My world of fantasy...

50. KAPITOLA - FÉNIXŮV ŘÁD

"Hej, Siriusi, vstávej," houkla Karolína přes celý byt.

"Ještě chvíli," ozvalo se z ložnice.

"Tak fajn, já teda půjdu sama."

"Né," vyhrkl Sirius a bylo slyšet, jak spěšně vylézá z postele a obléká se. Po chvíli se vynořil ze dveří a zamířil k dívce do kuchyně.

"No to to trvalo," neodpustila si Karolína, ale zeširoka se při tom usmívala.

"Když v tý posteli bylo tak pěkně..I když..Kdybys tam byla ty.."

"Siri?"

"Hmm?"

Chvíli se na sebe jen dívali.

"Za půl hodinky vyrážíme," ukončila ticho Karolína a zvedla se ze židle.

"Ok."

Karolína odešla do ložnice, kde se převlékla z pyžama do normálního oblečení. Za necelou hodinu se měla setkat s profesorem Brumbálem, který si s ní chtěl promluvit o dalším školním roce. A Sirius rozhodně nechtěl zůstat doma. Výsledky ročníkových zkoušek už samozřejmě dávno věděli, oba měli ze všeho za výbornou, což se ale dalo i předpokládat. Karolínu jen zajímalo, proč si ji Brumbál volá k sobě, jasně mu přece řekla, že tenhle rok do školy nastoupí. Ona i Sirius si s tím lámali hlavu docela dlouho, ale na nic nepřišli. Teda na ze nic, co by bylo pravděpodobné. Některé Siriusovi nápady byly doopravdy trošičku nereálné.

Do začátku školy už zbývaly jen dva poslední týdny. Karolína se Siriusem se od té doby, co odešli z Jamesova domu, svým přátelům neozvali. Ani jeden z nich to neměl zapotřebí. Stejně je brzo uvidí, tak proč jim psát. Navíc ani nevěděli co by jim měli napsat. A byly tu mnohem důležitější a zajímavější věci na práci, než psaní dopisů.

Oba dva celý zbytek léta pilně studovali z Roweniny knihy a snažili se naučit všechna kouzla, která tam byla. A že jich bylo hodně. Zjistili, že většina z nich jsou opravdu velice užitečná zaklínadla a také velmi silná a mocná. Postřehli také, že jejich kouzelná moc se doopravdy zvětšila a jejich kouzla jsou tak účinnější. Což bylo ze začátku trošičku problematičtější, nedokázali svou moc dostat plně pod kontrolu. Snad ještě větší problém jim dělalo koulení bez hůlky. Museli se totiž naučit, aby jejich kouzla šla přesně tam, kam oni chtěj a ne někam úplně do háje. Přesto se jim vše nakonec podařilo zvládnout a po třech dlouhých týdnech se z knihy naučili vše, co se dalo.

Nyní se potýkali s dalším oříškem. Tentokrát s ovládáním živlů. Pokud se jim předtím zdálo kouzlení bez hůlky těžké, tak oproti tomuhle to byla procházka růžovým sadem. Museli si o tomto tématu sehnat plno odborných knih, už jen aby pochopili, jak na to. Zatím chápali jen teorii, dál se nedostali. Hodlali se tím zabývat zbývající dva týdny a doufali, že se jim alespoň trochu podaří dostat vodu a vzduch pod kontrolu.

Zatímco přes den se zabývali učením, večer většinou vyráželi do víru Londýna, aby se odreagovali. Sirius tak konečně dostal možnost poznat Karolíniny mudlovské přátele. I jemu padli docela do oka. Za ty tři týdny si na ně tak nějak zvykl, ale přesto mu chyběl James a ostatní. Tohle byly vlastně první prázdniny, které netrávil celou dobu s ním. Už po svém prvním roce v Bradavicích strávil celé prázdniny u něj. A pak se to vždy opakovalo. Doma býval maximálně týden, jeho matka byla většinou ráda, že vypadl.

Jeden den vytáhla Karolína Siriuse z Británie a přemístila do Čech k oné zátoce, kde mu minule vypravovala budoucnost. Prováděla ho po celém širém okolí a vypravovala vše, co zde kdy s kamarády zažila. Povídala o kamarádech z dětství, o jejich různých akcičkách, co prováděli, o výletech a o tom, jak se postupem času měnili. No zkrátka úplně o všem. A Sirius jí celou tu dobu bedlivě naslouchal. I jemu se tady líbilo. To místo ke Karolíně pasovalo. Ona sem prostě patřila. A bylo vidět, že to tu doopravdy miluje. Ale nedivil se jí. Obdivoval tu neporušenou přírodu kolem. Bylo tam tolik života. A tolik se to lišilo od toho, co on znal. S Karolínou poznával úplně jiný svět, o který byl dříve ochuzen. Bezstarostně se spolu procházeli po lesích, jedli všechno možné, co jim přišlo pod ruku, ujídali hrách na polích, dováděli v zátoce..Užívali si života tam, kam jejich starosti nedosahovali. Tady kouzelnický svět neexistoval a Sirius poznával, jaké to je být jako mudla. Bavit se bez čar a kouzel. A kupodivu se mu to líbilo a ještě více teď opovrhoval svými rodiči i svými příbuznými. Tou jejich posedlostí čistou krví. Pozoroval lidi žijící ve vesnici a ptal se sám sebe, co špatného je vlastně na mudlech. A také ho napadlo, co je vlastně dobrého na kouzelnících. Došel k názoru, že se normální lidé a kouzelníci od sebe vůbec neliší. Až na kouzlení. Mudlové i kouzelníci dokázali působit bolest, ale i radost. Pozdě v noci se vrátili zpět do Londýna. Rádi by zůstali, ale povinnost volala. A dívka se jen těžce loučila s tímto místem. Ačkoliv si to nedokázala vysvětlit, věděla, že se sem dřív jak za rok nevrátí.

Uběhla již ona zmíněná půl hodina a Sirius s Karolínou opouštěli byt. Přemístili se přímo před bradavickou bránu, odkud se vydali na hrad, kde měli za deset minut schůzku s ředitelem školy. Teda pouze Karolína měla schůzku, ale Sirius ji stejně doprovázel, teď již nebylo nic, co by před ním tajila a tak neviděla důvod, proč by neměl jít taky. Bok po boku vešli do hradu a vycházeli nahoru do ředitelny. Celou cestu šli mlčky, jen se drželi za ruce a přemýšleli, co všechno bude Brumbál Karolíně vykládat.

Během pár minut už stanuli před kamenným chrličem, jenž hlídal vchod do ředitelovy kanceláře. Po správném vyřčení hesla, které tentokrát bylo Maxovy maxižvýkačky, stáli před dubovými dveřmi, na které zaklepali a čekali, až budou moct vejít dovnitř.

"Dále," ozval se konečně Brumbálův hlas zpoza zavřených dveří.

"Dobrý den, pane řediteli," pozdravili oba, hned jak vešli.

"Dobrý den, posaďte se," vyzval je ředitel. "Nečekal jsem, že s vámi přijde i pan Black," obrátil se na Karolínu.

"Doufám, že nevadí, že tady je?"

"Ne, samozřejmě že ne," ubezpečil ji Brumbál. Chtěl jsem s vámi mluvit o dalším školním roce a ještě mám pro vás jednu nabídku. Ale nejdříve k té škole. Předpokládám, že nastoupíte do závěrečného ročníku."

"Ano, pane řediteli. Ráda bych si dodělala školu a složila OVCE."

"Tak to je samozřejmě v pořádku. A také jsem se chtěl zeptat, jestli jste sehnala nějaký ten byt nebo něco podobného."

"Ano, sehnala," usmála se Karolína. "Děkuji za starost. Je to takový menší byt v Londýně. Momentálně tam bydlím se Siriusem."

"Spíš jsem očekával, že budete se svými přáteli," otočil se na oba dva ředitel.

"No, nějak jsme se nepohodli. Pár věcí před nimi musím tajit a oni…nevěří mi.

"Chápu. Ostatně chtěl jsem s vámi mluvit o jedné věci. Vím od té ženy, co mi poslala ten dopis.."

"Od Aiedail," přerušila ho dívka.

"Takže víte kdo to je?"

"Ano, zjevila se mi po mém odchodu ze školy a pak před třemi týdny."

"Dobře. Každopádně se zmiňovala o jakémsi poslání, které zde máte."

"Vy o něm víte?" divila se Karolína.

"Něco ano. Ale jen to, že máte čemusi zabránit. Normálně by se mi příčilo, že měníte budoucnost, ale zde je to asi nutné."

"Ano, to je pane profesore."

"Takže jsem si myslel, že by nebylo špatné, kdyby jste se přidala k jedné organizaci, kterou jsem před nedávnem založil. Určitě jste slyšela o tom, jak se Voldemort poslední dobou projevuje."

"To ano," přikývla Karolína. Během posledních několika týdnů se hodně začalo mluvit o lordu Voldemortovi. Začali se k němu přidávat mnozí čarodějové z čistokrevných rodin a plně stáli za jeho názory o čisté krvi. Před týdnem se dokonce poprvé objevilo znamení zla, které se zlověstně vznášelo nad dvěma mrtvými těly.

"Chtěl bych vám nabídnout členství ve Fénixově řádě, který chce proti tomuhle černokněžníkovi bojovat. A samozřejmě se to vztahuje i na slečnu Brownovou."

"Samozřejmě to ráda přijmu, pane řediteli. Ale s Ginny nesouhlasím. Aiedail ji zprostila tohoto úkolu a způsobila, že zapomněla na všechny věci ohledně toho. Ona je tu proto, aby dostala nový život. Je zde šťastná a nemusí jí to kazit nějaký černokněžník. Místo toho mi teď má pomáhat Sirius."

"Zvláštní," zamyslel se Brumbál. "Takže v tom případě nabízím to místo vám, pane Blacku," otočil se na Siriuse, který až doteď mlčel. "Pokud teda budete chtít"

"Samozřejmě že ano," ujistil ho okamžitě Sirius.

"Dobře. Tak v tom případě vás očekávám v sobotu tady v Bradavicích, než si najdeme nové místo na schůzky. Ve čtyři máme schůzi, buďte ve Vstupní síni."

"Budeme tam," ubezpečila ředitele Karolína a společně se Siriusem se rozloučili a opustili ředitelnu. Mlčky se vraceli k bradavické bráně a oba uvažovali o tom, co se na nadcházející schůzce asi bude dít. Těsně za bránou se přemístili zpět domů.

"Ty jo," prolomil ticho Sirius. "Takže jsme v tom Řádu. Jestli to bude opravdu takový, jako jsi mi vyprávěla," zasnil se. "Bojovat proti Voldemortovi a Smrtijedům. A aspoň budeme vědět, co se děje. Prostě informace z první ruky."

"To jo. Ale stejně se divím, že nám to vůbec nabídl. Přece jen ještě chodíme do školy. Jen jsem zvědavá, co tomu řeknou ostatní. Pochybuju, že by jim to Brumbál nabídl dřív, než po ukončení školy."

"Taky si myslím. Jen doufám, že se nenaštvou. Určitě budou chtít vědět, proč my můžem a oni ne. Nejlepší by bylo jim to vůbec neříkat."

"To je taky jedna varianta. Ale pokud se to nějak dozvědí, tak se na nás naštvou o to víc."

"A kdo říká, že se to musí dozvědět?"

"Ale pokud to zjistí, budou to chtít vědět," stála si za svým Karolína.

"Jako proč tam my můžem a oni ne? Tak třeba proto, že jsme lepší.."

"Nepřeháněj."

"Nepřeháním. Když už jsem strávil skoro polovinu prázdnin učením, tak ať to má alespoň nějakej efekt. A víš jaká to teď bude ve škole pohoda? Když už jsem kvůli tý knize musel otevřít i učebnice na další rok, tak se aspoň nebudu muset učit. Skoro všechno už umím teď. Aspoň z obrany."

"Moc se neraduj. Myslím, že budeme mít starostí až až."

"Já vím," povzdechl si. "A co myslíš, že teď asi tak dělají ostatní?" I když od kamarádů odešel, chyběli mu. Karolína teď pro něj byla velice důležitá, ale přece jen Jamese znal šest let a najednou si připadal, jako že mu kus sebe chybí.

"Nevím. Možná jsou ještě u někoho na prázdninách. Ale kde, kdo ví. Původně jsme měli být u mě. Ale určitě se někde dobře baví."

"Určitě."

"Tebe mrzí, že nejsi s nimi, viď?"

"Ne, to ne," zapíral. "Jen jsou to první prázdniny, které netrávím celé s Jamesem, to je všechno."

"Mrzí mě, že kvůli mně nejseš s ním. Kazím vám přátelství."

"Prosím tě, hned jak se uvidíme, tak bude zas všechno v pořádku. Nás dva jen tak něco nerozhádá. A tebe bych neopustil."

°°°°°°°°°°°

v sobotu:

"Tak jdem? Za čtvrt hoďky tam máme být."

"Jo jasně. Ty jo, ale stejně jsem na to zvědavá. Jako kdo tam všechno bude, co se bude dít a tak."

"A myslíš že já ne? Ale jestli hned teď nevyrazíme, tak přijdem pozdě."

"No jo furt. Tak ok, jdeme."

Následovně se oba dva přemístili před bradavickou bránu. Nikoho zde ale nepotkali a poněkud nervózně vyšli směrem k hradu. Vypadalo to, že oba opět mlčí a jen tak se drží za ruce, ale ve skutečnosti spolu díky telepatii sdíleli své pocity nabité emocemi. Oba dva se obávali toho, jak je Fénixové mezi sebe přijmou, přece jen jsou ještě příliš mladí, i když docela schopní kouzelníci. Po pár nekonečných minutách konečně došli až k hradu a váhavě vstoupili to Vstupní síně. Tam se již nacházelo několik lidí. Sirius ani Karolína nikoho z nich nepoznávali a oba byli dost nesví, když se na ně stočili pohledy všech přítomných a začali si je zkoumavě prohlížet.

"Co tu chcete?" zabručel jeden muž, jenž je bedlivě pozoroval.

"Moody," problesklo Karolín hlavou, když si onoho muže lépe prohlédla. Jeho popis, jak si jej pamatovala, na něj docela seděl. Jen byl mnohem mladší a nohu, oko i nos měl stále v pořádku.

"Jsme tu na pozvání Brumbála," odpověděl Pošukovi Sirius a mírně se mračil.

"A kdo nám dokáže, že nelžete a nejste špehové Pána zla?" pokračoval bystrozor dál, již nyní byl velmi podezřívavý.

"Tak třeba profesor Brumbál, až přijde," promluvila Karolína. "Každopádně ani jeden z nás není služebník toho takzvaného "lorda Voldemorta"," dodala dívka trochu posměšně. Jeden nebo dva lidé sebou trhli při vyslovené onoho jména, již nyní začínalo nahánět hrůzu. "To si myslíte, že bysme spadli tak hluboko, abychom si nechali poroučet nějakým černokněžníkem?"

"Kdo vůbec jsi? Bez váhání vyslovuješ jeho jméno a navíc ti to přijde směšný? Tady se jedná o vážnou věc, děvenko," zahřměl Moody.

"Na tom, kdo jsem nesejde. Každopádně nevím, proč bych se měla bát vyslovovat jeho jméno. Voldemort. Nepřijde vám to trochu slabošský? Ti, kdo mají alespoň základy francouzštiny, vědí, že to znamená něco jako "uniknout smrti. A pokud si pane Moody myslíte, že nevím, že je to vážné, tak to se hodně, ale hodně pletete. Vím o něm víc než vy."

"Ale, ale. Nějaká nebojácná, ne? Tak to byste nás mohla poučit, když víte co je teda zač."

"Jak si přejete. Co byste se teda chtěl dozvědět?" usmála se sladce Karolína. Sirius jen překvapeně hleděl na svoji přítelkyni a přemýšlel, co ji to zas popadlo. Tohle chování u ní neznal. Ostatní přítomní se zájmem dívku pozorovali. Nestávalo se často, že by měl někdo tu odvahu a pustil se do křížku s Pošukem.

"Například všechno to, co o něm víte," ušklíbl se bystrozor.

"Tak to bysme tu asi byli do zejtřka. Základní fakta by Vám nestačila?" řekla, přičemž dala důraz na slovo vám. "Tak třeba jeho pravé jméno, to víte?"

"Samozřejmě. Raddle."

"Ano, Tom Rojvol Raddle, syn Toma Raddla a Meropy Gauntové. Poslední žijící dědic Zmijozelu, který asi před třiceti lety otevřel Tajemnou komnatu, i když vina padla na Hagrida."

"Tohle vám nevěřím. Pravý viník se nikdy nenašel. A to na tom pracovalo spoustu bystrozorů."

"Ano, kdo by podezříval pilného a vzorného studenta, jako byl právě Raddle. Oblíbenec téměř všech profesorů. Přesto Raddla Tajemnou komnatu otevřel. Vždyť ji postavil sám Salazar Zmijozel a kdo jiný než jeho dědic by ji uměl otevřít? K tomu, abyste se tam dostali, byste museli ovládat hadí jazyk. A ten Voldemort ovládá. Dědičná vlastnost.

"A jak víte, že je jeho dědic?" nedal se Moody.

"Zkuste se podívat na jeho rodokmen a možná vás to překvapí, ale bude to tam."

Na tohle Pošukovi došli argumenty. Jen se zlostně díval na mladičkou ženu před ním, která si právě zasloužila uznání ostatních. Téměř nikdo se nedokázal s Moodym takhle příst, natož aby ho umlčel.

"Co tu vlastně chcete?" vypálil bystrozor na Karolínu po chvíli.

"Vždyť už jsme vám to říkali. Jsme tu na pozvání Brumbála."

"Ale proč?"

"Chceme se přidat k Fénixovu řádu," objasnila teda Karolína.

"Cože?" žasl Moody. "Vždyť jste ještě strašně mladí, školu jste museli dodělat před nedávnem."

"To se pletete, my do školy ještě chodíme," ozval se po dlouhé době Sirius.

"To myslíte vážně? Brumbál by nikoho tak mladého nikdy nepřijal," hádal se Pošuk.

"Sám nám to nabídl. A proč by nás neměl přijmout?" zašklebil se Sirius.

"Nemáte dostatečné znalosti."

"A jste si tím jistý?" provokovala Karolína. "Rozhodně umíme víc, než kdokoliv z našeho ročníku."

"Ale to nic nedokazuje."

"Že ne? Tak co takhle souboj? Když mi tedy nevěříte," navrhla dívka. Za poslední tři týdny se Siriusem trénovali hodně souboje, věděli, že jim jednou mohou být užitečné.

"Pff, prohrála byste dřív, než byste stačila vytáhnout hůlku."

"Abyste se nedivil. Tak jdete do toho?"

"Se studentkou bojovat nebudu!"

"Takže máte strach," zkonstatovala dívka.

"To teda nemám."

"Tak to dokažte!"

"Expeliarmus," zaburácel Moody, kterému již došla trpělivost.

Ale mladá žena se paprsku jen ladně vyhnula a dál vyčkávala. Ostatní kolem těch dvou mezitím vytvořili kruh a sledovali, co bude dál.

"Mdloby na tebe!" zkusil opět bystrozor, ale Karolína opět jen uhnula.

"To nic jinýho neumíte?" nedalo to dívce.

"Serpensortia!"

Z Pošukovy hůlky vylétl had a mířil si to přímo k dívce stojící pár metrů od něj. Ale té stačilo jen jediné mávnutí hůlkou a had zmizel tak rychle, jak se objevil.

"Densauglo," pomyslela si Karolína a na jejího protivníka mířil tmavě modrý paprsek.

"Protego!" zkusil Moody, ale kouzlo z části prošlo štítem a narazilo do bystrozora. Ten se nebezpečně zakymácel, ale ustál ten náraz, přestože vypadal poněkud otřeseně. "Impedimenta!"

Ale dívka uskočila: "Nic lepšího neznáte?"

V tom okamžiku na ní mířil další světelný paprsek. Tentokrát před sebou Karolína vyčarovala zářivý štít, do kterého se kouzlo neškodně vpilo.

"Glacius, Agmen aqua," pomyslela si Karolína.

Na bystrozora letěl světle modrý paprsek, kterého se muž zbavil. Ale následně do něj narazil prudký proud vody, který ho odhodil až na protější stěnu. Celý smáčený a bolavý se začal zvedat. Dívka však na něj vyslala další ze svých kouzel. Následně se Moody opět svalil na zem, tentokrát svázán zlatavými smyčkami, které mu znemožňovaly jakýkoliv pohyb. Všichni přítomní na dívku jen valili oči. To, co tady předvedla, to bylo něco neuvěřitelného. Podařilo se je zneškodnit jednoho z nejlepších bystrozorů, i když tomu dopomohlo to, že ho dvěma kouzly najednou zaskočila. Ale většina kouzel, která použila, byla pro ně neznámá. Jen Sirius se spokojeně usmíval, věděl, že všechna ta kouzla byla z Roweniny knihy. Sám je také uměl.

"Myslím," ozval se ze schodiště hlas, "že jsme právě viděli nádherný souboj mezi slečnou Greenovou a Alastorem."

"Pane profesore, já.." chtěla se začít omlouvat Karolína.

"V pořádku, Karolíno," usmál se Brumbál. "Jen byste mohla Alastora rozvázat."

"Oh, samozřejmě," a mávla hůlkou směrem ke svázanému bystrozorovi, který byl v mžiku volný a začal se namáhavě zvedat ze země.

"Kde jste se to naučila?" optal se Moody, který byl na dívku celkem naštvaný.

"To je moje tajemství," odvětila a vstoupila do Velké síně, kam se mezitím ostatní přesunuli.

Všimla si, že si všichni s jakýmsi pořádkem sedají k jednomu stolu a tak raději zůstala stát, stejně jako Sirius. Brumbál si toho všiml a pokynul jim ke dvěma prázdným místům naproti němu. Oba se teda posadili a čekali, co bude dál.

"Vítám vás všechny na dnešní schůzi," zvolal Brumbál. "Jistě jste si všichni všimli, že dnes tu s námi jsou dva nováčci, kteří by se rádi přidali k nám. Pokud s tím teda budete souhlasit," a podíval se po všech přítomných. Ale vypadalo to, že po tom co Karolína předvedla ve Vstupní síni, nemá nikdo nic proti. "Dobře, tím pádem teda máme na programu zasvěcovací rituál."

"Počkejte Brumbále," ozval se ještě Moody. "Zajímalo by mě, proč zrovna je dva berete do Řádu. Vždyť ještě ani nedostudovali. To sem můžeme přijmout rovnou celé Bradavice."

"Alastore," začal smířlivě ředitel, "samozřejmě mám důvod, proč beru zrovna je a ne zbytek bradavických žáků. Ale proč, to vám říct nemohu, je to pouze mezi mnou a těma dvěma. Ale určitě budete souhlasit s tím, že jsou to velice schopní a nadějní mladí kouzelníci."

"Ta holka možná," zabručel Moody. "Ale co on? Vždyť ani nevíme, kdo jsou."

"On zvládá to samé, co já," vyhrkla Karolína. "A pokud jde o jména, tak já jsem Karolína Greenová a.."

"Sirius Black," skočil jí do řeči Sirius.

"Black?" zašklebil se Moody.

"Ano, ale pokud vás to potěší, tak se svou rodinou už nemám nic společného. Naštěstí."

"To ti tak budu věřit."

"Copak si myslíte, že chci mít s nimi něco společného? Poslouchat ty jejich žvásty o čisté krvi? Mám toho po krk. Navíc už dávno s nimi nebydlím. A mimoto mě vydědili."

"Dokaž to!"

"A.."

"Nic dokazovat nebude. Sirius nemá s tou jejich rodinou nic společného. Je jiný než oni, jinak by asi nebyl v Nebelvíru, ne?" zastávala se svého přítele Karolína.

"Já jim stejně nevěřím," otočil se Moody na Brumbála. "Bůhví, kde se všechna ta kouzla naučili."

"To je jedno," vložila se do toho opět Karolína. "Ale můžu vás ujistit, že jsou všechna z bílé magie a tu by nás asi Voldemort neučil, ne? Nebo si ho snad dokážete přestavit, jak sedí nad knihou bíle magie?"

"A kdo nám dokáže, že nelžete?" nedal se Moody.

"Nikdo," pokrčila dívka rameny.

Ostatní opět jen sledovali tuto další slovní přestřelku. Dokonce to vypadalo, že Brumbál se velmi dobře baví. Sirius mezitím opět zapojil svoji telepatii a zjišťoval od ostatních, o si o nich myslí. K jejich štěstí většina z nich neměla nic proti jejich přijetí. Možná to i bylo tím, že je sem přivedl Brumbál. Jediný, kdo proti nim něco měl, byl Moody.

"A kde jste se dozvěděla ty věci o Pánovi zla?" zaútočil opět Pošuk.

Karolína jen prohodila oč v sloup, za což si vysloužila od bystrozora velice nepěkný pohled.

"Nejsem blbá. Na tohle by přišel i úplný idiot."

"Co tím chcete říct?!"

"Nic."

"Nic?!" prskal Moody. "Přestaňte ze mě dělat blbce."

"Já ho z vás nedělám. To vy sám jste se za něj označil."

"Nebuďte drzá!"

"Já? Nikdy"

"Brumbále, já JÍ prostě nevěřím."

"Tak si nevěřte," obořila se na něj dívka. "Nikdo vás k tomu nenutí."

"Vy.."

"Alastore, uklidněte se," zasáhl konečně Brumbál.

"Nenechám se tu přece urážet," zvolal Moody.

"Nápodobně," ozvala se i Karolína, ale koutky úst jí začaly škubat. Věděla, že je na ni bystrozor velice naštvaný, ale ji celá ta situace náramně bavila. "Ale měl byste se učit většímu sebeovládání. Hrozně snadno se necháte vyprovokovat," dodala s úsměvem.

"Vy..Vy jste si ze mě dělala celou tu dobu legraci," vydal se zebe Moody nevěřícně.

"Promiňte," omlouvala se Karolína. "Jen jsem se chtěla ujistit, jestli jste opravdu takový, jak jsem slyšela."

"No to snad nemyslíte vážně!"

"Bohužel ano," pokrčila rameny "Ale ještě jednou se vám omlouvám, nechtěla jsem vás rozzuřit."

Moody se na ni jen naštvaně podíval, ale už mlčel. Věděl, že teď, když se mu omluvila, by nebylo moudré se pouštět do dalšího sporu. Každopádně byl stále pořádně vytočený, ale musel se ovládat. Ta holka měla pravdu, přiznal si. Opravdu se moc neuměl ovládat.

Brumbál mezitím zahájil poradu. Prvním bodem dnešní schůze bylo zasvěcení Karolíny se Siriusem. Zavedli je do malé místnosti vedle Velké síně, kde stál na jakémsi výstupku zlatý pohár. Dovnitř už vešli pouze Sirius a Karolína. Hned jak se za nimi zavřely dveře, místnost potemněla, ale vzápětí se rozzářila zlatým světlem a na protější zdi se objevil nápis:

Ty, jenž ses rozhodl vstoupit do Fénixova řádu, přidej kapku své krve do tohoto poháru. Jen tvá krev vypovídá o tvém přesvědčení.

Sirius ani Karolína neváhali a přistoupili k podstavci, na němž leželi dva stříbrné nože. Beze slova je uchopili, řízli se do prstu a sledovali, jak do poháru padají dvě kapičky rudé tekutiny. Krev dopadla na dno a v místnosti se zatmělo. Uprostřed tmy se objevil Fawkes a začal kroužit kolem obou mladých lidí. Teď byl on jediným zdrojem světla v místnosti, jediným světlým bodem v černočerné tmě. Neuběhla snad ani vteřina a fénix začal zpívat nádhernou píseň. Karolína i Sirius byli ohromeni. Na zdi se najednou opět objevila slova, která jasně zářila v okolní temnotě.

ČTI NAHLAS TYTO SLOVA A STAŇ SE TAK JEDNÍM Z NÁS.

K oběma studentům se znenadání snesli dvě pírka fénixova. Téměř nevědomky je chytili a stiskli ve své dlani. A pak začali číst to, co se objevilo na stěně hned poté, co předchozí text zmizel.

PŘÍSAHÁM, ŽE BUDU S ODVAHOU A LÁSKOU BOJOVAT PROTI SILÁM ZLA A POKUSÍM SE JAKKOLIV ZABRÁNIT VZESTUPU TEMNOTY. BUDU SE SNAŽIT CHRÁNIT VŠECHNY TVORY DOBRÉ VŮLE. PŘÍSAHÁM, ŽE NIKDY NEZRADÍM SVĚTLOU STRANU MAGIE ANI SVÉ PŘÁTELE A LIDI, NA KTERÝCH MI ZÁLEŽÍ.

Oba brali tuto přísahu doopravdy vážně. Každé její slovo. Po posledním vyřčeném slově jim fénixovo brko zmizelo z dlaně a na krku se jim objevil nádherný zlatý přívěšek ve tvaru fénixe, který se houpal na zlatém řetízku. Otočili se a podívali se na sebe. Karolína se vrhla Siriusovi kolem krku. Ten ji jen tak objal. Nějakou dobu takhle setrvali. Tahle chvíle pro ně znamenala mnoho, bylo to přesně to, po čem toužili. Cítili, že teď mají proti Voldemortovi mnohem větší šanci. Vždyť byli členové vznešené organizace, Fénixova řádu. A co bylo důležitější, měli jeden druhého, mohli se na sebe plně spolehnout a věděli, že ten druhý je nikdy nezradí. Jakoby si to teď ještě víc uvědomovali.

Karolína si zároveň uvědomila, že se něco muselo změnit. Jestliže teď tu přísahali na svou krev, něco bylo jinak. Buď dřív tuto metodu neměli, to by jí Červíček asi těžko prošel, a nebo se přidal k Smrtijedům mnohem dřív, než by tomu bylo jinak.

Stáli by tam ještě asi hodně dlouho, kdyby Karolíně nepřistál na rameni fénix.

"Fawkesi," zašeptala dívka a pohladila ho po hřbetě.

Asi minutu po tom fénix zmizel a Sirius s Karolínou se rozhodli vrátit do Velké síně. Když tam vkročili, stočily se na ně všechny pohledy. Ti dva ale jen přešli ke stolu a posadili se na své místa.

"Všechno proběhlo v pořádku?" zeptal se Brumbál.

"Ano, pane profesore," odvětil Sirius.

Pak už začala samotná porada Řádu. Karolína se Siriusem zjistili, že Řád má i s nimi zatím pouze sedmnáct členů, a všichni až na jednoho tu dnes byli přítomní. Docela se tomu podivili, čekali, že jich bude ještě méně.

První část porady se věnovali pouze problému najímání nových členů, což bylo velice obtížné téma. V druhé části se bavili pouze o Voldemortovi.

"Zjistili jsme," povídal Brumbál, "že Voldemort chce najímat i některé studenty ze zdejší školy."

"To snad ne," zvolala jedna čarodějka.

"Ale je to pravda," zapojila se i Karolína, která celou dobu zatím mlčela.

"Víte o tom něco?" optal se Moody, kterého mezitím na ni přešel vztek.

"Ano, vím. Pane profesore," obrátila se na ředitele Bradavic, "nemohl byste mi půjčit myslánku? Potřebovala bych vám něco ukázat."

Všichni přítomní na dívku jen překvapeně hleděli. I Brumbál. Ten se však po malilinkatý chvíli vzpamatoval, mávl hůlkou a na stole před ním se objevila kamenná miska.

"Na co chcete tu myslánku?" optal se jeden z kouzelníků, Frederick Goalthe.

"Chci vám ukázat jednu svoji vzpomínku," odvětila dívka. "Víte, Voldemort už totiž začal dávno verbovat studenty do svých řad."

"Cože?" vyjekli všichni.

"Jak to proboha víte?" nedalo Moodymu.

"Viděla jsem to," vysvětila Karolína a kývla hlavou směrem k myslánce.

Na to přistoupila k Brumbálovi a pomocí hůlky si z hlavy vytáhla myšlenku, kterou chtěla ostatním ukázat. Byla to ta vzpomínka ze Smrtijedského srazu v Zapovězeném lese. Pokynula ostatním, ať vstoupí do myslánky. Sama šla až jako poslední. Znovu se ocitla na palouku v lese, kde postávali i ostatní Fénixové a zmateně se rozhlíželi kolem a hledali Karolínu ze vzpomínky. Toho si dívka samozřejmě všimla, ale to, že je zvěromág prozradit nemohla.

"Jestli hledáte mě, tak to máte marný, nenajdete mě," upozornila je.

Za tohle schytala jen další udivené pohledy, ale to už se v lese ozval nějaký šum a za chvíli vešlo na mýtinu třináct postav. Všechny byly zahalené v černých pláštích s kápěmi, které měli nasazené na hlavě, takže nikomu z nich nebylo vidět do obličeje. Dvě z nich se postavili do středu, zatímco ostatní kolem nich utvořili kruh. Jedna začala cosi odříkávat, ale Karolína ji neposlouchala. Přemýšlela, jestli je už Petr právoplatným Smrtijedem a zda-li je už u Pána. Po nějaké době se opět začala soustředit na dění kolem. Budoucí Smrtijedi se mezitím rozdělili do dvojic a trénovali různé kletby a kouzla z černé magie. Mezi nimi procházeli ti dva, co předtím stáli v jejich středu. Lucius Malfoy a Belatrix Blacková. Karolína jim sice neviděla do tváře, ale jistojistě věděla, že jsou to oni. Fénixův řád stále pozoroval tento sraz a Brumbál zkoumal, kdo všechno tu je. Sirius stál nehybně na místě a zlostně hleděl na postavu před sebou. Byl to Červíček. Sirius sice věděl, že je Petr Smrtijed, ale vidět to na vlastní oči je něco jiného, než to jen poslouchat.t

Dál Karolína opět nevnímala. Zaměřila se tentokrát na další postavu. Belatrix Blackovou. Teď už přesně věděla, kde je. Sundala si totiž kápi a nyní stála vedle Crabba a cosi na něj řvala. Zřejmě něco zas pokazil. Karolína nemohla uvěřit, že někdo takový je se Siriusem příbuzný. Nechápala to, byli úplně jiní. Ze soustředění na Bellu ji vyrušil až Brumbál, který se znenadání objevil vedle ní.

"Půjdeme už?" optal se. "Myslím, že jsme již viděli,všechno, co jsme potřebovali."

Dívka jen přikývla a najednou se všichni zas objevili ve Velké síni. Karolína si vzala svoji vzpomínku zpět z myslánky a beze slova se vrátila na svoje místo. Ostatní ji po chvíli napodobili.,

"Ani se mi nechce věřit, že se jich k Vy-víte-komu přidalo tolik. Navíc studentů," prolomila ticho Marlene McKinnová.

"To mě taky ne, Marlene," souhlasil Brumbál. "Co jste tam vůbec dělala, Karolíno?"

"Sledovala je," přiznala dívka. "Věděla jsem od jistého zdroje, že tam mají sraz a tak jsem se tam vydala. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči. A navíc jsem se chtěla ujistit, že se k nim Petr doopravdy přidal."

"Petr?" podivil se další člen, Fabian Prewett.

"Takový menší chlapec, Petr Pettigrew," odpověděla místo Karolíny profesorka McGonagallová.

"A proč zrovna on?" nedalo to Marlene.

"Patřil k nám," ozval se Sirius. "Byl náš přítel a takhle nás zradil." Hořkost v jeho hlase byla víc než hmatatelná.

"To je děsný!"

"A už se k němu přidali?" zajímalo více Moodyho. "A kdo byl ten váš zdroj?"

"Severus Snape, odpojil se od nich hned ze začátku," informovala je. "A pravděpodobně už jsou s ním. Belatrix, to byla ta vysoká tmavovláska, říkala, že nejdéle do konce školního roku budou zasvěceni. Necháte je opět nastoupit do Bradavic, pane profesore?" obrátila se na Brumbála.

"Budu muset. Kdybych je vyhodil, vzbudilo by to doslova pozdvižení."

Dívka jen pokývala hlavou, čekala to.

"Kdo tam všechno byl?" tázal se Gideon Prewett, bratr Fabiana.

"Až na Pettigrewa samí Zmijozelové," informovala Karolína.

"Malfoy, Crabbe, Goyle, oba Lestrangerové, Nott, Rookwood a taky Regulus, Belatrix a Narcisa Blackovi."

"Cože?" vyhrkl Fabian. "Blackovi?"

"Ano, můj bratr a moje sestřenice," přikývl Sirius. "Ačkoliv u Belly se to dalo čekat, odjakživa byla posedlá černou magií. Ale u těch dvou se divím, Regulus byl vždycky zbabělec. A Narcisa.."

"Ta to dělá hlavně kvůli Malfoyovi. Prý je s ním zasnoubená," podotkla Karolína.

"Každopádně na ně budeme muset dát pozor," odtušil Brumbál. "Myslím tedy, že pro dnešek je to všechno. Další schůze bude prvního ve dvanáct hodin. Opět tady."

10.07.2007 22:49:57
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one