. Hned, jak byla v jednom zákoutí sama, přemístila se zpět do Bradavic.

„Kdes prosím tě byla?“ vyštěkl na ní hned Sirius.

„Jen jsem si něco zařizovala na Příčný.“

„Na Příčný? A co proboha?“

„Jen pár hábitů jako máme my pro Řád.“

„Pár? Vždyť těch musí být minimálně patnáct.“

„Chyba. Čtyřicet.“

„Na co tolik?“ nechápal Black.

„Tak snad přibudou další členové ne? A pak nebudu lítat sem tam jako nějakej kašpar.“

„Ty seš pako,“ prohlásil po chvíli Sirius.

„No dovol. Já?“

Chvíli před šestou se oba dva vypravili do ředitelovi kanceláře. Kupodivu dorazili mezi prvními, krom nich tam zatím byla jen Andromeda, profesorka McGonagallová a samozřejmě Brumbál. Dnes byla celá ředitelna poupravená. Obvyklé věci, jako křesla nebo psaní stůl odsud zmizeli a místo toho zde byl velký stůl a mnoho židlí. Karolína se Siriusem si pro sebe hned dvě zabrali a vyčkávali na příchod ostatních. Dnes zde byli úplně všichni. Alastor Moody, Marlene McKinnová, Fabian Prewett a jeho bratr Gideon, Dedalus Kopál, Edgar Bones, Emmelina Vanceová, Benjy Fenwick, Elfias Dóže, Caradoc Dearborn, Dorcas Loučková a Sturgis Tobolka. Posedali si na židle a čekali, co bude dál.

„Jak jistě všichni víte,“ začal Brumbál poradu, „včera ve večerních hodinách proběhl útok na Godrikův Důl. zemřelo zde mnoho lidí. Došel jsem tedy k názoru, že Fénixův řád by se měl konečně zapojit do dění a začít aktivně bojovat proti Smrtijedům. Má k tomu někdo něco?“

„Já,“ ozvala se hned Karolína. „Souhlasím s tím, že bysme měli začít proti Voldemortovi něco dělat. To, co dělá, je hrozné. Někdo by ho v tom jeho počínání měl zastavit. Ale než začneme veřejně vystupovat, chtělo by to ještě dodělat pár drobností.“

„Co máte na mysli?“ optal se Moody.

„Tak v první řadě bychom si měli najít nějaké místo, kde bysme se scházeli, nějaký štáb. Scházet se tady v Bradavicích je velice nápadné, zvlášť pod nosem několika Smrtijedů.“

„To už jsme řešili i dřív,“ bručel Moody. „Ale nikdo neví, kam bychom měli Řád umístit.“

„Stačil by nějaký byt nebo opuštěný domek. Pár kouzel k tomu a..“

„To se vám řekne, ale něco takového by se muselo koupit a nikdo z nás si nemůže dovolit jen tak vyhodit peníze.“

„Já ano,“ usmála se dívka, vděčná Aiedail, že jí zařídila mudlovské konto plné peněz. Teď již věděla proč a taky jak je využít.

„Karolíno,“ zasáhl Brumbál. „Nemůžeš jen tak utrácet své peníze. Mysli na budoucnost.“

„To právě dělám, pane řediteli. Rozhodně je užitečnější utratit to takhle a pak je nějaká šance, že budoucnost bude, než to vyházet za blbosti a pak jen hledět, jak se svět řítí do zkázy. Litovala bych toho, kdybych to neudělala. Pokud teda dovolíte, o tuhle věc bych se postarala.“

„No dobře,“ povzdechl si Brumbál když viděl, že dívku už nikdo a nic nepřesvědčí.

„Ale to není všechno, cos chtěla, viď?“ zeptala se Andromeda.

„Ne, není,“ souhlasila dívka. „Jak jistě víte, všichni Smrtijedi chodí oděni v černém s bílou maskou. Podle toho je každý pozná, ví na jaké jsou straně. Myslela jsem, že Řád by se měl zachovat podobně.“

„To jako oblékat se jako oni?“ optal se Edgar Bones.

„Ne, tak jsem to nemyslela. Měla jsem nemysli také stejnokroj, ale takový, který by nás od nich odlišoval a každý by poznal, že patříme do Fénixova řádu, tudíž na stranu dobra.“

„A jak by to podle vás mělo vypadat?“ zajímala se profesorka McGonagallová.

„Stříbrnozlatý plášť s kapucou a fénixem vyšitým na zádech. Také by se dal očarovat tak, aby kapuci nemohl nikdo kromě vlastníka pláště sundat a tak by se i zachovala anonymita členů. Voldemort by tak nevěděl, kdo všechno k nám patří.“

„To zní dobře,“ zapojil se profesor soubojů, Fabian Prewett a ostatní jen souhlasně pokyvovali hlavou.

„A jste si vědoma toho,“ ozval se opět Moody, „že i tohle bude stát nějaké ty peníze.“

„Ano, naprosto. A ráda to všechno zaplatím. A ne, nerozmlouvejte mi to,“ vyhrkla, když viděla, jak Brumbál otevírá ústa. „Jsem si vědoma toho, kolik to bude stát a neustoupím od toho. A krom toho, ty pláště už jsem stejně nechala udělat, takže je pozdě.“

„Dobře tedy,“ rezignoval Brumbál. „Máte tedy ještě někdo něco na srdci?“

„Ano,“ ozval se Sirius a předběhl tak Karolínu. „Napadlo nás, že komunikace mezi členy není dostatečná a chtělo by to zlepšit. To, že se přívěšek zahřívá, to podle nás nestačí,“ podíval se na Karolínu. Ta pochopila a chopila se slova.

„Tady Sirius našel kouzlo, jehož pomocí by se mohli jednotliví členové mezi sebou domlouvat. Bylo by to užitečné třeba v situacích, kdy by byl někdo v nějakém malérů a nebo potřeboval pomoc. Jednoduše by zkontaktoval někoho dalšího a mohl mu i říct polohu místa, kde se nachází. Usnadnilo a urychlilo by to spoustu věcí. Dalo by se tak využít těch přívěšků fénixe. Ty jsou přece začarované proti násilnému odebrání, takže by to bylo i bezpečné.“

„Teda Karolíno,“ vydechla profesorka McGonagallová, „vy myslíte doopravdy na všechno.“

„To nejsou jen moje nápady, ale i Siriusovi,“ ohradila se dívka.

„A v čem to kouzlo spočívá?“ zeptal se Brumbál. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“

Karolína zavřela oči a Sirius tak pochopil, že tohle má vysvětlit sám. Jeho dívka se mezitím psychicky, ale i fyzicky připravovala na provedení onoho kouzla.

„Pomocí jednoduché formulky se všechny předměty magicky spojí k sobě a to umožní komunikaci mezi jednotlivými členy. Teď bych jen potřeboval, abyste dali všechny vaše přívěšky sem na stůl.“

Jednotlivý členové nelenili a za chvilinku už všechny jejich fénixové leželi před Karolínou. Následně se dívka začala pekelně soustředit a poté začala odříkávat formulku. Místnost ozářilo bílé světlo vycházející z přívěšků. Vzápětí ale pohaslo a Karolína se vyčerpaně svezla na židli. Kouzlo bylo mnohem náročnější, než očekávala. Opravdu se přecenila a byla ráda, že se jí to vůbec povedlo.

„Jsi v pořádku?“ staral se hned Sirius.

Dívka jen přikývla, na nic víc se nezmohla.

„Ty přívěšky si můžete rozebrat,“ chopil se opět slova Sirius a ostatní si začali rozebírat své přívěšky podle iniciálů, které na nich byli vyryty.

„A jak bude ta komunikace fungovat?“ zajímala se Dorcas Loučková.

„Když se budete chtít napojit na všechny členy Řádu, pronesete pouze formulku Affilitio. Pokud budete chtít jen někoho, k formuli připojíte jméno či jména dotyčných. Přívěšek toho druhého lehce zazáří a během pár vteřin budete spojeni. Pak už jen stačí mluvit přímo do přívěšku, hovor ukončíte jednoduše slovem finite,“ dokončil Sirius svoji řeč.

„To je chytré,“ pochválil je Brumbál. „Předpokládám, že to je vše,“ otočil se na Karolínu a ta jen unaveně kývla hlavou. „takže jak už jsem říkal, proti Voldemortovi je třeba nějak zakročit. Jenže na to je nás zatím příliš málo. Jen včera ukázal dvacet svých Smrtijedů a to rozhodně ještě nejsou všichni, vzhledem k tomu, že ještě několik je jich tady ve škole a pochybuji, že ti by opustili pozemky této školy,“ otočil se na Siriuse.

„Ne, pane, z hradu nikdo neodešel.“

„Takže se opět dostáváme k otázce nabírání nových členů. Již minule se uvažovalo o Wesleyových, Potterových a Kingsleyovi a nějakých dalších bystrozorech. Napadl někoho z vás někdo další?“

„Myslím,“ozvala se profesorka McGonagallová, „že by se k nám mohli připojit Alice a Frank Longbottomovi. Před dvěma roky vyšli školu a Frank studuje na bystrozora.“

„Mě ještě napadli Lupinovi,“ promluvil Sirius. „Ti se na stranu zla také nepřidají.“

„Dobře. Takže teď bysme měli vyřídit, kdo půjde ke komu. Alastore, mluvil jste už s bystrozory?“

„Ne, ještě ne Brumbále. Nebyl čas.“

„Dobře, tak se o to prosím pokuste co nejdříve, ano?“

„Budu se snažit.“

„Takže teď zbývá vyřešit ostatní,“ pokračoval Brumbál.

„Já bych zašel k Lupinovým,“ nabídl se Sirius, „a Karolína k Potterovým.“ Dívka jen souhlasně pokývala hlavou.

„Pokud se jedná o Longbottomovi, zajdu k nim,“ prohlásila profesorka McGonagallová.

„A co Weasleyovi?“ zeptala se Marlene.

„Ty si vezmu já,“ ozvala se Andromeda. „S Molly se znám, takže by to neměl být problém.“

„Skvělé, tak to máme vyřešeno,“ zaradoval se ředitel. „Takže to by mělo být pro dnešek vše. Ti, kteří půjdou k snad budoucím členům Řádu by to pokud možno měli udělat co nejdřív. Pokud by to vyšlo, naši noví členové by mohli přijít hned na další schůzku. Ta bude za týden opět tady, ve stejný čas. A kdyby se cokoliv změnilo, dám vám vědět,“ a poklepal si na svého fénixe, který se mu houpal na krku.

Na to se všichni Fénixové začali rozcházet do svých domovů. I Karolína se Siriusem odešli z ředitelny, ale vydali se opačným směrem, než všichni ostatní.

„Opravdu jsi v pořádku?“ staral se Sirius.

„Neboj, jsem,“ pokusila se Karolína o úsměv, ale vzápětí se jí zamotala hlava a nebýt Siriuse, který pohotově zareagoval, skončila by na zemi.

„To vidím,“ povzdechl si a vzal dívku do náručí.

„Siriusi, já to zvládnu,“ protestoval Karolína, ale on ji přesto nesl chodbou do jejich komnat. Položil ji teprve v ložnice na postel.

„Já jsem tě hned od začátku varoval, že je to kouzlo náročný, ale ty né. Ty se musíš hned do všeho pustit. Na všechno ještě nestačíš, miláčku.“

„Myslela jsem, že to zvládnu. Nejspíš jsem se přecenila.“

„Slib mi, že příště se už do takový blbosti pouštět nebudeš. Příště by to mohlo dopadnout i mnohem hůř.“

„Ale Siri..“

„Slib mi to.“

„Dobře, slibuji,“ rezignovala.

14.07.2007 18:44:40
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one