My world of fantasy...

52. KAPITOLA - HODINA SOUBOJŮ

Další kapitolka..Dlouho jste na ní čekali, tak doufám, že se vám bude líbit..A mooc vás prosím o komenty..Díky

***

„Siriusi?“ ozvalo se z jedné strany postele.

„Hmm?“

„Myslíš, že se s námi budou ti čtyři bavit?“

„Proč by neměli?“

„Já neví, ale už jen to, jak se na tebe včera James díval..“ odmlčela se. „Vůbec se mi ten jeho pohled nelíbil.“

„Tak to mě taky ne. Kolik je hodin?“

„Půl sedmý.“

„Teprv? Myslel jsem, že je mnohem víc.“

„Nechápu, jak se tomu můžeš pořád tak divit. Takhle už vstáváš přes měsíc, ale každou chvíli jsi z toho udivenej,“ usmála se Karolína.

„Tak ale vstávat do školy v půl sedmý je divný.“

O čtvrt hodiny později už oba dva vcházeli do Velké síně na snídani. Všechny stoly již byly prostřené, ale kromě nich tu ještě nikdo nebyl. Ne že by je to nějak překvapilo, většina lidí v kolem sedmý teprve vstávala a jiní měli ještě hlubokou půlnoc. Po lehké snídani se vydali na jejich obvyklou ranní činnost, běh. Na začátku srpna, kdy s tím začali, jim dělalo potíže udýchat i krátké vzdálenosti, ale nyní již v klidu uběhli i několik kilometrů jakoby nic. Avšak oproti londýnskému parku byla tohle změna. Najednou neměli svoje oblíbené trasy a tak se rozhodli to vzít kolem jezera a Zapovězeného lesa. Když se v půl osmé vraceli zpět do hradu, cítili se vyloženě skvěle. Sport u nich navazoval vynikající náladu a tak se docela zvesela vydali do kabinetu profesorky McGonagallové, kde si měli vyzvednout rozvrhy pro jednotlivé ročníky. Teda nevěděli, zda se toho mají ujmout oni nebo Lily s Remusem, ti dva přece jen byli „opravdoví“ primusové, ale řekli si, že za zkoušku nic nedají. Zaklepali tedy na dveře a čekali, až jim jejich profesorka otevře.

„Dobrý den,“ vyhrkli jen co se otevřely dveře.

„Dobrý den, předpokládám, že si jdete pro rozvrhy,“ usoudila McGonagallová. „I když jsem spíš čekala slečnu Evansovou a pana Lupina.“

„No víte, paní profesorko, my jsme vstali trochu dřív a tak jsme si řekli, že bysme to mohli udělat my,“ vysvětlovala Karolína.

„Chápu,“ pousmála se McGonagallová a podávala jim hromádku pergamenů. „Jsou rozdělený podle kolejí, dále pak podle ročníků a na každém je jméno příslušného studenta. Ty pro Havraspár, Mrzimor a Zmijozel předejte příslušným prefektům té koleje a oni se o to již postarají. Nebelvírské rozdejte sami. A mimochodem, jak dlouho jste běhali?“

„Vy jste vás viděla?“ vyklouzlo Siriusovi.

„Pane Blacku, jak jinak bych to asi věděla?“

„To je taky fakt,“ došlo mu. „Tak asi půl hodinky, plus mínus.“

„Jste úplně první studenti, které jsem tady v Bradavicích viděla sportovat takhle po ránu,“ usmála se na ně. „Tak vám přeji dobrý den,“ a zavřela za nimi dveře.

„Tak fajn, to bysme měli,“ prohlásil Sirius. „Jdem to tedy rozdat?“

„Že váháš.“

Ve Velké síni nejdříve vyhledali prefekty ostatních kolejí a předali jim rozvrhy pro jejich kolej. Ještě štěstí, že byli včera u Andromedy, ta jim to mezi řečí naštěstí řekla. Pak začali rozdávat rozvrhy Nebelvírským. Karolína si vzala na starost nižní ročníky, první až čtvrtý, a Sirius zbytek. Dívka měli s mnoha jmény docela problémy, obzvlášť s prváky, u kterých si pamatovala jen pár jmen. Většina studentů tu již naštěstí byla a pro ty, co se ještě nedostavili, to vzali jejich kamarádi. Jedni z těch, co se ještě neuráčili přijít, byla také Nebelvírká čtyřka a Petr. Karolína a Sirius už měli všechny rozvrhy rozdané a právě se chtěli podívat na ty svoje, když do síně vtrhla pětice nebelvírských sedmáků.

„Můžete mi laskavě vysvětlit,“ začala Lily naštvaně hned, jak k nim přišla, „proč jste vůbec chodili pro ty rozvrhy? To je naše práce!“¨

„Milá Lily,“ usmál se medově Sirius. „Jestli sis toho ještě nevšimla, my dva jsme taky primusové,“ poklepal na svůj odznak. „A tudíž je to i naše práce, nejen vaše.“

Lily se na chvíli zarazila: „A to jste nám to nemohli alespoň říct? Takhle jsme se zbytečně táhli k McGonagallové.“

„A to snad máme čekat, až se laskavě uráčíte vyspinkat a pak vám ještě máme přijít oznámit, že jsme udělali to, co je naše povinnost?“ odvětila Karolína.

„Kdyby jste spali normálně v pokojích a ne bůhví kde, nemuseli byste nikam chodit,“ zapojil se James.

„Jenže my jsme spali ve svých pokojích.,“ ušklíbla se Karolína.

„A že jsem si vás nevšiml.“

„A kdo říká, že máme pokoje tam, kde předtím? To víš, výhoda primusů,“ dodala, když spatřila Jamesův nechápavý výraz. „Jo a tady máte rozvrhy,“ vrazila Lily zbývající pergameny a opustila Velkou síň, stejně jako Sirius.

„Co to s nimi je?“ zeptal se hned za dveřmi Sirius.

„To by mě taky zajímalo. A jak tam Lily naběhla a seřvala nás, jako bysme byli nějací malí parchanti,“ zakroutila Karolína hlavou. „Asi tomu moc nepřispělo, když jsme byli měsíc u mě.“

„Ale kvůli tomu by se k nám přece nechovali tak strašně. V tom bude něco jinýho.“

„Myslíš? Ale co?“

„To nevím, ale zjistíme to. Později. Co teď máme za hodinu?“

„Počkej, mrknu se.“

Hned na to koukla na pergamen, na kterým byl napsán její rozvrh. Oproti minulému roku byl ještě plnější, než let loňský.



8:00 - 8.45

9:00 – 9.45

10:00 – 10:45

11:00 – 11.45

Polední pauza

13:00 – 13:45

14:00 – 14:45

15:00 – 15:45

pondělí

OPČM

OPČM

----------

POKT

POKT

POKT

úterý

BY

BY

LE

LE

----------


středa

SO

SO

SO

SO

----------

LE

LE

LE

čtvrtek

KF

KF

SSR

SSR

----------

VZČ

VZČ


pátek

OPČM

OPČM

BY

BY

----------

KF

KF



„Teď máme čtyřhodinovku soubojů,“ oznámila mu Karolína při pohledu na rozvrh. „Kde to vlastně má bejt?“

„Ve čtvrtém patře, včera jsem se na to ještě ptal Andromedy, ale tos už asi byla za dveřmi.“

„Aha. Tak jdem?“

Hned vyrazili do čtvrtého patra. Když došli před učebnu, zjistili, že mají hodiny společně se Zmijozelem, který už postával u dveří. Z Nebelvíru tu kromě nich byla ještě Eileen se Sumer, které se bavily stranou od ostatních. Podezřele odtažitě také stál Severus Snape, s pohledem zarytým do země a vypadalo to, že o něčem přemýšlí.

„Ahoj Severusi,“ pozdravila ho okamžitě Karolína.

Severus si jí důkladně změřil pohledem. Zdálo se, že v ní hledá tu dívku, kterou znal dřív.

„Ahoj,“ odvětil prostě. „Dost ses změnila.“

„To víš, lidé se mění,“ usmála se.

„Vidím, že ses zas dala dohromady s Blackem,“ kývl na Siriuse, který stál vedle Karolíny.

„Naštěstí jo. A co ty a Eleanor?“ vyzvídala.

„Ale jo, dobrý,“ řekl poněkud zdráhavě. Nevypadalo, že by se mi Siriusova společnost zrovna zamlouvala. „V létě jsem byl u ní.“

„Tak to je skvělý. Jsem ráda, že vám to takhle klape. Já byla skoro furt se Siriusem. S ostatními jsem se nějak nepohodla a hlavně mi nevěří. A ani Siriusovi. Ostatně, za chvíli to uvidíš.“

„Co se mezi vámi zas stalo?“

„Něco podobného jako na jaře, jen se to ještě víc zkomplikovalo a navíc v tom se mnou jede Sirius a ne Ginn. Jednou vám to všem budem muset vysvětlit.“

Severus jen pokýval hlavou. Věděl, že nemá cenu nic vyzvídat, dokud jim to Karolína nebude chtít a moct říct sama.

„Moc se Zmijozelskejma nevycházíš, co?“ všiml si Sirius a kupodivu se i zapojil do debaty.

Snape si ho změřil pátravým pohledem, ale odpověděl mu: „Moc ne. Ostatně to trvá už od jara, ale pochybuju, že by sis toho všiml, Blacku.“

Teď Sirius ztišil hlas: „Od té doby, cos odešel od Smrtijedů?“

Severus se zkoumavě podíval na Karolínu.

„Ví všechno,“ odpověděla mu na nevyřčenou otázku.

„Jo, od té doby. Od nás z ročníku jsou u Něj všichni. Tvoje sestřenice,“ kývl na Siriuse, „Rabastan Lestranger, Gregory Nott, Augustus Rookwood, Sofie Gringhoolová, to je ta vysoká černovláska vedle Blackový, a Anne Griseová, ta bruneta.“

„To je fakt děsný,“ povzdechla si Karolína. „Nevěděla jsem, že jsou tam i ty dvě holky.“

„Už to tak je. A šestý ročník je na tom hodně podobně. Většinu času jsem mimo kolej. Tam se chodím jen vyspat.“

„Tak to řekni Brumbálovi, třeba by s tím něco udělal.“

„Nebudu se nikoho doprošovat,“ zakroutil hlavou Snape.

„Vždyť to není doprošování, jen..“

Ale v další chvíli už zazvonilo a zároveň se otevřely dveře do učebny. Karolína spolu s ostatními vešla dovnitř. Ve třídě nebyly žádné lavice, jen podél stěn byly rozestavěné židle a uprostřed trůnilo vysoké pódium, nejspíš na souboje. Zmijozelští si posedali na jednu stranu třídy, zatímco Nebelvírští, kteří již byli také kompletní, se posadili na druhou stranu. Zároveň s nimi si tam sedl i Severus, který se usadil vedle Karolíny, jež byla téměř na kraji. Sirius, který seděl vedle ní z druhé strany, vrhl po Snapeovi jediný pevný pohled, ale nic neříkal.

Mezi touto trojicí a ostatními Nebelvírskými studenty se vytvořila mezera. Eileen a Sumer si zabrali místa úplně v rohu a zbylých pět studentů se posadilo co nejdále od Siriuse a spol.

„Tak vás vítám na první hodině soubojů,“ začal hodinu profesor Prewett a vystoupal přitom na pódium. „Jmenuji se Fabian Prewett a tento rok vás budu učit souboje. A myslím, že na úvod bychom mohli začít představováním, přece jenom spolu budeme celý rok. Budu tedy číst vaše jméno a vy se mi nějak ozvete. A rád bych také slyšel to, čím byste se v budoucnosti rádi stali a nějaké vaše zájmy, ať tomu můžeme trochu přizpůsobit hodinu,“ dopověděl a mrkl na třídu, než vyvolal první jméno. „Sirius Black.“

Sirius se mírně zhoupl na židli a zvedl ruku, což Prewett ocenil mírným úsměvem.

„Takže pane Blacku,“ začal profesor, „tak nám o sobě něco povězte.“

„No chtěl bych se stát bystrozorem a co mě baví…“

„To stačí,“ zarazil ho Prewett a nenápadně na něj mrkl. „Myslí, že si do dokáži představit,“ a podíval se na Karolínu.

Sirius a Karolína se s Fabianem Prewettem během schůzek řádu docela seznámili. Patřil tam k něm mladším, bylo mu teprve pětadvacet, a tak si s ním bradavičtí studenti dobře rozuměli. A stejně tak s jeho bratrem Gideonem, který byl ještě o rok mladší.

„Narcisa Blacková,“ vyvolal profesor dalšího žáka.

Narcisa aristokraticky zvedla ruku. V její tváři bylo vidět jen opovržení a nadřazenost.

„Takže co vy, slečno?“ otázal se slušně profesor.

„Po Blackovi jste to nechtěl, tak nevím, proč bych vám měla odpovídat já.“

„Protože vás o to žádám. U pana Blacka bylo očividné, co ho baví.“

Narcisa se ušklíbla: „To, co chci dělat je moje věc. A po mojich zálibách vám nic není.“

To Prewett přešel bez odpovědi a vyvolal další studentku, Ginny Brownovou. Tak to pokračovalo dál, až se dostal až k poslednímu jménu. Všechny studenty si během jejich řeči pečlivě prohlížel, tedy až na Karolínu, a bylo vidět, že zkoumá co jsou zač. Karolíně i Siriusovi bylo jasné, že mnohé z nich poznává z myslánky. Když konečně domluvil i poslední student, Severus Snape, profesor opět promluvil.

„Takže nyní si vás rozdělím do dvojic a ty se pak utkají v kouzelnickém souboji. Potřebuji nejprve zjistit vaše znalosti a schopnosti. Takže první půjdou…pan Snape a pan Potter.“

Oba jmenovaní se neochotně zvedli ze svých židlí a hodili po sobě nenávistný pohled, než zamířili nahoru na pódium, které jejich profesor před chvilkou opustil.

„Vzájemně se sobě ukloňte,“ povídal Prewett, „teď pět kroků zpět, hůlky připravit. Tři, dva, jedna, teď!“

Expelliarmus!“ zaburácel Snape.

Petrificus totalus,“ vykřikl James.

Oba protivníci se kouzlům vyhnuli, aby mohli vzápětí vyslat další.

Tarantallegra!“

Impedimenta!“

Serpen sortia,“ křikl Severus a z hůlky mu vystřelil černý had, který se začal plazit směrem k Jamesovi.

Ten se zabýval jeho likvidováním, ale nevšiml si, že Snape na něj hned po prvním kouzle poslal další, které ho odhodilo několik metrů dozadu.

Accio hůlka,“ pronesl líně Severus a Potterova hůlka odlétla k jeho protivníkovi.

„Skvělý souboj,“ pochválil je profesor. „Uděluji Zmijozelu pět bodů.“ Pak vyvolal další dvojici. Ginny a Sofie Gringhoolová. Také tento souboj byl krátký a skončil výhrou zmijozelské studentky. Dál to pokračovalo téměř stejně. Blacková – Evansová, Griseová – Minková, Cressová – Rookwood, Lestranger – Lupin, Nott – Pettigrew.

„Black – Greenová,“ vyvolal profesor poslední dvojici.

Sirius a Karolína vystoupali nahoru na pódium a čekali na příkazy profesora. Hned od začátku byl jejich souboj velice vyrovnaný, a také nejdelší a nejzajímavější. Oba dva požívali pouze neverbální zaklínadla, ale všechny byly pouze z učebnic maximálně pro šestý ročník. Ani jeden z nich nechtěl vzbudit zbytečný rozruch tím, že by použil nějaké složitější kouzlo, které by správně ještě neměl umět. Navíc oba dva brali souboj pouze jako hru a tak si to i docela užívali. Schválně toho druhého dráždili, ale zároveň se ho i snažili porazit, což se ale ani jednomu nedařilo. Jejich síly byly naprosto vyrovnané. Po nekonečné půlhodině, kdy kouzlo střídalo kouzlo, se tento duel rozhodl ukončit sám profesor. Zdálo se totiž, že tohle nikdy neskončí.

„Dost!“ zvolal Prewett a oba protivníci se zarazili. „Myslím, že jsme právě viděli nádherný souboj, přímo ukázkový. Takhle to totiž dopadne, jsou-li síly protivníků vyrovnány. Ani jeden z nich nemůže vyhrát. Dvacet bodů za každého z vás,“ obdařil je ještě. „Nyní se budeme věnovat novým kouzlům, které by vám mohli být časem užitečné. Vím, že jste doposud mnoho útočných kouzel nebrali, spíše žádná, a právě proto se zavedli souboje. Dnes se budeme zabývat kouzlem Abicio. Ví někdo z vás, co je to za kouzlo?“

Ale nikdo se nepřihlásil. Karolína se pousmála, když viděla, že ani Lily to neví. A tak sama zvedla ruku. Přesně ve stejný okamžik to udělal i Sirius, který naopak zpozoroval, že to neví Remus. Když postřehli, co udělal ten ostatní, proběhla mezi nimi jediná myšlenka, jediné slovo. „Potvoro“.

„Takže třeba…slečna Greenová,“ vyvolal profesor Karolínu.

Dívka se nadechla: „Kouzlo Abicio je útočné kouzlo, které odhodí protivníka o několik metrů dozadu, je však o něco silnější a také nebezpečnější, než kouzlo Impedimenta. Na rozdíl od impedimenty udělá soupeř ve vzduchu několik salt a tak hrozí, že se mu při dopadu může něco stát.“

„Výborně. Dalších pět bodů pro Nebelvír. Takže jak už řekla slečna Greenová, abicio slouží k odhozené protivníka. Teď si ho ukážeme. Pane Blacku, můžete?“

Sirius se tedy postavil a vyšel za profesorem na pódium.

„Takže teď se na mě pokuste vyslat to kouzlo. Formuli znáte a pohyb rukou..“

„Já vím, pane profesore,“ zarazil ho Sirius.

Třída se na něj jen udiveně podívala, nicméně profesor pokračoval.

„Dobře tedy, tak do toho.“

Sirius tedy mávl hůlkou a na profesora letěl fialový paprsek, kterému se Prewett vyhnul.

„Výborně, pět bodů,“ usmál se Fabian Prewett a pokynul Blackovi, aby se vrátil na své místo. „Nyní se opět rozdělte do dvojic, tentokrát podle toho, jak chcete. Jeden z vás bude zkoušet kouzlo Abicio a ten druhý se ho bude snažit jakkoliv zlikvidovat nebo vykrýt,“ a ještě jednou jim ukázal pohyb rukou.

Studenti se tedy rozdělily a začali trénovat tak, jak jim to přikázal jejich profesor. Jen Karolína a Sirius jen tak postávali a sem tam jeden z nich pronesl zaklínadlo, který ten druhý okamžitě zničil. Většinu času jen pozorovali dění kolem sebe a tiše si povídali.

„Tak co vy dva,“ přistoupil k nim po nějaké době profesor. „Vy nic dělat nebudete?“

„Vždyť vidíte, pane profesore, že trénujeme,“ namítla Karolína.

„Ano, to vidím. Jedno kouzlo za dvě minuty, to je obdivuhodný výkon,“ ušklíbl se Prewett.

„Ty víš, že to umíme,“ ztišil hlas Sirius.

„A jak bych to asi měl vědět?“

„Tak mě si viděl a Karolína zvládá to samé, co já,“ odvětil Black.

„Jo, to si snad myslíš, že bysme nezvládli tak jednoduché kouzlo, jako je tohle?“ připojila se Karolína.

„Vám dvoum možná připadá jednoduché, ale někomu možná ne,“ rozhlédl se po třídě a ti dva ho napodobili.

Zjistili, že Fabian má pravdu. Téměř nikomu se ještě kouzlo nepovedlo. Jediný, kdo zaznamenal nějaký úspěch byl James a Severus, ale jejich kouzlo stále bylo slabé a ani zdaleka nemělo takové účinky, jako třeba to Siriusovo.

„Jinak jak jsem postřehl,“ šeptal teď profesor, „tady jsou snad všichni Zmijozelští Smrtijedi. Teda až na Snapea,“ dodal, když viděl, jak se Karolína nadechuje. „A plus Pettigrew, samozřejmě.“

„No jo, máš tu prostě sedm Smrtijedů, ale taky dva Fénixe,“ usmála se Karolína. „A to je docela dobré, ne?“

„Ale nevyvážené,“ odporoval Prewett.

„To je fuk. Tyhle Zmijozeláky bysme porazili levou zadní.“

„Tím si nebuď tak jistá. Nevíš, co všechno za kouzla umějí. Dneska tu nepředvedli všechno, co umějí, tím jsem si jistý. Nechtějí na sebe moc poutat pozornost, mají ještě dost velké rezervy, co se týká kouzlení, jen to nepoužívají.“

„Když myslíš. Ale my jsme taky nepředvedli vše.“

„To ti věřím. Ale stejně. Váš souboj byl tak dlouhý a zajímavý jen proto, že vaše síly a schopnosti jsou naprosto vyrovnané. Ani jeden nedokážete toho druhého porazit. Ale jak si viděla, oni vyhrávali celkem snadno a rychle. Nikdo z nebelvírských není vycvičený k boji tak, jako oni. Dávejte si na ně pozor.“

„Neboj, my na ně budete dávat pozor. Jsme totiž jejich dozor,“ ušklíbla se Karolína.

„Ty abys všechno nepřekroutila,“ pousmál se profesor a vydal se opět kontrolovat ostatní žáky a případně jim pomoci.

Teď začala Karolína pořádně sledovat dění kolem sebe. Pozorovala hlavně Nebelvírské, Zmijozel byl totiž na druhé straně třídy a tam jí ve výhledu bránilo pódium. Zaměřila se tedy na Lily, která byla ve dvojici s Ginn a na Jamese s remusem. Jamesovi se kouzlo už doopravdy dařilo, zaznamenával první úspěchy. Stejně na tom byla i Lily. Remus s Ginn se zatím jen bránili, ale i to jim šlo. Pohledem tedy přeskočila na Severuse, na kterého zbyl Pettigrew. Byla to velice zajímavá dvojice. Zmijozel na straně dobra a Nebelvír na straně zla. Když už ji sledování ostatních přestalo bavit, otočila se na Siriuse, který pozoroval Červíčka.

„Siri?“

„Hmm?“

„Myslíš, že by mě Brumbál pustil z Bradavic?“

„Cože?“ otočil se na ni Black.

„No jestli by mě Brumbál pustil z hradu. Potřebovala bych si něco koupit na příčný.“

„A to si to nemůžeš objednat?“

„To je na dlouho.“

„Ježiši, tak si tam jednoduše skoč a neptej se. Vždy´t i sám Brumbál nám říkal, že můžem mizet z hradu.“

„Já vím. Ale co kdybych někoho potkala a on to řekl řediteli. Ten by se pak vyptával..A myslím, že počítá s tím, že mu o těch odchodech budem říkat.“

„A co vlastně potřebuješ?“

„Jen nějaké knížky a tak.“

„A to ti nestačí knihovna?“

„To bych to musela vracet.“

Na chvíli se oba odmlčeli, než se Siriu opět ozval.

„Půjdu s tebou.“

„Proč?“

„A proč ne?“

„Tak jestli něco potřebuješ, můžu to...“

„Chci jít s tebou. Nevíš, co všechno se muže stát.“

„Snad by ses o mě nebál,“ usmála se Karolína.

„Jsi to nejdražší co mám. Nechci tě ztratit,“ pronesl Sirius vážně.

Dívka se na něj upřeně podívala: „Ty jsi pro mě taky ten nejdůležitější ze všech,“ pronesla tiše. „Nedokáži se představit, že bych tě neměla.“

Sirius Karolínu obejmul a společně sledovali ostatní. Každou chvíli mělo zvonit, což by znamenalo, že mají polovinu soubojů za sebou. V druhé polovině hodiny se opět věnovali útočným kouzlům. Tentokrát to bylo kouzlo Circumvulutius a Gelavisio. Ani tyto dvě kouzla nebyly pro Karolínu a Siriuse nijak náročná. Neznali je sice, ale po nějaké době si je osvojili a následně i procvičili a ve zbytku hodiny neměli téměř nic na práci. Většinu času proseděli na židlích.

Přesto bylo toto nicnedělání docela užitečné. Po docela dlouhé době použila Karolína svoji telepatii. To samé udělal i Sirius. Většinou prozkoumávali myšlenky Zmijozelských, ale nezapomněli ani na Petra. Ovšem nic extra zajímavého nezjistili. Studenti se soustředili hlavně na správné zvládnutí kouzla. A Petr při tom ještě stačil nadávat, že musí být ve dvojici se Snapem a proč jsou proboha ty souboje povinné. Jediná zajímavou věc, co se dozvěděli, byla od Narcisy. Mladá Blacková již obě kouzla zvládla a přemýšlela teď o své sestře. Jak to tak vypadalo, Belatrix se měla za nějakou dobu vdávat. Jejím budoucím manželem nebyl nikdo jiný, než Rudolfus Lestranger. Ale to bylo jediné, co se dozvěděli.

Konečně skončila hodina a všichni se vyhrnuli na chodbu a zamířili na oběd.

„Téda, ten Prewett je opravdu skvělej,“ rozplývala se Sumer. „Viděli jste to jeho tělo?“

Zbytek Nebelvíru souhlasně zabručel, i když kluci značně nelibě. Ale nechtěli se hádat.

„Zajímalo by mě,“ pokračovala Sumer, „kolik mu tak může být.“

„Tak to ti můžu říct docela přesně,“ ušklíbla se Karolína a připoutala tak pozornost všech ostatních. „Je mu pětadvacet.“

„Jak to víš?“ nedalo to Eileen.

„Mám svoje zdroje,“ záhadně se usmála Greenová a mrkla na Siriuse.

„To by mě zajímalo,“ zapojil se James, „jaké.“

Karolína se zašklebila, ale neodpověděla.

„Hele, a víš o něm ještě něco?“ vyzvídala Sumer.

„Vím,“ a Sumer s Eileen se rozzářily, „ale nepovím.“

„Karolíno, prosím.“

„No tak slečny,“ ozvalo se za nimi, „přece o mě nechcete hned první den vědět úplně všechno.“ Ačkoliv to nikdo z Nebelvírských nepostřehl, profesor soubojů šel celou cestu za nimi.

Eileen okamžitě zrudla, stejně tak jako Sumer.

„Tak jak se vám líbila hodina soubojů?“ otázal se Prewett.

„Byla skvělá,“ vyhrkla Sumer a vysloužila si tím profesorův úsměv.

„No, popravě řečeno,“ ozvala se Karolína, „Zmijozelští se ti tam pěkně flákali.“

Třída na ni vyvalila oči. Nejen, kvůli tomu, co řekla, ale také kvůli tomu, že profesorovi tykala.

„Jo, jenže s tím asi nic nenadělám. Nebo tě snad něco napadá?“ zeptal se profesor.

„Hmm, asi ne. Ale kdybych na něco přišla, určitě ti dám vědět.“

„Tak fajn. Tak se mějte,“ a předešel je.

Zraky všech přítomných se okamžitě stočili na Karolínu.

„Jak to, že si s ním tykáš?“ zeptala se Eileen.

„To víš, starej známej. A když mě teď omluvíte, šla bych na oběd,“ zrychlila a Sirius společně s ní. Byli téměř u Velké síně, když..

„Karolíno!“ ozvalo se za nimi.

Oba se otočili a spatřili Snapea, jak se k nim blíží.

„Potřebuješ něco?“ optala se dívka.

„Chtěl bych s tebou mluvit. Ale o samotě,“ dodal při pohledu na Siriuse, se kterým se Karolína držela za ruku.

„Dobře,“ kývla hlavou, dobře věděla, že ti dva spolu zrovna dvakrát dobře nevychází. Svému klukovi se jen omluvila s tím, že za chvíli přijde a spolu se Severusem vešla do prázdné učebny, kde se posadila na jednu z lavic.

„Tak co potřebuješ?“

„Víš, přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala na začátku hodiny. Myslíš, že by to šlo s tím Brumbálem nějak udělat?“

„Snad jo. Hele tak já se ho dneska můžu zeptat, stejně za ním jdu.“

„Tak dík. Ono to mezi těmi Smrtijedy není zrovna nějak skvělý. Pořád mi předhazují, jaký jsem srab a zrádce, že jsem toho nechal.“

„To se časem poddá. Stejnak už nám zbývá jen poslední rok na škole.“

„Naštěstí. Už se těším, až odsud vypadnu.“

„Tak strašný to tu zas není.“

„Hmm.“

Po chvíli oba dva opustili učebnu a vyrazili do Velké síně na oběd. Karolína k Nebelvírskému stolu, Severus ke Zmijozelu.

„Co ti chtěl?“ zeptal se Sirius hned, jak se dívka posadila.

„Pak ti to řeknu.“

„Ale..“

„Teď ne. Je tu moc lidí.“

„No dobře, nó.“

„Jo a odpoledne půjdu za tím Brumbálem.“

„Fajn, jdu s tebou.“

„Nic jiného jsem od tebe nečekala,“ usmála se dívka. „Jo a hele,“ napadlo ji najednou. „Lektvary máme se Zmijozelem, co?“

„Jak jinak.“

„Nevadilo by ti, kdyby si k nám sednul Severus?“

„Snape? Proč?“

„Protože pochybuju, že by nějak toužil po tom, sedět se Zmijozely.“

„A není on náhodou Zmijozel?“

„Je. Ale je jiný.“

„Stejně si nakonec prosadíš svou, viď?“

„Znáš mě.“

„No právě že jo.“

„Takže ti to vadit nebude,“ usmála se Karolína.

„Přežiju to.“

„Dík, si skvělej,“ vlepila mu polibek a konečně se pustila do oběda.

V jednu už stáli všichni před učebnou lektvarů. Karolína už byla domluvená se Severusem, že bude sedět s nimi. Snape tento návrh velice rád přijal. Za tu dobu, co se kamarádil se Karolínou a chodil s Eleanor z něj byl úplně jiný člověk. Už to nebyl ten mrzutý, věčně v učebnicích zahrabaný Zmijozel s umaštěnými vlasy. Svým chováním se teď docela odlišoval od ostatních příslušníků své koleje. Přestal se chovat tolik nadřazeně, mnohem častěji se smál a mnoho času trávil s Eleanor a občas také s jejími kamarádkami, které si již zvykly, že jejich spolužačka chodí se Zmijozelem. Krom toho byl také jediným normálním příslušníkem svého ročníku Zmijozelu, ostatní se chovali, jako by jim to tu patřilo a také to byli Smrtijedi.

Lektvary proběhli celkem v klidu, nic zajímavého se nedělo. Sirius se Severusem se totálně ignorovali, ale alespoň se nehádali. Po hodině zamířila Karolína a Sirius do ředitelny. Teprve před vchodem si uvědomili, že neznají heslo. Zkusili teda to, co bylo v létě a k jejich překvapení ještě platilo. Vstoupili tedy a zaklepali.

„Dále,“ ozvalo se.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravili oba studenti.

„Dobrý den,“ usmál se starý profesor. „Co vám ke mně přivádí?“

„Chtěla jsem se vás zeptat, jestli bych si nemohla skočit na Příčnou. Potřebuji si něco koupit. A Sirius by šel se mnou.“

„Víte, že bych neměl, ale jak jsem vám již říkal, můžete školu opouštět, jak chcete. Ale dávejte si pozor, aby vám při odchodu někdo neviděl, zbytečně by to vyvolalo řeči. Co vlastně potřebujete?“

„Jen pár knížek a několik maličkostí.“

„Dobře tedy. Předpokládám, že jdete hned teď?“

„Ano, pane profesore.“

„V tom případě máte mé povolení.“

Sirius už se otáčel, že odejde, ale Karolína ještě neskončila.

„Mám ještě takový dotaz,“ pokračovala Karolína. „Víte, dneska jsem mluvila se Severusem Snapem a chtěla bych se zeptat, jestli by nešlo něco udělat s tím, kde bydlí. V jeho třídě jsou samí Smrtijedi a dávají mu dost hnusně najevo, jak jím opovrhují. A to jen proto, že se od nich odpojil.“

„Zajímavé. Ale nevím, jestli by s tím šlo něco udělat. Jedině..Víte co, já si s ním o tom promluvím sám. Nedělejte si s tím starosti a už jděte,“ pobídl je s úsměvem a dal jim tak najevo, že jejich rozhovor už skončil.“

Zbytek dne strávili Karolína a Sirius na Příčný ulici. V knihkupectví s dívka koupila několik knih z bílé magie a také vyštrachala několik prastarých knih, které nikdo nechtěl a prodavač se jich velmi rád zbavil. Dokonce jim ještě dal slevu. Pak společně zašli k Madame Malkinové, kde si nechali ušít dva stříbrnozlaté pláště s kapucou přesně na míru. Říkali si, že když jsou teď v Řádě, možná půjdou i na nějakou tu akci a chtěli se od Smrtijedů nějak odlišovat. A mimoto, zlatá a stříbrná byli jejich barvy, tak proč toho nevyužít.

Na hrad se vrátili až kolem šesté hodiny, přesně na večeři. I nyní si sedli stranou od ostatních a potichu se mezi sebou bavili tak, aby je nikdo jiný neslyšel. Když pak procházeli vstupní síní, kdosi na ně zavolal.

„Karolíno, Siriusi,“ ozvalo se jim za zády.

Překvapeně se otočili a stanuli proti Lily, Remusovi, Ginn a Jamesovi.

„Co je?“ vyhrkla Karolína.

„Chtěli bysme s vámi mluvit?“ chopila se slova Lil.

„A o čem?“ divil se Sirius.

„Nechcete jít někam jinam?“ navrhla Ginn.

„A kam?“

„Co třeba do Komnaty?“ navrhl Remus.

„Pro mě, za mě,“ pokrčila Karolína rameny a všech šest jich vyrazilo směrem ke Komnatě nejvyšší potřeby. Celou cestu šli mlčky, jen Karolína a Sirius se bezhlasně dohadovali, co jim ti čtyři asi mohou chtít.

„Tak co jste nám chtěli?“ zeptala se Karolína, když pohodlně seděli v Komnatě.

„Jen...kde jste byli celé prázdniny?“ optal se Remus.

„Doma,“ prohlásila Karolína a všechny tím překvapila.

„To jste trávili celé prázdniny zalezlí v bytě?“ nevěřila tomu Ginn.

„Ne, byli jsme v Londýně společně s kamarády,“ opravil ji Sirius. „Co vy?“

„Ale jo, dobrý,“ zapojil se konečně James. „U Rema to bylo v pohodě a Lilyina sestra na nás asi nikdy nezapomene.“

„Co jste jí vyvedli?“ zajímalo Siriuse-

„Ale, jen pár neškodných kouzel, nic víc.“

„To si umím představit.“

„O dost jste přišli,“ zkonstatoval Potter.

„Já myslím, že to tak bylo nejlepší,“ odporovala Karolína.“nebo vy si snad nevzpomínáte, proč jsem odešla?“

„Ale jo, jenže my nemůžeme za to, že ses celou tu dobu chovala tak...tak divně. Jen jsme chtěli vědět, co se ti děje a tak. Teda nevím, kdes přišla na to, že ti nevěříme.“

„A není to snad pravda?“ povzdechla si Karolína.

„Není.“

„Kdybys jen nelhal. A můžu se zeptat, proč jste se k nám teď chovali tak odtažitě?“

Čtveřice přátel se po sobě nejistě podívala, ale nikdo se neměl k odpovědi. Nakonec se toho ujmula Lily.

„Víte, my jsme prostě jen nevěděli, jak se k vám máme chovat.“

„A co znamenaly ty pohledy, když Brumbál jmenoval primusy,“ ozval se Sirius. Promlouval sice ke všem, ale zrakem spočinul pouze na Jamesovi.

„Jen jsme byli překvapení,“ zkusil Remus.

„hele, viděl jsem, jak se na mě James dívá a rozhodně to nebyl překvapený pohled.“

„Ježiš, Tichošlápku, já jsem tím nic nemyslel, vůbec už si nepamatuju, jak jsem se tam na tebe díval.“

„Nezamlouvej to,“ mračil se Black. „Ten pohled, cos na mě vrhl byl plný zloby a já nevím čeho všeho ještě. Jen nechápu proč. Nic jsem ti neudělal, nebo snad jo?“

„Ne, vůbec nic. Jen se v půlce prázdnin vypaříš, neřekneš ani slovo a zmizíš bůhvíkam. Navíc před náma pořád něco tajíte. Tomu fakt říkám kamarádství.“

„A to jsem měl nechat Karolínu samotnou, tak to myslíš? Myslel jsem, že jsi inteligentnější. Vy jste tam byli ještě čtyři, ale ona by byla sama. A navíc, pokud sis toho nevšiml, ona je moje přítelkyně.“

„Tak neměla odcházet.“

„Neměla odcházet?“ Jamesi, vy jste mě ten den totálně zklamali. Myslela jsem, že jsme dobří přátelé, máme se rádi a tak, jenže ten den jsem se setkala jen s pochybnostmi a nedůvěře k mé osobě. Myslíš, že to bylo lehké? A že nemám nic dalšího, co by mě trápilo? Tak to se dost šeredně mýlíš.“

„Víte co, běžte si s těmi svými tajemstvími někam,“ prohlásil James. „Nikdo se o ně neprosí.“

„Já tě nepoznávám, Dvanácteráku,“ zarazil se Sirius. „Proč? Co to do tebe vjelo?“

„Do mě? Podívej se spíš na sebe.“

„Siriusi,“ zarazila Blacka Karolína, když se nadechoval k odpovědi. „Tohle nemá cenu. Pojď, radši půjdem.“

„Taky si myslím,“ zvedl se Sirius a společně s Karolínou opustil Komnatu.“

Okamžitě vyrazili směrem k Nebelvírské věži. Zbylá čtveřice je následovala. Hned po tom, co Karolína a Sirius odešli, se Lily zvedla z křesla a vyšla za nimi. Nechtěla, aby byli zas rozhádaní. Zbytek ji následoval. Hodlali si s těma dvěma ještě promluvit v Nebelvírské věži, ale jaké to pro ně bylo překvapení, když těsně před Buclatou dámou ti dva zahnuli do postranní chodby. Pak už viděli jen zavírající se portrét jakého si rytíře. Zvědavost jim nedala a přišli blíž. Chtěli začít hledat nějaký mechanizmus na otevření, ale přerušil je sám lord.

„Heslo?“ vybafl na ně, ačkoliv dobře věděl, že tito čtyři tu nemají co dělat.

„Ehm,“ vypadlo s Ginny. „nemohl byste nás prosím pustit dovnitř? Potřebovali ybsme s těma dvěma mluvit.“

„Bez hesla vás nemůžu vpustit do osobních komnat Nebelvírových,“ prohlásil portrét důležitě.

„Cože?“ vyhrkl James. „Nebelvírových komnat? Co to melete za blbosti?“

„No dovolte. Jak se opovažujete mě takhle urážet?L zahřměl lord a přešel do jiného portrétu a zmizel jim z dohledu.

„Super, a co teď?“ zamračila se Ginn.

„Nic jinýho, než se vrátit nám už nezbývá,“ řekla Lily.


***

„Co to do toho Jamese proboha vjelo?“ hořekovala mezitím Karolína. „Takhle se nikdy nechoval.“

„To mi povídej. Vždycky jsme byli nejlepší kámoši, tohle chování k němu nejde, přece ho znám. A neříkej mi, že jsou na nás naštvaní jen proto, že jsme od nich odešli. Zvlášť po tom, jak se k tobě zachovali.“

„To jsem nevěděla, že nám ten pitomej úkol způsobí takový problémy. Teď i nejlepší kamarádi se k nám obracejí zády.“

„To se bude muset nějak urovnat. Takhle to nehodlám nechat.“

„To já taky ne.“

11.07.2007 17:07:07
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one