My world of fantasy...
Když druhý den ráno Karolína vstala, dělala, že si na včerejšek vůbec nepamatuje. Nechtěla se k tomuto tématu moc vracet a také nechtěla, aby si o ní ostatní mysleli, že je bůhví jak přecitlivělá. Prostě toho na ní jen všechno dopadlo, bylo toho moc. Ráda by to vzala zpátky. Nebylo jí moc příjemné, že jí ostatní v tomhle stavu viděli.

Společně s ostatníma se vydala na snídani. Byla jim vděčná, že se jí na nic ohledně včerejška nevyptávají. Dneska se rozhodli zůstat v hradě, jelikož venku začalo velmi silně chumelit a do té vánice se nikomu nechtělo. Raději zůstali v teple a pohodlí Bradavického hradu.

I dneska se od nich Karolína odtrhla a jen tak bezcílně bloumala chodbami. Nechtěla se svých přátel stranit, ale nutně si potřebovala utřídit myšlenky, a to ve společnosti jejích přátel prostě nešlo. Asi jen tak hodinu se bezcílně potulovala po hradě, ale nakonec skončila až v sedmém patře. Jakousi podivnou náhodou se ocitla přímo před Komnatou nejvyšší potřeby, která se před ní znenadání objevila. Karolína zde ještě nikdy nebyla, a tak zvědavě vešla dovnitř. Vstoupila do menší místnůstky s krbem a několika pohovkami a křesílky v tmavě modré barvě. Tuhletu barvičku ona vyloženě milovala a také pro ni byla uklidňující. Sedla si na pohovku a zadívala se do plamene. Přemýšlela o sobě, svých nových kamarádech a také o svém nelehkém úkolu. Zároveň ale myslela i na rodinu a bývalé přátele.

"Jak ráda bych je viděla," zašeptala sama pro sebe. "Aspoň na chvíli."

Sirius a James seděli ve své ložnici a zkoumali Pobertův plánek, protože zrovna neměli co dělat. Ginny si zalezla do ložnice, kde si začala číst a Karolína se opět někam vypařila. Sledovali teda těch pár lidí, co zde v Bradavicích bylo. Mezi nimi také Karolínu. Chvíli koukali, jak jen tak bezcílně bloumá po hradě, a pak se jim z plánku ztratila. Jelikož to bylo v sedmém patře, oba si domysleli, že je v Komnatě. Po chvíli plánek zavřeli. James se vydal do kuchyně pro něco k jídlu, ale Sirius s ním nešel. Chvíli po tom, co jeho kamarád odešel se zvednul a i s Jamesovým neviditelným pláštěm se vytratil z ložnice. Mířil přímo do sedmého patra, do Komnaty nejvyšší potřeby. Moc rád by věděl, proč se jim Karolína poslední dobou straní. Došel až k tajné místnosti a po svém úpěnlivém přání dostat se za svojí kamarádkou, se před ním objevily dveře. Nasadil si neviditelný plášť a tiše vklouzl dovnitř.

Vzápětí po tom, co Karolína vyslovila své přání, se před ní se místo krbu (ten se přesunul na druhý konec pokoje) objevila obrovská obrazovka s nápisem Přej si a uvidíš. Karolína nejprve pomyslela na své rodiče. Hlavně na maminku. Najednou se na obrazovce objevila jakási místnost. V rohu stál nádherný vánoční stromeček podobný tomu, co měli ve společenské místnosti, a na pohovce, který stála u stěny, seděli tři lidé. V pokoji běžela televize, ale nikdo na ní nekoukal. Sloužila pouze jako kulisa. Všichni tři měli ve tváři zasmušilé výrazy. Chlapci se v očích leskly slzy. Žena sedící vedle něj ho vzala do náručí a hladila ho po vlasech. Vzápětí obraz zmizel.

"Mami, tati, bráško," prolomila ticho Karolína.

Nevěřila svým očím. Byly Vánoce, ale nikdo z její rodiny se vůbec neradoval. Naopak. Její mladší bráška vypadal hrozně smutně. A ani rodiče nevypadali o nic lépe. Doufala jen, že se nic nestalo.

Nyní pomyslela na babičku s dědou. Babička zrovna seděla v ložnici a koukala se na nějakou velkou fotku. Karolíninu fotku. Tu jí dala k narozeninám. Děda, který seděl v obývacím pokoji, si prohlížel nějaké starší album. Když se na to podívala pozorněji, zjistila že na fotkách je ona a její rodina, když jí mohlo být tak pět. Uvědomila se, že se muselo něco stát.

Ještě pak myslela na své kamarádky a kamarády, ale ani tam se nic nedozvěděla. Všichni ale také vypadali dost smutně. Nechápala čím to je. Hned, když se nad tím zamyslela, se před ní objevil nový obraz.

Sirius jen tiše stál v Komnatě a z pod neviditelného pláště pozoroval scénu před sebou. Před Karolínou se objevila jakási obrovská tabule, na které se hned po tom objevila nějaká místnost se třemi lidmi. Sirius to tipoval na její rodiče a bratra, byla mezi nimi vidět jistá podobnost. Vzápětí se mu jeho teorie potvrdila, když Karolína zašeptala jejich jména. Pak se obraz změnil a namísto nich tam seděli dva postarší lidé, které pak vystřídalo velké množství lidí tak v jeho věku. Až teď si pořádně uvědomil, jak musejí Karolíně chybět. Ale podle toho obrazu to vypadalo, že jsou všichni živí a zdraví. Nechápal pak, proč se k nim Karolína nemůže vrátit.

Obraz se opět změnil. Teď tam bylo obrovské obchodní centrum. Uprostřed všeho dění stála Karolína s Andreou. Dívka si uvědomila, že je to ten den, kdy vlezla do toho krámku. Nechápala, proč se to tam objevilo, ale dívala se na to dál. Vzápětí se tmavovláska otočila a zamířila pryč, zatímco Karolína se vydala na druhou stranu. Pak ale zničehonic upadla na zem. Druhá dívka se otočila, pravděpodobně ji vylekala rána z dopadu dívčina těla (obraz byl beze zvuku, tu ránu si Karolína domyslela) a s polekaným výrazem se rozeběhla zpět ke své kamarádce, kolem které se už začal tvořit dav lidí. Protlačila se dopředu a strnula. Její kamarádka ležela bez hnutí na zemi a jakýsi chlap jí zrovna kontroloval dech a tep. Záporně zakroutil hlavou. Všechny přítomné dámy si zakryli ústa rukou a Andrea se svezla na podlahu a dala do pláče. Po nějaké době dorazila i záchranka, ale ti jen zakryli dívčino tělo jakousi látkou a na nosítkách odnesli pryč. Vzápětí se obraz znova rozplynul.

Karolína na to koukala s otevřenou pusou a do očí se jí draly slzy.

"Ale to není pravda," vykřikla. "Takhle to nebylo."

Sirius se překvapeně díval na novou scénu, která se na obrazovce objevila. Velmi ho zarazilo už to prostředí, ve kterém se Karolína s jakousi neznámou dívkou nacházely. A co teprve ta scéna, co následovala potom. Ke konci už nevěřil vlastním očím. Bylo mu jasné, že tam jeho kamarádka zemřela, ale vždyť tu teď sedí před ním. Podíval se na ní.

"Takhle to nebylo," vykřikla právě zoufale. "Vždyť já žiju, jen tady," dodala potichu.

Sirius teď nechápal absolutně nic, ale dál bez hnutí sledoval dívku, která se mezitím dala do pláče.

Na Karolínu toho už bylo moc. Ona se tu sotva vyrovnávala s tím, že je všechny ztratila, ale tohle jí totálně vyrazilo dech. Uvědomila si, kolik bolesti jim tím, že vlezla do toho pitomého obchodu, způsobila. Teď už chápala ty smutné výrazy všech, které měla tak ráda. Ona tam v tom světě zemřela, aby mohla být zde. Cítila se hrozně, jako by je tím všechny zradila. Nevydržela to a opět se dala do pláče. Neunesla, že všichni trpí jen a jen kvůli ní.

Siriuse dívčina reakce úplně zarazila. Teď už absolutně nevěděl, co se děje. Chvíli tam jen tak stál a pozoroval plačící dívku, ale pak ze sebe shodil plášť a přešel k ní. Opatrně jí chtěl obejmout, ale Karolína sebou trhla a otočila se na Siriuse, který stál za ní. Tvářila se velmi překvapeně. Vůbec nevěděla, kdy sem přišel. Rozpačitě se na něj dívala a přemýšlela, co všechno asi tak viděl.

"Jak dlouho tu jsi?" zeptala se.

"Přišel jsem chvíli po tobě," informoval jí Sirius.

"Takže se viděl úplně všechno," zkonstatovala to dívka tiše.

Sirius jen přikývl.

"Jak si mě vůbec našel?" zeptala se.

Tahle otázka chlapce zarazila. Nechtělo se mu Karolíně lhát, ale pravdu říct také nechtěl. Karolína si jeho rozpaků všimla a došlo jí, která bije.

"Viděl si mě na tom plánku, viď?" rozhodla se mu to ulehčit, věděla, že teď už to stejně nemá cenu zapírat a Sirius bude chtít vysvětlení k tomu, co před chvílí viděl.

"Jak o tom víš?" vyhrkl překvapeně, tohle teda nečekal.

"To je na dlouhé vypravování," odvětila dívka.

Obrátila se zpět k obrazovce. Litovala toho, že to všechno chtěla vidět. Obrazovka okamžitě zmizela a místo ní se opět objevil krb. Zahleděla se do plamenů. Proč? Tahle jediná otázka jí neustále zněla v hlavě. Na slzy už úplně zapomněla. Teď jí spíš trápilo, jak to všechno Siriusovi vysvětlí.

"Já mám času dost," pravil.

Toho se právě Karolína bála. Bála se, že jí to její kamarád neuvěří a nebo se naštve, že mu celou tu dobu lhala. Nechtěla ho ztratit, ale lhát mu už taky nemohla.

"Já..nemůžu," vypravila ze sebe. "Bojím se, že mi to neuvěříš."

Sirius to nechápal. Tázavě se na dívku podíval a pohledem jí vybídl, ať začne, že se bát nemusí.

"Já…já..." začala Karolína, "nejsem z tohoto světa."

Překvapeně se na ní podíval. Tak tohle nečekal. Nedůvěřivě si jí teď prohlížel. Karolína si jen povzdechla a začala mu to všechno vyprávět. Rozpovídala se i o věcech, které ani holkám neříkala. Hrozně moc si přála, aby jí Sirius uvěřil. Moc jí na něm záleželo, i když si to nechtěla přiznat.

Sirius jen udiveně poslouchal Karolínino vyprávění. Znělo to neuvěřitelně, ale i přesto věděl, že je to všechno pravda. Už to, co předtím viděl, mu říkalo, že je. A také Karolíně věřil. Sice jim až doteď o tomhle lhala, ale věděl, že jinak nemohla. Plně si uvědomil, jaký to asi tak musí být, je všechny ztratit. V jednom okamžiku a ani nevědět jak.

Když Karolína skončila, opět se podívala na Siriuse. Celou tu dobu měla raději sklopenou hlavu. Neodvážila se mu podívat do očí, zatímco mluvila. Teď tu udělala a překvapilo jí, že v jeho očích vidí důvěru. To nečekala. Předpokládala, že jí nebude věřit ani slovo.

"Ty mi věříš?" zeptala se překvapeně.

"Jo. Neměl bych snad?"

"Ne ne, jen mě to udivilo. Předpokládala jsem, že mi neuvěříš."

"Neboj, věřím ti," usmál se. "Jen by mě ještě zajímala jedna věc."

"A to?" otázala se dívka.

"Kdo byl tvoje oblíbená postava?"

Karolína se rozesmála.

"Řekl jsem něco špatně?" divil se Sirius.

"Ne, jen že přesně na tohle se mě zeptala i Ginny, když jsem jí to v létě řekla."

"A cos jí odpověděla?" vyzvídal.

"Pravdu?"

"Samozřejmě."

"Tak přece hlavní hrdina a jeho přátelé."

Sirius se zamračil. To se toho teda moc nedozvěděl.

"A kdo to byli? Nebo spíš budou?"

"To ti nemůžu říct. Ale kromě nich sem měla moc ráda i jiné postavy. Z minulosti."

"A?"

"Tebe, Jamese, Remuse a Lil."

"To jako myslíš vážně?" zeptal se Sirius.

"Smrtelně."

"Tak to bych opravdu chtěl vědět, co tam o mně psali, že jsem ti byl tak sympatickej."

"No..pravdu."

"Tak tos mi teda pomohla."

"Nebuď zvědavej, budeš brzo starej."

Sirius se na ní jen ušklíbl: "Né fakt, co tam o mě psali?"

"Neřeknu. Už jsem ti toho pověděla víc než dost. Tohle se teď nedovíš."

"A někdy jindy?" chytl jí okamžitě za slovo Sirius.

"Možná," zakřenila se na něj Karolína a pohodlně se teď uvelebila do křesla.

Black jí vzápětí napodobil a za chvíli už se bavili o všem možném. Karolína mu vyprávěla různé zážitky z domova a Sirius jí zas vyprávěl všechno možné, co kdy s kluky zažil. Proseděli tady celý zbytek dne. Bylo jim tu příjemně a neměli důvod odsud odcházet. Za tu dobu tu jeden druhého poznali víc, než za celé ty měsíce.

Mohlo už být kolem půlnoci, když Karolína v Komnatě usnula. Siriusovi připadalo zbytečné, aby se vraceli zpět do svých ložnic, a tak si jednoduše přál dvě postele, které se tam vzápětí také objevily. Opatrně, tak aby ji nevzbudil, přenesl Karolínu do jedné z postelí a sám si lehl do té druhé, kde o chvíli později spokojeně usnul.

 

<< 18. kapitola <<                                           >> 20. kapitola >>

10.07.2007 20:47:53
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one