My world of fantasy...

48. KAPITOLA - DEN V NEMOCNICI

Ode dne, kdy se Karolína se Siriusem vrátili k Potterovým úplně mokří a ještě k tomu ve tři hodiny ráno, uběhly další dva dny. Ty už trávila Karolína pouze se svými přáteli, nyní ji nic netížilo a byla ráda za to, že na to teď není sama. A tak si konečně začala užívat prázdnin a blbla a bavila se s kamarády. Ti se této její změně dost divili, ale přikládali to k její rozmluvě se Siriusem a byli rádi, že je opět veselá.

Ten den vstala Karolína velmi brzy, oblékla se do hábitu a sešla dolů do kuchyně, kde narazila na paní Potterovou, jak tam cosi kutí. Rozhodla se také něco posnídat a tak jí šla pomoci. U jídla se Kristin ozvala.

"Tak jak se těšíš?" zeptala se Karolíny.

"Já nevím. Z jedné strany jo, ale z druhé se trochu obávám," přiznala dívka.

"To bude v pohodě, uvidíš. A třeba tě to tam bude bavit."

"Bavit?" podivila se Karolína.

"Já t to neřekla? Naše pomocnice si na dnešek vzala volno, tak to vezmeš za ní. Aspoň si to tam vyzkoušíš a líp poznáš, jak to u nás chodí a tak."

"Fajn."

Zbytek snídaně už promlčeli a pouze upíjeli čas nebo uždibovali snídani. Kolem půl osmé se Kristin zvedla a pokynula dívce, že už je čas vyrazit.

"Bylas už někdy u Munga?" optala se ještě Kristin.

Karolína jen záporně zavrtěla hlavou.

"Tak se mě chyť, přemístím nás obě, bude to tak jednodušší," nařídila žena.

O chvíli později už obě dvě stáli v nemocniční hale. Vyšli do prvního patra, kde vstoupily hned do druhých dveří a ocitli se v kanceláři, která patřila paní Potterové. Ta vytáhla ze skříně léčitelský hábit jak pro sebe, tak pro Karolínu a dalšími dveřmi se vypravily k hlavnímu léčiteli.

"Dobré ráno Lukasi," pozdravila Kristin svého nadřízeného a Karolína ji okamžitě napodobila.

"Dobré," opětoval Lukas pozdrav. "Vidím, že sis teda přivedla tu pomocnici. Jsem Lukas McGregor a vedu tohle oddělené," obrátil se muž ke Karolíně.

"Karolína Greenová," představila se dívka.

"Kristin, bylo by dobré, kdybys jí to tady nějak ukázala, zatím tu nic moc nemáme."

"Ok," usmála se Potterová a spolu s Karolínou vyšla na chodbu.

"Takže tady máme laboratoř," ukazovala, "kanceláře. Za těmi prosklenými dveřmi napravo jsou sály, kde, jak říkají mudlové, operujeme pacienty. A ty dveře nalevo, tam jsou lůžka. Vlastně tady ta část je jen pro léčitele."

"Dobře. A co mám dělat já?" zeptala se Karolína.

"Tak zatím se tu nic neděje. V poledne se bude podávat jídlo pacientům, toho se budeš muset ujmout ty. Máme tady na to takové vozíčky, v tamhleté komoře. Ve dvanáct se na nich objeví jídlo, je to stejný princip, jako s kolejními stoly v Bradavicích. Jenom to rozvezeš po pokojích, u každého jídla také bude jmenovka. A pokud někoho přivezou, budeš muset být po ruce, protože tě budeme posílat pro různé lektvary a podobně. A tak mě napadá, jak si na tom v lektvarech?"

"Na výbornou," usmála se Karolína. "Docela mě i baví."

"Tak to se ale hodí. Nechtěla bys pomoci našemu lektvaráři, jak mu říkáme? Má na starosti výrobu lektvarů pro naše oddělení. Poslední dobou nám jich dost chybí, to víš, jsou prázdniny a každou chvíli tu je nějaký úraz a tak. Každopádně on vůbec nestíhá a ostatní mu nemají kdy pomoci. A naše pomocnice..řekněme, že to není zrovna její silná stránka," mrkla Kristin.

"Klidně mu pomůžu," souhlasila Karolína. "A to jako teď hned?"

"Jasně. Pojď, zavedu tě k němu."

Vrátily se chodbou zpět k laboratoři. Paní Potterová bez váhání otevřela dveře a vešla. Karolína ji trošku pomaleji následovala a ocitla se v menší místnůstce plné polic s lektvary. Kristin ale šla k dalším dveřím a tady už zaklepala.

"Dále," ozvalo se a Kristin vešla dovnitř. Karolína raději stála ve dveřích. "Á nazdar Kristin," přivítal je tak pětadvacetiletý mladík. "Co tě sem vede?"

"Vedu ti na dnešek pomocnici. Teda pokud budeš chtít."

"Samozřejmě že budu. Mám tu práce nad hlavu. Denisa je popravdě řečeno na nic. Může mi tak leda podávat přísady," ušklíbl se.

"Tak já tě tady teda nechám," otočila se paní Potterová na Karolínu. "Kdyby něco, tak budu asi v kanceláři."

"Jasně," přikývla Karolína a za Kristin se zavřely dveře.

"Ahoj, já jsem Rick Taller," představil se okamžitě muž.

"Karolína Greenová," pospíšila s Karolína a podala mu ruku.

"Tak s čím bys mi mohla pomoct? Teda jak jseš na tom s lektvary?" upřesnil.

"Záleží na tom, co potřebujete. A myslím, že jsem na tom s lektvary docela dobře."

"Fajn. A tykej mi prosím tě. Připadám si pak jak nějakej stoletej dědek."

"Ok. A co mám teda dělat?"

"No potřeboval bych dokrvovací lektvar, nějaká ten ranhojící a taky kostirost..To bys snad zatím mělo stačit. Támhle je volný stolek," mávl rukou, " a přísady najdeš v polici. A chceš postup nebo to zvládneš bez toho?"

"Dík, ale tohle zvládnu i sama," usmála se Karolína.

Zamířila k polici s přísadami a vybrala si příslušné ingredience. Pak s nimi přešla k onomu stolu, který jí Rick určil a dala se do práce. Bezeslova si začala připravovat přísady a zatápět pod kotlíkem. Po chvíli už začala pracovat na prvním lektvaru. Věděla, že ji Rick celou dobu sleduje, ale nerozčilovalo ji to, byla na to zvyklá z hodin. V klidu si dál vařila svůj lektvar a říkala si, že je to doopravdy do samé, co při hodinách. Rick se po chvíli konečně odvrátil a začal pracovat na vlastním lektvaru, pro Karolínu neznámým.

Po nějaké době měla Karolína lektvar dokončený a začala ho rozlévat do předem připravených lahviček, které pomocí hůlky i oštítkovala.

"To už to máš?" zeptal se Rick udiveně.

"Jasně," zazubila se dívka.

"To jseš teda rychlá. A víš jistě, že to máš dobře?" optal se.

"Vim. Má to přesně takovou barvu, jakou to má mít a vím jistě, že jsem neudělala žádnou chybu."

"Nějaká sebevědomá, ne?" popichoval ji.

Na to Karolína jen pokrčila rameny, vymyla si kotlík a začala pracovat na dalším lektvaru.

"Chodíš do Bradavic?" ozval se po chvíli Taller.

"Jo, v září jdu do sedmého ročníku," přisvědčila dívka.

"A kolej?"

"Nebelvír," usmála se.

"Hmm, takže statečná Nebelvírka? Já býval v Havraspáru."

"A proč sis vybral tuhle práci?"

"Vždycky mě bavili lektvary a bylinkářství, tak jsem skončil tady," pokrčil rameny. "A co ty tu vůbec?"

"Kristin mě sem vzala, abych se tu rozhlédla. Přemýšlím, jestli sem po škole nepůjdu."

"Takže chceš být léčitelka?" ujasnil si. "A jak ses vůbec dostala ke Kristin. Nikdy se o tobě ani nezmínila."

"Jsem u jejího syna ještě s pár přáteli na prázdninách," vysvětlila.

"A proč nejsi raději s kámoši a trčíš tady?" nechápal.

"Tak je si užiju ještě celý prázdniny a následující rok. Navíc tady jsem jen na dnešek," dopověděla a hodila do kotlíku další přísadu.

"Jenom?" posmutněl Rick. "To je škoda. Takováhle pomocnice by se mi hodila."

"Tak si budeš muset nějakou najít," ušklíbla se Karolína.

Nějakou dobu si spolu ještě povídali, zatímco vařili své lektvary. Když měla Karolína hotovo, rozloučila se s Rickem a vydala se za Kristin. Pobyla u ní asi pět minut, než se zas dala do práce. Bylo totiž za pět dvanáct a tak se šla připravit na roznášení jídel.

S vozíkem plným talířů se rozjela do prvního pokoje, kde leželi tři lidé. Muž, kterému chyběla noha, žena obrostlá srstí a člověk, kterého pokousal vlkodlak. Dívce bylo těch lidí líto. Rozdala jim jejich porce a odjela do druhého pokoje. Celkem objela deset pokojů, které byly v tomto oddělení a kde leželi lidé s různými poraněními. Vesměs to byly různá pokousání, ale narazila také na člověka, kterého ošklivě zřídil gryf a dva lidi s rozsáhlými spáleninami od draků. V pátém pokoji se na nějakou dobu zasekla. Leželi tady dva asi dvacetiletí mladíci, kteří ji s radostí přivítali a donutili ji nějakou dobu tam s nimi zůstat. Jak se dozvěděla, Denisa, místo které tu dnes byla, je sice mladá, ale tlustá a trošku hloupá žena. Po práci se vrátila zpět ke Kristin a společně se vydaly na oběd.

"Kristin," přiřítil se k nim Lukas, jen co se vrátily. "Potřebuju, abys okamžitě šla na ošetřovnu. Právě nám přivezli ženu a je ve velmi vážném stavu. Pokousala ji akromantule a má i mnoho jiných zranění," vypálil ze sebe.

"Akromantule?! Proboha, kde na ni narazila?" zhrozila se Kristin a rychlostí blesku se rozeběhla na ošetřovnu.

"Karolíno," otočil se Lukas ještě na dívku. "Potřebujeme nějaké lektvary. Utíkej za Rickem a vysvětli mu situaci. Hned jak budeš ty lektvary mít, přijď na ošetřovnu. A pospěš si?" a odběhl také.

Karolína nelenila a rychle se vydala opačným směrem. Vtrhla do laboratoře a zavolala na Ricka. V rychlosti mu vysvětlila situaci a s náručí plnou lektvarů se rozběhla na ošetřovnu. Už trochu pomaleji vešla do dveří a všechny lahvičky postavila na polici, která tam stála. Pohlédla přitom na ženu ležící na lůžku. Byl to příšerný pohled. Žena na mnoha místech krvácela a měla velice ošklivé zranění na ruce i noze. Kolem ní pobíhali tři léčitelé, kteří se jí úpěnlivě snažili pomoct.

"Karolíno, podej mi dokrvovací lektvar," zavelela Kristin.

Karolína okamžitě uposlechla. Jednotlivý léčitelé každou chvíli vyžadovali nějaký lektvar a dívka jim ho hbitě podávala. Jednou se dokonce musela vrátit do laboratoře pro další várku, žena na tom byla ještě hůř, než to vypadalo a nyní jim téměř umírala před očima. Při životě ji udržovali právě lektvary.

Ke konci dne toho už Karolína měla dost. Ženu nakonec zachránili, ale přišla o tom o nohu, ve které měla tolik jedu, že nebylo možné jí ji ponechat bez toho, aby nezemřela. Ale bylo to jen taktak. Jak zjistila, nestávalo se denně, že by sem přiváželi zraněné od akromantulí. Tohle byla naprostá výjimka. Po této zkušenosti se dívka vrátila zpět do laboratoře a opět pomáhala Rickovi s lektvary. Teprve kolem deváté hodiny večer se odtamtud dostala a zamířila ke Kristin.

"Takže už si skončila?" přivítala ji Kristin s úsměvem.

Dívka jen přikývla a začala se převlékat z léčitelského pláště.

"Doufám, že se ti u nás líbilo, i když jsme tu dneska měli docela blázinec."

"Jo, líbilo, ale bylo toho opravdu dost. Už jsem změnila názor, léčitelství není klidné zaměstnání."

"Já ti to hned říkala," smála se Kristin.

Pak už se obě dvě vydaly dolů do haly a přemístili se domů. Sedly si do obývacího pokoje, kde nikdo nebyla a začaly si povídat o dnešním dni.

"Teda, víš že si tě Rick dost chválil?" začala paní Potterová. "Že tam konečně měl někoho schopného, komu nemusel zdlouhavě vysvětlovat, co má dělat. Ani návod ti prej dávat nemusel."

"Tak vždyť to byly jen základní lektvary," pokrčila dívka rameny.

"Tomu ty říkáš normální? Vždyť některé z nic jste brali až letos."

"Hmm, asi jo. A co ta žena, bude v pořádku?"

"Snad jo. Nakonec jsme to krvácení zastavili i šíření jedu zastavili. Ale kdyby přišla jen o chvíli později, mohlo to dopadnout špatně. Takhle jen přišla o tu nohu. Ale zajímalo by mě, kde na ty akromantule narazila. Pokud vím, tak v Británii nežijí."

Dívka se jen v duchu ušklíbla. Tipovala, že ta žena nějaký způsobem vešla do Zapovězeného lesa, kde je těch potvor požehnáno. Ale nevěděla, proč tam proboha lezla. Vždy´t tam žilo tolik nebezpečných tvorů.

"No nic, půjdu se lehnout," zvedla se paní Potterová. "jsem nějaká unavená." a odešla.

Karolína zůstala. Spát se jí kupodivu už vůbec nechtělo. Ba naopak. Pohodlně se zabořila do křesla a přemýšlela nad celým dnešním dnem. Uvědomila si, že ji to léčitelství opravdu láká. Dokonce víc než bystrozorství. I když...Přece jen by bylo skvělé stát se lovcem černokněžníků, vystudovat prestižní školu. Ale..pokud se jí její úkol povede, třeba pak už žádní černokněžníci nebudou. Ale tak naivní zas nebyla. Každopádně bylo těžké se mezi těmito dvěma zaměstnáními rozhodnout. Alespoň v tuto chvíli. Ještě že na to má celý další rok.

Neklidně se zavrtěla v křesle a na mysl jí vyvstala kniha, kterou dostala od Aiedail. Uvědomila si, že ji ještě ani neotevřely, od té doby, co ji dostali. Prostě ji schovala do kufru a úplně na ni zapomněla. A s tím i na dopis pro Ginny.

"Do háje," zaklela a začala se zvedat z křesla.

Vyrazila rovnou nahoru do pokoje, kde však narazila na Ginny a Lil, jak si povídají.

"Jé, ahoj Karčo," vzhlédla k ní Lily. "tak jak bylo v nemocnici?"

"Super," odvětila Karolína a posadila se na svoji postel.

"No a cos dělala a tak?"

"Tak roznášela jsem obědy," začala schválně tím nejnudnějším tématem a viděla, jak se holky jen ušklíbli. Pak se odmlčela.

"A to je jako všechno?" divila se Ginn. "Taková nuda?"

"Náhodou to bylo docela fajn. Se dvěma kluky, kteří tam leželi jsem si docela fajn pokecala."

"Takže nové známosti?" zašklebila se Ginny.

"Ani ne. Na to jsem nějak neměla čas."

"A neříkalas, žes jen roznášela obědy?"

"A taky jsem pak pomáhala připravovat v laborce lektvary. To bylo náhodou fajn. S tím klukem, co tam dělá se skvěle kecalo."

"Hele zdá se mi to, nebo jsi tam byla obletována kluky?" rýpla si Lily.

"Tak to se ti jen zdá," zasmála se Karolína. "Jo a taky jsem asistovala, když přivezli jednu vážně raněnou. Jako podávala lektvary a tak."

"A co jí bylo?" zajímala se okamžitě Ginn.

"Pokousala ji akromantule," řekla Karolína jakoby nic a čekala, jak na to zareagují.

"Akromantule? Ale ty u nás přece nežijí," vyhrkla Lil.

"A jsi si tím tak jistá?" ušklíbla se provokativně Ginny.

"A co ty o tom víš?" zeptala se Lily podezřívavě.

"Já? Já nic nevím."

"Ginny," zaprosila Lil.

"Ježiš, nechápu, proč jí to rovnou neřekneš," ozvala se Karolína. "Hagrid je zatáhl do Zapovězeného lesa."

"A jak to Ginn ví?"

"Ode mě," zachraňovala situaci Karolína. "A já z budoucnosti, chápeš."

"Aha."

"Jo a nevíte, kde je Sirius?" otázala se.

"Někam s kluky šel. Prostě se najednou zdejchli," informovala ji Ginn.

"Hmm, tak tos mi teda pomohla," zamračila se Karolína a vyšla z pokoje.

Přemýšlela, kam by ti tři asi tak mohli jít. Rozhodla se nejprve zajít do lesa, možná že tam má nějakou šanci je najít. Vyšla tedy z domu a zamířila si to přes zahrady mezi stromy. V lese bylo docela šero a tak se Karolína raději přeměnila v kočku, v téhle podobě nejen, že lépe viděla, ale také slyšela. Neslyšně si to vykračovala lesem, až došla k jezeru, kde konečně všechny tři kluky uviděla, jak se o něčem baví. Rozmýšlela se, jestli k nim má normálně dojít, ale nakonec se rozhodla, že si nejprve vyslechne, o čem si povídají. Sice se jí to trošku příčilo, věděla, že by neměla, ale zvědavost byla silnější. Potichu došla až ke stromu, který rostl blízko nich, přikrčila se v trávě a nastražila uši.

"No a jak to teda chceš udělat?" ptal se zrovna Sirius.

"Já nevím, ale nechci, aby se o tom Lily dozvěděla," odvětil James.

"Tak proč už jí to neřekneš?" vyčetl mu Remus. "Ginn i Karolína to vědí."

"Jo, jenže trošku z jiného zdroje, ne?" odpověděl James ironicky.

"A nemyslíš si, že už jí to třeba řekli?"

"Pochybuju o tom. To by to snad dala nějak najevo, ne?"

"Hmm, to asi jo, no," souhlasil Sirius. "Ale ona to pochopí. Snad."

"A co když ne?"

"A myslíš, že si nevšimne, že se večer někam vypaříme a vrátíme se až ráno?"

"To asi jo, ale.."

Konečně Karolína pochopila, o co se jedná. Až teď si uvědomila, že za pár dní už bude úplněk. Tak proto jedou k Remusovi. Jeho rodiče by ho asi jen tak nenechali někde přeměněného bez dozoru. A kluci zas něco plánují, to je jim podobné. Zase nějaké další noční dobrodružství. Ale chápala to, nechtěli nechat Rema samotného, věděla, že proměna na vlkodlaka není zrovna dvakrát příjemná a kluci se mu snažili pomoct co nejvíc to jde. Litovala, že v žádné z knih nenašla vlkodlačí lektvar a pochybovala, že ho Ginn zná. To už by ji to napadlo. Ale karolína mu hrozně moc chtěla nějak pomoct. Jenže nevěděla jak. Jedině...Napadla ji Aiedail, ale pochybovala, že by to udělala. Sice by jí Karolína mohla říct, že jinak se na ten úkol vykašle a odejde někam s přáteli, ale věděla, že tohle by ona sama nikdy neudělala. Nesnesla by to pomyšlení, k čemu všemu by ostatní lidi odsoudila. Protože ona to mohla změnit. Litovala, že se ve své kočičí podobě nemůže hořce ušklíbnout, protože právě to teď chtěla udělat. Opět se zaposlouchala do rozhovoru a zjistila, že se kluci už dostali o něco dál.

Konečně Karolína pochopila, o co se jedná. Až teď si uvědomila, že za pár dní už bude úplněk. Tak proto jedou k Remusovi. Jeho rodiče by ho asi jen tak nenechali někde přeměněného bez dozoru. A kluci zas něco plánují, to je jim podobné. Zase nějaké další noční dobrodružství. Ale chápala to, nechtěli nechat Rema samotného, věděla, že proměna na vlkodlaka není zrovna dvakrát příjemná a kluci se mu snažili pomoct co nejvíc to jde. Litovala, že v žádné z knih nenašla vlkodlačí lektvar a pochybovala, že ho Ginn zná. To už by ji to napadlo. Ale karolína mu hrozně moc chtěla nějak pomoct. Jenže nevěděla jak. Jedině...Napadla ji Aiedail, ale pochybovala, že by to udělala. Sice by jí Karolína mohla říct, že jinak se na ten úkol vykašle a odejde někam s přáteli, ale věděla, že tohle by ona sama nikdy neudělala. Nesnesla by to pomyšlení, k čemu všemu by ostatní lidi odsoudila. Protože ona to mohla změnit. Litovala, že se ve své kočičí podobě nemůže hořce ušklíbnout, protože právě to teď chtěla udělat. Opět se zaposlouchala do rozhovoru a zjistila, že se kluci už dostali o něco dál.

"A kam teda vyrazíme?" ptal se James.

"Já bych byl pro ten les, co je kousek od domu," navrhl Sirius. "Je dost velkej a hlubokej na to, abychom se v něm ztratili a nikoho nepotkali."

"Asi jo," souhlasil Remus. "A víte, že už se na to docela těším?" pousmál se.

"A to si myslíš, že my ne?" ušklíbl se James. "Konečně trocha zábavy."

"To chceš jako říct, že se s námi nudíš?" dotíral Sirius.

"Ne, ale není to ono. Jen se podívej, jak se ze začátku chovala Karolína. S ní se moc legrace neužilo. A holky jsou furt spolu."

"Tak ty bys chtěl jen zábavu Jamesi," podotkl Sirius. "Jsou i důležitější věci."

"A že to říkáš právě ty," ušklíbl se James a Remus nad nimi jen zakroutil hlavou.

Chvíli na to se začali zvedat a pomalu vyráželi směrem k domovu. Karolína přecházela na druhou stranu stromu, aby ji neviděli, ale nedopatřením šlápla na suchou větvičku. KŘUP. I tento nepatrný zvuk způsobil, že Sirius, který byl nejblíž, zpozorněl. Okamžitě se zastavil na místě a něco šeptl klukům, kteří pak dál pokračovali ve své cestě, zatímco on zůstal na skále. Obezřetně se rozhlížel po okolí a hlavně kolem stromu, odkud ten zvuk vyšel. Karolína teď ležela připláclá v trávě a snažila se dělat, že tam není. Zbylí dva chlapci mezitím zmizeli kdesi v lese.

"Karolíno?" promluvil Sirius konečně.

Dívka, která poznala, že to má marný, se okamžitě přeměnila do své lidské podoby a vyskočila zpoza stromu.

"Jak jsi věděl, že jsem to já?" zeptala se.

"Kdo jinej," utrousil. "Proč si nás poslouchala?"

"Chtěla jsem s tebou mluvit," vysvětlovala.

"A o čem?" zeptal se téměř bez zájmu.

"Co to s tebou je?" divila se Karolína. "Jsi takovej odtažitej.."

"Jen se mi nelíbí, že nás takhle posloucháš. Mohlas o sobě dát vědět a ne se takhle schovávat."

"Tak promiň," vyštěkla. "Když ti to tak vadí!"

"Jo vadí!"

"Skvělý. Tak mi odpusť, že jsem zvědavá. A stejnak jsem vás téměř neposlouchala, myslela jsem na důležitější věci, než je připravování akce úplněk," otočila se a šla pryč.

"Počkej," chytl ji Sirius za ruku.

"Co je?"

"Promiň, nechtěl jsem být takovej."

"Hmm, můžeš mě už pustit?"

"A co je to s tebou? Normálně by ses usmála a teď jsi taková."

"Co by mělo být. Jen jsem s tebou chtěla o něčem důležitým mluvit. Ale myslím, že už nechci."

"Kájo, co se děje?"

"Co by se mělo dít? Teda krom toho, že si po světě chodí nějakej bláznivej kouzelník, kterej si myslí, že je pán světa a krom toho, že vy tři zas chytáte nějakou kravinu na další úplněk?"

"Co ti vadí na tom úplňku? Myslel jsem, že ti to neva."

"Nic," zavřela Karolína bolestně oči. "Jen bych chtěla Removi nějak pomoct."

"Tak to já taky," povzdech si Sirius.

"Víš, v Ginnině době byl vynalezen lektvar, při kterém si vlkodlak zachoval lidskou mysl, prostě byl jen ve vlkodlačí kůži, jako zvěromág. A mě mrzí, že neznám ten postup, vůbec nic. A přitom vím, že to nějak jít musí."

"Nelam si s tím zbytečně hlavu," konejšil ji Sirius. "Nech věci přirozeně plynout, ono se to nějak vyřeší samo."

"Přirozeně plynout?" vyjekla dívka. "Siriusi, právě to nesmím. Vždyť jen kvůli tomu tady jsem, aby věci přirozeně neplynuly."

"Tak jsem to nemyslel, jen u toho lektvaru. A o čem jsi vlastně chtěla mluvit?"

"O čem asi tak myslíš?"

"Noo..."protáhl.

"Ty seš pako," usmála se, ale vzápětí zas zvážněla. "Já jen, že jsme úplně zapomněli na tu knihu a ten dopis od Aiedail."

"A co chceš dělat?"

"Podívat se do ní, co jiného. A ten dopis dát Ginny."

"Tak jdem na to ne?" zvedl se a chtěl jít do domu.

"Počkej, u mě v pokoji teď si ještě budou holky a zrovna před nimi to vytahovat nemusím."

"Neboj, to se zařídí," usmál se a rukou ji obejmul kolem pasu.

"Když myslíš," pokrčila rameny dívka a společně se vydali k Potterovým.

Když dorazili k domku, zjistili, že zbytek jejich party sedí dole v obýváku a živě o něčem diskutuje. Chvíli zaraženě stáli ve stínu, nechtělo se jim jít kolem jejich přátel, to by zas bylo spousta vyptávání, proč nechtějí být s nimi. Nakonec to vyřešili přemístěním přímo do dívčího pokoje. Přemístění se ujala Karolína, její přemisťování bylo přeci jen mnohem méně hlučné, než obyčejné kouzelnické, které ovládal Sirius. A taky bylo pohodlnější.

V pokoji už Karolína téměř otevírala knihu, když ji Sirius zarazil.

"Pojď někam jinam. Co kdyby sem najednou vtrhli."

"To je fakt. Ale kam?"

"Tak co třeba k tobě?" navrhl Sirius.

"Ještě že tě mám. Bez tebe bych byla úplně ztracená," usmála se a vzápětí se oba i s knihou přemístili ke Karolíně domů, kde se usadili na pohovce.

"Tak co, otevřem to?" zeptal se celkem zbytečně Sirius.

Hned na to Karolína knihu otevřela. Na první stránce bylo cosi napsáno ručně a tak oba začali číst

Dědicové,

tím, že jste obdrželi tuto knihu, jste se stali nositeli světla, kteří mají zajistit rovnováhu světa. Vaším úkolem je ničit zlo a nedovolit, aby se mnohé věci staly. Vždy jeden z vás pochází z budoucnosti a ví tak, co se má stát a čemu zabránit. Já sama jsem toto zažila a stala se prvním nositelem světla, společně s mou přítelkyní.

Po dočtení tohoto dopisu na Vás přejde moc od samotné Aiedail, paní dobra a osudu, a pomůže Vám tak ve Vašem nelehkém úkolu. Další pomocí Vám bude tato kniha, kterou jsem já sama napsala a jsou v ní všechna kouzla z bílé magii a magie světla, která kdy existovala. A proto chraňte tuto knihu jako oko v hlavě, je jedinečná a v rukou zla by mohla napáchat velké škody.

Ať se vám Váš úkol podaří

Rowena z Havraspáru

Karolína a Sirius se na sebe udiveně podívali. Vzápětí už z knihy vytryskly dva paprsky světla a zabořily se do těl obou mladých lidí. Dívka i chlapec se rozzářili a okamžik na to padli do mdlob.

10.07.2007 22:48:07
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one