My world of fantasy...

46. KAPITOLA - KRISTIN A ZNÁMÉ MÍSTO

Ráno se Karolína probudila celkem brzy. Při pohledu na budík zjistila, že je teprve sedm hodin. Dost se tomu divila, už dlouho se jí nepodařilo vstát tak brzo z vlastní vůle, normálně spávala minimálně do desíti. Rozhlédla se po pokoji a zjistila, že je tu jen Ginn, Lil tu vůbec nebyla, dokonce ani neměla rozestlanou postel. Trochu se tomu divila, ale nijak zvlášť to neřešila a místo toho zalezla do koupelny, aby se zkulturnila. O deset minut později už scházela dolů do jídelny, kde narazila na pana a paní Potterovi, jak popíjejí kávu a čtou noviny.

"Dobré ráno," pozdravila zdvořile.

"Dobré," zazněla dvojhlasně odpověď.

"Co tak brzy?" divil se pan Potter.

"Nějak už jsem nemohla spát," pokrčila dívka rameny a také se posadila.

"Dáš si něco k snídani?" starala se hned paní Potterová.

"No něco bys si dala," odpověděla dívka nesměle.

"A co bys chtěla? Toasty, cereálie, vajíčka.."začala nabízet žena.

"Toasty stačí, děkuji," zarazila ji Karolína.

"A k pití?"

"Jen čaj, děkuji."

"Dobře," usmála je Jamesova matka a odešla do kuchyně chystat snídani.

Karolína tak s panem Potterem u stolu osaměla. Oba mlčeli. Pan Potter si četl noviny a dívka jen čekala, až se paní Potterová vrátí. Nemusela čekat dlouho, během pěti minut se žena vracela s talířem toastů a konvicí čaje. Za ní si to plachtil hrnek a podšálek. Všechny tyto věci přistály před Karolínou.

"Děkuji," vyhrkla dívka a s chutí se pustila do toustů.

Pan Potter se po nějaké chvíli zvedl a odešel do práce a paní Potterová jen sledovala dívku, jak se cpe.

"Tys včera nevečeřela, viď."

Karolína jen zakroutila hlavou, protože měla plnou pusu jídla. Teprve když dojedla, promluvila na Jamesovu maminku.

"Hned jsem nahoře usnula," vysvětlila.

"To se ti vůbec nedivím. A ty asi taky chodíš do Nebelvíru, co?" zajímala se žena. James jí o svých kamarádech moc neříkal, většinou se jen zmiňoval o Siriusovi, který už byl jakoby členem rodiny, a o Remusovi a Lily.

"Ano, jsem s Jamesem ve třídě."

"Já jen, že o tobě ani o té druhé dívce, Ginny, nikdy nemluvil."

"My jsme totiž s Ginn nastoupily do Bradavic až tento školní rok. Předtím jsme studovali v Americe."

"Tak to jsem opravdu nevěděla. Ten kluk mi taky nic neřekne. A co to, že jste teď tady?" zajímalo ji.

"Naši rodiče zahynuli při autonehodě a tak jsme se s Ginny rozhodly přestoupit na jinou školu, kde nás nikdo nezná, kde bysme mohly začít od začátku."

"Ježiš promiň že jsem se na to zeptala," omlouvala se hned paní Potterová.

"To je v pořádku, už jsem si na to zvykla. Ale musím přiznat, že ten první půlrok byl strašný," řekla popravdě.

"A jaký to je vůbec ve škole? Ti dva mi vůbec nic neřeknou, jen mi občas přijde dopis, co zas vyvedli."

"Vážně?" divila se Karolína, nevěděla, že o tom škola posílá dopisy rodičům. "Tak to se ale ani moc nedivím, s tím jací jsou. Ještě že mají toho Remuse, který je maličko klidní," smála se.

"To by mě opravdu zajímalo, po kom ten James je," kroutila hlavou paní Potterová.

"Ale teď už se zklidnil, od té doby co má Lily.."

"Aspoň že tak. Ale to mi taky vrtá hlavou. Předtím jsem hon slyšela se Siriusem debatovat o tom, jak je Lily nemá ráda a tak a najednou tohle."

"Je pravda, že ještě kolem Vánoc na sebe byli jako pes a kočka. Ale pak se to nějak zvrtlo. Kde vlastně pracujete," změnila Karolína téma.

"U svatého Munga, jsem léčitelka."

"A na jakém oddělení?" zajímalo dívku.

"Na úrazech způsobených kouzelnými zvířaty," usmála se paní Potterová a všimla si, že to dívku zaujalo.

"A co tam třeba míváte za úrazy?" vyzvídala Karolína.

"Tak různě. Občas nějaká uštknutí hadem, ale většinou jen obyčejná pokousání nebo podrápání. Sem tam nějaká vážnější zranění nebo popálení draky, ale to většinou bývají zaměstnanci z dračích rezervací a do nemocnice jdou když už je to doopravdy vážné a tamější lékouzelník na to nestačí."

"A jak to léčíte?"

"Většinou různými lektvary a mastmi. A proč se ptáš?" zeptala se podezřívavě.

"Já jenom že jsem přemýšlela, jestli bych se také nestala léčitelkou," přiznala dívka. "Buď to nebo bych chtěla zkusit bystrozorství."

"To sis teda vybrala pěkně těžká zaměstnání. Proč zrovna tyhle?"

"Chtěla bych být nějak užitečná. A to bystrozorové i léčitelé jsou," pokrčila Karolína rameny.

"Jsi jako James. Ten chce jít taky na bystrozora."

"Cože? A to se ani nepochlubil. Je asi hodně po tátovi, co?"

"To je," rozesmála se paní Potterová. "Určitě sis všimla té podoby. A ty vlasy."

"To je nejspíš dědičné," usmívala se Karolína. ¨

"Nejspíš," přikývla a chvíli si dívku prohlížela. "Víš že u tebe ani nevím, na které to povolání by ses hodila víc? Dokážu si tě představit v obojím. Jak v léčitelském plášti, tak na lovu zločinců," pronesla Jamesova matka po chvíli.

"Vážně?"

"Ano. Zato u toho mýho kluka je to jasný. Ten by snad ani nic jinýho dělat nemohl. Maximálně tak hrát ten jeho famfrpál."

"To je fakt. Ale k tomu léčitelství, je to rozhodně klidnější povolání než chytání černokněžníků."

"Klidnější? Aby ses nedivila. Občas je tam taky pěkný shon, obzvlášť, když přivezou nějaké těžší případy.!

"Hmm a jaké jsou vlastně ty zkoušky? Teda čeho se týkají, co obsahují a tak," vyzvídala Karolína.

"Záleží na tom, co si vybereš za obor. Určitě musíš dobře zvládat lektvary a bylinkářství. To je základ. A mít co nejlepší OVCE. Pak už záleží na tom, na jaké jdeš oddělení. Pokud na něco jako já, potřebuješ znalosti z Péče o kouzelné tvory, pokud na úrazy černou magií, musíš být mistr v její obraně a také vědět, co jaká kletba způsobuje. Jinak jsou ale zkoušky docela těžké, potřebují jen ty nejlepší.!

"Tak to jste mě teda uklidnila. Ale za zkoušku to stojí. A co to, že nejste v práci?"

"Na tenhle a minulý týden jsem si vzala volno. Musím si přece Jamese taky někdy užít. Celý rok je ve škole a dokonce ani na Vánoce se neukáže."

"A vám nevadí, že si do domu přivedl tolik lidí?"

"Ani ne. Na Siriuse už jsme zvyklí, stejně je tu téměř pořád a vlastně ho už bereme téměř jako svého syna. A Remus je tu taky dost často. A vy jste určitě slušné dívky,které nebudou dělat takový bordel jako ti dva, Remus je naštěstí klidnější. To bys nevěřila, co všechno ti dva už vyvedli."

"A co například?" chytla se toho hned dívka.

"Krom toho, že loni vytopili tvoje sousedy místo toho, aby napustili bazén?"

"Jak se jim to proboha povedlo?" vyjekla Karolína.

"Tak to opravdu netuším. Ale jinak mi ustavičně ničí záhony, ale tvrdí, že jsou to jen omyly. Doufám, že máš pravdu a už se aspoň trochu zklidnili. Nechtěla bych vidět ten bordel teď, když můžou kouzlit."

"Nebojte, zklidnili. Ale je to zajímavý, co se o nich jeden nedozví."

"A kde vlastně jsou?" zajímala se paní Potterová. "Takovejch hodin a oni snad ještě spí."

"Však oni za chvíli přijdou."

"Nedáš si zatím kafe?" navrhla Jamesova matka.

"No docela bych si i dala," souhlasila Karolína a žena odběhla do kuchyně.

Za chvilinku už byla opět zpět a znova si povídaly, tentokrát při popíjení kávy. A Karolína tak zjistila, že Jamesova matka je opravdu skvělá žena. James mohl být rád, že měl tak úžasnou maminku. Co ona by za ní dala.

"Paní Potterová," začala zrovna Karolína, když už měly kávu dávno dopitou.

"Prosím tě, říkej mi Kristin a tykej mi," zarazila ji žena.

"Ale.."

"Žádný ale. Sirius mi tak taky říká tak nevím, proč bys nemohla ty."

"Vždyť Siriuse už znáte mnohem déle než mě. A taky určitě líp a.."

"Prosím tě nech toho. Prostě mi tykej a hotovo, jo?" usmála se Jamesova matka.

"Tak dobře," rezignovala Karolína.

"Tak na to si nějak připijeme, ne? Máš radši červený nebo bílý víno?"

"No bílý bych raději."

"Takže stejně jako já," usmála se Kristin a pomocí hůlky přivolala láhev vína se dvěma skelničkami a oběma nalila. "Tak na nás."

"Na nás," zopakovala Karolína a napila se.

"Teda, co se to tady děje?" ozvalo se ze schodů udiveně.

Obě ženy se otočily a spatřily, jak na schodech stojí Sirius s Jamesem a překvapeně na ně hledí.

"Coby?" otázala se matka jednoho z nich. "Jen si tady s Karolínou povídáme."

"Povídáte? Se skleničkou vína?" divil se James a přešel do kuchyně, kde si stejně jako Sirius vzal něco k jídlu.

Oba se vrátili do jídelny, kde si sedli ke stolu a pustili se do snídaně. Paní Potterová a Karolína ty dva jen sledovaly, jak se cpou a upíjeli přitom víno.

"Teda mami," nedalo to Jamesovi, "mě jsi víno nikdy nenabídla a Karolíně jen tak naleješ?"

"Měla jsem hned několik důvodů, proč ti nenalít," začala mu vysvětlovat matka. "Za prvé jsi můj syn.."

"Ale.."

"Nepřerušuj mě. A za druhé jsi tady poprvé, co ti bylo sedmnáct."

"A to s tím souvisí jak?"

"Tak do tý doby si nebyl dospělej, ne?" protočila žena oči v sloup.

"Takže teď už si nalejt můžu," zkonstatoval James a mávnutím hůlky si přivolal víno a skleničku a nalil si.

"A mě nic, jo?" ozval se dotčeně Sirius a taktéž si přivolal jednu sklenku.

"To si snad ze mě děláš srandu," vyjekla Kristin, která je chvíli nepozorovala. "To sis nemohl vzít to otevřený?"

"Když to není tak dobrý," hájil se James a Sirius mu horečně přikyvoval.

"Skvělé. Takže teď tu máme dvě načatý flašky," ucedila Jamesova matka.

"Tak mi je vypijem," navrhl hned Sirius.

"Tak na to zapomeňte," zchladila je paní Potterová. "I když, večer bysme to mohly dopít, co Karolíno? A věřím, že Remus s Lily s Ginny se k nám rádi přidají."

"No to si snad děláš srandu mami! Jiným nabídneš a nám dvoum ne?"

"Ty ani Sirius si to nezasloužíte!"

"A oni jo?"

"Na rozdíl od vás dvou nedělají takové problémy."

"To není spravedlivý," zamračil se James a vrátil se zpět ke své snídani.

Zbytek snídaně už mlčeli. Po chvíli se Karolína zvedla, zamířila do zahrady a posadila se na houpací sedačku u bazénu. Zavřela oči a nechala se unášet tímto krásným ránem. Sluníčko svítilo, nikde ani mráček, a dokonce ani vítr nefoukal. A bylo teplo. Krásná teplo, a tak byla dívka pouze v krátkých kalhotách a tílku.

"Karolíno?" ozvalo se po chvíli opatrně, ale dívku to nedonutilo otevřít oči. Poznala ten hlas.

"Hmm?"

"Jen jsem se chtěl zeptat, co to mělo včera večer znamenat?"

"Nic, jen jsem byla unavená."

"A proč si jen tak zmizela?" zajímalo ho.

"Ale já jsem hned nezmizela. Teprve potom, co jste se vraceli do toho lesa," vyvedla ho z omylu. "Proč ses ptal na mé přátele?" otevřela oči a otočila se k Siriusovi.

"Jen mě zajímalo s kým se stýkáš a tak. Nic si mi o nich neřekla. Ani o tom, že sis změnila jméno."

"Ale já jsem si ho nezměnila. To je jen mé jméno v mudlovském světě. Jen v mudlovském. Takhle jsem tam v bezpečí, nikdo mě nehledá. Všechno je tak jednodušší."

"Ale mohla si mi o tom aspoň říct," vyčetl jí.

"Promiň, ale nepřipadalo mi to důležité."

"Omluva se přijímá," usmál se a otočil se.

"Kam jdeš?"

"Do domu, kouknout se, jestli už ostatní vstali."

"Hmm," zahučela Karolína a dál seděla a sledovala, jak Sirius odchází.

O několik minut později se také zvedla a vrátila se zpátky do domu. Zjistila, že se mezitím probudil i Remus, který snídal v kuchyni, kde mu společnost dělali Sirius s Jamesem. Paní Potterová seděla sama v obývacím pokoji. Dívka se rozhodla přisednout si ke Kristin, chtěla se jí na něco zeptat. Na něco, o čem venku přemýšlela.

"Kristin?"začala Karolína, když přišla k ženě. "Mohla bych tě o něco požádat?"

"Samozřejmě že můžeš."

"Já..napadlo mě, jestli bych s tebou nemohla jít někdy příští týden do práce. Chtěla bych vidět, jak to tam chodí a tak."

"No pokud bys o to opravdu stála, můžu se zeptat svého nadřízeného. Ale jít by to určitě mělo."

"Tak to by bylo skvělé," rozzářila se dívka. "Děkuji," a odešla do kuchyně za kluky.

Paní Potterová nad tím jen zakroutila hlavou. Ale usmívala se. Tahle holka jí vyloženě sedla, byla milá, sympatická a inteligentní. Byla moc ráda, že má James někoho takového za kamaráda.

Karolína se mezitím přesunula do kuchyně a posadila se ke stolu. Najednou si ale všimla, že se ti tři na ní nějak divně dívají.

"Co je?" nedalo jí.

"Ty mamce tykáš?" zeptal se James.

"No..jo," odvětila. "Dneska ráno mi to nabídla. Nebo spíš přikázala."

"To je zajímavý. Ty jsi tu jeden den a už jí říkáš jménem, zatímco Siriusovi to dovolila až po půl roce."

"Cože? Fakt? No tak to teda nevím, proč mě hned. Třeba jsem jí sympatičtější," usmála se uličnicky.

"A cos jí vlastně chtěla?" přeslechl tuhle část Sirius.

"Ále, jen jsem se jí ptala, jestli bych s ní nemohla jít příští týden do práce."

"A proč?!"

"Chci vědět, jak to tam chodí a tak."

"Ty chceš být léčitelka?" divil se Sirius.

"Buď to a nebo bystrozorka. Ještě nevím."

"A že ses o tom ani nezmínila."

"A vy snad jo? Že chce jít James na bystrozora jsem zjistila až od jeho mámy. A kam půjdeš vůbec ty, Siriusi?"

"To samý co James."

"Vy dva se nikdy nerozdělíte, co?" rozesmála se, i když tuhle odpověď čekala.

"Asi nám je to souzeno," pousmál se James.

A Karolíně najednou vyvstal v hlavě děsivý obrázek. Mrtvá Lily. Mrtvý James. Sirius v Azkabanu. Tady se jejich životní cesty rozdělily. Jeden mrtvý, druhý ve vězení.

"Pravděpodobně," opáčila dívka, ale už bez úsměvu. "Co dneska podniknem?"

"Kdo ví, něco se vymyslí," ozval se poprvé Remus. "Teda až se holky uráčí probudit,"dodal.

"Karčo, cos vlastně dělala dřív o prázdninách?" napadlo Jamese.

"Tak různě. Byla jsem s kamarády, jela s rodiči k moři, byla na chatě, na vodě, pod stanem..vždycky se něco našlo."

"Na vodě?" divil se Sirius.

"No jasně. Na kánoích sjíždět nějakou řeku je fajn. Teda pokud zrovna není voda ledová a ty se necvakneš."

"Ne co?" nechápal James a ostatní na tom byli podobně.

"Nacvakneš. To jako nepřevrhneš," vysvětlovala Karolína.

"Aha."

"Ale chtělo by to něco pořádnýho podniknout. To jsou vlastně naše úplně poslední prázdniny," došlo Remusovi.

"To jo. A co takhle se vypravit někam do ciziny? Třeba na tu vodu?" přemýšlela dívka.

"A nebylo by to drahé? A navíc kam?"

"To by se zaplatilo. A kamkoliv. Hlavně ať je tam pěkně a je tam teplá voda."

"A kde bys chtěla bydlet?"

"Pod stanem přece."

"To jako mezi mudly?" zděsil se James.

"No jasně. Máš proti mudlům snad něco?"

"Ne to ne. Jen..Podívej, ty seš možná zvyklá mezi nimi žít, ale já ne. Je to pro mě úplně jinej svět."

"Tak se s ním alespoň seznámíš. Sirius si taky neztěžoval, když jsem mu na dývku pustila film."

"Na čem?" ozval se James a Remus unisono.

"To je fuk. A Ginn si taky zvykla, tak nevím, proč bys neměl ty."

"Ale Karolíno, James má pravdu," ozval se Remus. " My o tom světě fakt vůbec nic nevíme.

"Tak se dozvíte."

"Ty jsi fakt děsná. Příšerně tvrdohlavá," prohlásil James.

"Já vím" usmála se Karolína. "To není žádná novinka. A cože to podnikneme dneska?" změnila radši téma.

"Cokoliv."

"Hmm, takže až se dohodnete, dejte mi vědět. Já se jdu projít," oznámila jim a vyšla ze dveří.

"Počkej," křikl Sirius a dohnal ji.

Chvíli šli jen tak mlčky, ani jeden nedutal. Karolína cítila, že jí Sirius něco chce, ale čekala, až sám začne. Mezitím přešli zahradu a vcházeli do lesa. Tehdy Black promluvil.

"Co se to s tebou děje?" začal tichým hlasem. "Už od včerejška se nám straníš. Každou chvíli se odpojíš a zmizíš. Co se stalo?"

"Nic," odvětila dívka téměř neslyšně.

"Něco jo," zastavil se a otočil Karolínu čelem k sobě.

"Siri, pro mě tohle není lehký. Několik týdnů jsem teď žila sama, bez starých přátel a najednou se vrátím zpět a..Já chci být s vámi, ale zároveň mi chybí ta samota a klid. Mám teď dva životy a jen obtížně je spojuji dohromady," rozpovídala se. "Z jedné strany jsem Karolína, čarodějka a tak, ale z druhý zase Catherine, mudla. Oba tyto životy jsou skvělé, ale špatně se skloubí dohromady."

"Ale to není všechno, viď?" zeptal se po chvíli Sirius.

"Ne, není," povzdechla si dívka, "jenže o tom ostatním mluvit nemůžu."

"Nemůžeš vůbec nic říct?"

"Ne. Zatím to stejně není moc důležité."

"Tak proč mlčíš?"

"Do prkna Siriusi! Copak ty to nechápeš?! Ty si neuvědomuješ, že já znám budoucnost?!" rozkřikla se zoufale. "Víš, jaký to je, vědět co čeká tvé přátele?! A nevědět, co všechno musíš udělat, abys tomu zabránil?!"

"Já...promiň, neuvědomil jsem si to," začal se omlouvat. "A ty teda víš, co nás čeká?" nedalo mu to po chvíli.

"Prosím tě, neptej se. Ne teď a tady," zamumlala dívka téměř neslyšně. "proč myslíš, že jsem tady, v tomhle světě?"

"Takže ty.."

"Ne!" zarazila ho. "Nevíš, kdo všechno tě může slyšet."

"Ale.."

"Siriusi ne!" vyhrkla, přeměnila se v černou kočku a zmizela v lese.

Black se jen ztrápeně posadil pod jeden strom. Přemýšlel o tom, co všechno Karolína ví. Mrzelo ho, když viděl, jak se trápí. Chtěl by, aby to mezi nimi bylo tak, jako v zimě. To bylo všechno v pohodě. Teď cítil, že už to není ono. Skoro se s ní neviděl a když už byli takhle spolu, někam se vytratila. Vůbec se v ní nevyznal. Byl úplně bezradný. Měl ji moc rád, ale..Hrozně mu vadila ta její tajemství. To, že všechno řešila jen s Ginny, pokud to s ní tedy vůbec řešila. Od té doby, co odešla ze školy se změnila. Zvážněla. Ještě při zkouškách to bylo docela dobrý, ale teď už byl ohledně ní úplně bezradný. A to uběhlo jen pár týdnů.

Černá kočka se proplétala houštím. Po nějaké době vyšla z lesa a ocitla se na jakési louce, kterou ze všech stran obklopoval jen hustý les. Vlastně to byl takový lesní palouk. Na louce nebyla jediná kvetoucí rostlina, jen hebká tmavá tráva. Opatrným krokem došla černá kočka až doprostřed louky,kde se posadila. Vzápětí tam místo kočky seděla mladá žena. Ano, Karolína už nebyla ta mladá dívka, co nastoupila loni do Bradavic. Nyní již byla plnoletá. A za poslední dobu i dospěla. Změna jejího vzhledu navíc zapříčinila, že vypadala starší, než doopravdy byla. Ale možná za to mohly jen starosti, které se zračily v jejích očích. Ta nejistota. Jen s hrůzou očekávala, kdy se lord Voldemort plně projeví. Nevěděla, zda to bude letos, příští rok nebo ještě později. Každopádně se toho okamžiku děsila. A zároveň už chtěla, aby nastal. Čím dřív se Pán zla projeví, tím dřív bude moci jednat a bude to mít za sebou. Nechtěla, nemohla ničit viteály již teď, kdy je mohl jejich pán hlídat a uvědomovat si, že mu po nich někdo jde. Ale zase se bála, aby pak nebylo moc pozdě, aby mezitím nezemřeli ti, které miluje. Tolik lidí přitom může zemřít a vědomí, že pouze ona a Ginn tomu mohou zabránit bylo děsné. Hrozně ráda by se o to břemeno s někým podělila nebo aspoň vyzpovídala a svěřila se, ale nechtěla tím ohrozit někoho dalšího. Mohlo by to skončit špatně. Tohle bylo je její břemeno. Její a Ginnino. Nikdo neví, co všechno se při tom může stát, ale pokud má někdo položit život, bude to jen a jen ona.

Lehla si do trávy a zadívala na nebe. Tiše pozorovala mraky honící se po obloze. Byly tak volné, tak bezstarostné. Náhle kolem proletěl barevný motýl. Vzápětí se vrátil zpátky a posadil se na dívčinu paži. Ta natočila hlavu, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Byl nádherný. Nikdy v životě takového motýla neviděla. Měl úplně tmavomodrá křídla, která téměř představovala noční oblohu. Pouze okraje měl orámované světle modrou barvou. Byl opravdu dokonalý, přímo kouzelný. Po chvíli se opět vznesl do vzduchu, zakroužil Karolíně nad hlavou a odletěl do dáli. Dívka opět osaměla. Opět obrátila svou pozornost k obloze, na které nyní kroužil nějaký dravec. Po chvíli pozorování si uvědomila, že je to orel. Orel skalní. Milovala tyto dravce a záviděla jim jejich volnost jen tak se rozlétnout po obloze, na které byli vládci. Vždy vznešení, jako nějací bájní králové. Litovala, že její bezvěrovská podoba není orel. V mysli dívky najednou vyvstal obrázek z jedné knihy. Vzpomněla si na Manwëho orli ze Silmarillionu. Vzpomínala na všechny ty příběhy, ve kterých vyhrávalo dobro nad zlem. Hrozně moc doufala, že tohle bude jeden z nich a že všechno skončí dobře. I když se jí to nyní zdálo téměř beznadějné. Co zmůžou dvě sedmnáctileté dívky proti Pánovi zla a jeho hordě Smrtijedů? Copak mají nějakou šanci ho porazit? Kdyby měly alespoň nějakou zvláštní sílu. Třeba byly dědici nějakého mocného kouzelníka nebo dokonce zakladatele Bradavic a zdědily jejich moc. Ale to nebyly a ani nebudou. Nebo nějakou jinou moc. Hned jí napadl starověký jazyk, který používali elfové v Alagëasii. To by bylo něco ovládat to i magii k němu patřící. Ale i tohle byla blbost. Možná sice věděla několik slovíček z tohoto jazyka, ale k čemu jí to bylo, když v tomhle světě to prostě nefungovalo. Bude se muset spolehnout na sebe a na svojí magii, kterou bude muset co nejvíce zdokonalit. Umínila si, že se bude učit kouzla z bílé magie a jiných oblastí, které by jí mohly být užitečné. Chtěla být na všechno připravená. I na nejhorší.

Sirius zatím seděl v lese, zády opřený o strom a přemýšlel. Nechápal, proč jen on má se svojí přítelkyní tolik starostí. James ani Remus je neměly. Mezi nimi a jejich dívkami i panoval klid a harmonie. Pořád mu nešlo do hlavy, proč Karolína řeší všechno jen s Ginny. Tušil sice, že s tím bude mít něco společného, ale nechápal pak, proč to trápí jen Karolínu. Musí si s ní promluvit. Takhle to už dál nejde. Pokaždé, když narazí na tohle téma se dívka někam vytratí a nebo zarytě mlčí. Ale to musí skončit, takhle to dál jít nemůže. Vždyť je to k nevydržení. Rozhodně se přeměnil v huňatého černého psa a po stopě se vydal hledat svou dívku. Po docela dlouhé době ji konečně našel. Ležela na jakési louce a hleděla na oblohu nad sebou. Přeměnil se zpět a vyšel na palouk.

"Karolíno," začal hned, jak k ní došel, "takhle to dál nejde."

Dívka se ani nenamáhala otočit hlavu a promluvila někam do vzduchu: "Hmm a co s tím jako chceš dělat?"

"Já se na tebe nemůžu koukat, jak se věčně trápíš. Chtěl bych ti nějak pomoct," Přiklekl k ní a chytil ji za ruku.

"Jenže to nejde," otočila se konečně k němu. "Tohle si musím vyřešit sama!"

"Sama! Všechno jen sama! A taky s Ginn, viď?!"

"Ginn do toho nepleť. Spokoj se s tím, že ti nic neřeknu," odvrátila se zpět k obloze.

"Ostatně jako vždycky, co?" pustil ji. "A co mělo znamenat tomto v lese. K tomu mi nic neřekneš?"

"Není co. Ostatně jsem ti toho řekla dost."

"Co to s tebou Karolíno je? Chováš se úplně jinak. Jsi ke mně chladná, odtažitá. Vůbec tě nepoznávám."

"Se mnou nic není," řekla a zvedla se.

Vzápětí tu místo ní poletovala jen stříbřitá mlha, která se postupně rozplynula. Sirius jen zaraženě zůstal stát. Byl překvapen tím, co Karolína právě udělala. Jak si s ní proboha může promluvit, když pokaždé odejde nebo nějak zmizí? Takhle to nemůžou řešit. Vždyť ona před problémy jen utíká.

Karolína se objevila na břehu jakési řeky, pravděpodobně v nějaké zátoce. Zničeně se posadila do písku a pozorovala vodní hladinu před sebou. Divila se, že zde nebyli žádní lidé. Ale usoudila, že na rybáře už je dost pozdě a na koupání zas moc brzo. Zkoumavě se rozhlédla kolem a zjistila, že je to tam téměř stejné, jako si to tam pamatovala. Natáhla se do písku a jen tak hleděla do nebes, tak jako před chvílí na louce. Ale tady to bylo jiné. Tohle místo ji nějak uklidňovalo, cítila se zde tak přirozeně, tak volná. Asi půl hodiny zde ještě ležela, než se konečně zvedla. S jistotou zamířila do lesa, ale nevydala se po hlavní vyšlapané cestičce, ale po jedné z mnoha postranních pěšinek, které vedly téměř podle pláže. Za chvíli už řeka zmizela a nahradil ji menší potůček, pomalu tekoucí do zátoky. Bezstarostně se prodírala kapradinami, které zarostly i tuhle zjevně nepoužívanou cestu. Po bezcílném bloumáním lesem se konečně jakž takž vzpamatovala. Hádka se Siriusem ji hodně vzala, i když před ním to nedala najevo. Věděla, že je to hlavně její chyba. Jenže ona mu prostě nemohla říct svém úkolu. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je téměř venku z lesa. Otočila se tedy zpět a zamířila opět k zátoce. Cestou si uvědomila, že s sebou ani nemá hůlku. Ale netrápilo ji to. Opět si zvykla ji u sebe nemít. Pochybovala, že by jí tady mohlo hrozit nějaké nebezpečí. A v nejhorším se mohla kdykoliv přemístit pryč. V půlce cesty si však svůj cíl rozmyslela a místo k řece se vydala nahoru do strmého kopce. Pozorně si to místo prohlížela. Bylo to tu tak nedotčené. Nikde žádné spadané a vykácené stromy, jak si to pamatovala. Všude jen vzrostlé borovice, mezi kterými se to hemžilo různými malými keříčky a rostlinkami. Přešla cestičku, která se před ní objevila a ocitla se v ráji. Všude kolem ní se to hemžilo lesními jahodami. Spokojeně se usmála a začala zobat ty malé červené kuličky. Neměla hlad, ale téhle dobrotě prostě nedokázala odolat. Celý rok jahody neměla. Pochybovala vůbec, že někde v okolí Bradavic rostou. Samozřejmě, v Londýně žádné nerostly a ty vypěstované na zahradách se těmto lesním v žádném případě vyrovnat nemohly. Milovala tuhle pochoutku.

Když se jich konečně nabažila, rozhodla se pokračovat dál v cestě. Vyšla z lesa na menší louku, která byla pokryta všelijakými květinami. z těch co znala, poznala zvonek, sedmikrásky, jetel, kohoutek a mnoho dalších. Tahle louka byla zcela odlišná od té v Anglii u Jamese, kde před nějakou dobou ležela. Tahle byla sice prostší, ale jejímu srdci bližší. Tady to žilo. Prohánělo se tu mnoho jednobarevných i pestrobarevných motýlů, sem tam skákaly sarančata a všude kolem to bzučelo včelami a čmeláky. Při pozornějším pohledu na zem spatřila zástupy mravenců, kteří si to šinuli kamsi do dálky. Na listu jetele seděla housenka a o kousek dál si pavouček tkal svou síť. Karolína se nad tím usmála. Dlouho toto neviděla. V Londýně si o něčem takovém mohla nechat leda tak zdát. A Bradavice se tomuhle nemohli ani v nejmenším rovnat. Kam se hrabaly nějaké kouzelné byliny na tohle.

Najednou na sobě ucítila čísi pohled. Otočila se a zjistila, že na ní hledí jakási skupinka lidí, kteří postávali v blízkosti domků, které se tyčily kousek od louky. Změřila se je pátravým pohledem, ale pak se rozhodla louku opustit. Opět zmizela v lese a vydala se dál. Postupem času začal les řídnout, až se ocitla na okraji pole s jetelem. Pohlédla na oblohu a zjistila, že slunce už pomalu putuje k západu. Už muselo být dlouho po poledni. Zhluboka si povzdechla. Věděla, že se bude muset vrátit, ale nechtělo se jí odsud. Tohle bylo jedno z málo míst na světě, kde to milovala. Chtěla si to tu užít. Nevěděla, kdy se sem opět vrátí a aspoň na chvíli chtěla hodit své starosti za hlavu. V tuto chvíli ji nic netrápilo. Na její tváři se objevil radostný úsměv a zvesela se rozběhla zpět do lesa. Nevěděla, jak dlouho běží, ale věděla kam a to bylo hlavní. Zpět k řece. Když tam přilítla, opět uviděla tu partičku lidí, ale neřešila to. Shodila ze sebe oblečení a jen ve spodním prádle skočila do řeky. Vynořila se až několik metrů od břehu a otočila se zpět ke břehu. Uviděla tam překvapené výrazy lidí stojících na břehu. Nevěřícně zírali na dívku ve vodě. Ta se na ně jen zeširoka usmála a plavala dál. Pranic jí nevadilo, že ta voda je zelená, hlavní bylo že je teplá. Doplavala až ke skále, která se zde tyčila a vyškrábala se na ni. Lehla si na jeden z plochých kamenů a vystavila své tělo paprskům slunce a nechala se sušit. Bylo jí to velice příjemné a po nějaké době dokonce usnula.

Teprve lezavý chlad ji probudil. Podivila se, když zjistila, že slunce zapadá za obzor. Musela spát několik hodin. Urychleně se zvedla a po břehu se vydala zpět k pláži, na které měla své oblečení. Sice tak musela šplhat přes skaliska a balvany, ale lézt znova do vody a namočit se se jí nechtělo. Na pláži už nebylo ani živáčka. Dívka se oblékla a zkroušeně se rozhlédla kolem sebe. Tolik se jí nechtělo odcházet. Ztěžka zavřela oči a byla pryč. Jediné, co po ní zůstalo, byly stopy v písku a stříbřitá mlha, která se rozplynula ve vzduchu.

Objevila se v lese těsně před zahradou Potterových. Pomalým krokem se vydala do domu. Opatrně otevřela dveře a zjistila, že v jídelně a v obýváku nikdo není. Vydala se teda nahoru do pokoje, ale ani tam nikoho nenašla. Teprve pohled z okna jí ukázal, kde všichni jsou. Seděli na druhé straně zahrady kolem ohně a povídali si. Zamyšleně stála u okna a zvažovala, jestli se má vydat za nimi. Nakonec místo toho zalezla do koupelny, nechtěla všem odpovídat na otázky, kde celý den byla. Raději zalezla do postele a snažila se usnout. Ale nedařilo se jí to. Po spánku u vody se cítila naprosto čilá. A než být sama v pokoji, rozhodla se jít čelit otázkám ze strany ostatních.

Pomalým krokem se vydala dolů a potom k ohništi. Rozpačitě zůstala stát několik metrů od ostatních. Jako první si jí všimla paní Potterová.

"Karolíno," zavolala na ni. "Kdes byla takovou dobu. Už jsem si o tebe dělala starosti. Tak pojď sem k nám."

Karolína tedy poslechla a posadila se na volné místo vedle Kristin. Věděla, že ji všichni sledují, ale nechtěla se s nimi setkat pohledem, raději hleděla do ohně. Ostatní čekali, jestli promluví, ale ničeho se nedočkali. Dívka mlčela.

"Kde si tedy byla?" nevydržel to Sirius.

"Doma," odvětila Karolína téměř popravdě, tamto místo opravdu považovala za svůj domov.

"V Londýně?"

"Ne, tam ne."

"A kde tedy?"

"To je jedno," zvedla se a zamířila zpět do domu.

"Počkej, kam jdeš?" křikl James.

"Vzít si něco k jídlu a lehnout si. Jsem unavená," zalhala a zmizela za rohem.

Opravdu zamířila do kuchyně, kde popadla jablko a vytratila se do pokoje. Nejedla sice celý den, ale hlad neměla. V pokoji se posadila na postel a zahleděla se do zdi. Nevěděla, co se s ní děje. Vůbec nevěděla, o čem si s kamarády povídat, jak se k nim chovat. Sirius měl asi pravdu, změnila se. Jen se divila, jak může být Ginny tak klidná. Ona se neustále nervuje s Voldemortem a Ginn se chová, jako by se jí to vůbec netýkalo. Napadlo ji, jestli s tím chce vůbec něco dělat, zatím si jen užívala s Remusem a kamarády. To Karolína nedokázala. Poslední dobou měla i noční můry. Neustále v nich viděla mrtvého Siriuse, mrtvou Lily, Jamese, Remuse..V hloubi srdce věděla, že se něco velmi brzo stane. Něco, čemu by mohla zabránit, jen kdyby věděla co a jak. Byl to děsný pocit. Cítila, že další rok už nebude procházka růžovým sadem. Co když se Pán zla projeví už tenhle rok? Z těchto myšlenek ji vyrušilo slabé zaklepání na dveře.

"Dále," odpověděla polohlasně.

Do místnosti vešel Sirius, zavřel za sebou a přisedl si k dívce. Chvíli jen tak mlčel, než se konečně ozval.

"Povíš mi, kde si byla?" zeptal se tiše.

Karolína na něj upřela oči. V místnosti bylo šero, ale díky zvěromágské podobě se jí zlepšil zrak a vnímala teď každý detail Siriusova obličeje.

"Tam, kde jsem dřív bydlela," odvětila konečně.

Sirius se k ní přisunul blíž a objal ji. Karolína se k němu hned přitulila.

"Proč si předtím zmizela?"

"Je toho na mě moc," zašeptala. "nechtěla jsem být na tebe taková, ale už jsem to nezvládla. Vůbec nevím, co mám dělat."

Na tohle Sirius nereagoval, čekal, co bude dál.

"Já, nemůžu ti to říct," promluvila opět a tentokrát zněl její hlas zoufale. "Nechci tě do toho zatáhnout. Bojím se, aby se mi to nevymklo z rukou a neskončilo katastrofou.!

"Takže jak si ráno mluvila o budoucnosti.."

"Bojím se, aby se to nestalo. Neustále mám noční můry, vídám všechny, co mám ráda mrtvé, jak tam jen tak leží s nepřítomnýma očima," přiznala.

"Proč si mi to neřekla?"

"Nechci tě zatěžovat svými starostmi."

"A já se nemůžu koukat na tebe, jak se trápíš."

"Ale tohle opravdu musím zvládnout sama. Je to moje břemeno, ničí jiné."

"A ty si myslíš, že se o tebe nebojím? Vidím, jak se neustále víc a víc uzavíráš do sebe. Nemůžeš být na všechno sama."

"Jsem ráda, že tě mám," zašeptala.

10.07.2007 22:45:54
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one