My world of fantasy...

Karolínko,
tahle krátká povídka je jen a jen pro tebe. Vím, že to není nijak úžasný a tak, ale přesto doufám, že tě to aspoň malinko potěší a že ti to zvedne náladu..I kdyby jen nepatrně..Vím, že je to teď pro tebe, a nejen pro tebe, moc těžké..Hrozně bych ti chtěla pomoct, ale nevím jak..Tak snad tě tohle, co je psané od srdíčka, malinkato potěší a na chvíli ti dovolí  zapomenout..
Mám tě moc ráda
Kaitlin

Věnovala bych to i ostatním, kterých se to dotklo, ale protože ti nevědí, že vůbec píšu a tak..přesto, kdyby někdy..je to i pro vás..

______________________________________________

 

Byl jasný den, nebe bylo bez jediného mráčku a dokonce ani vítr nefoukal. Vypadalo to jako ideální ráno. Lidé, kteří spěchali do práce, se radovali z toho nádherného počasí. Přestože již bylo prvního listopadu a dětem opět končil víkend, počasí jako by se najednou umoudřilo a snažilo se dohonit to, co zameškalo. Celý říjen byl totiž deštivý, ani na jediný den nevylezlo slunce zpoza mraků. Oblohu ve dne v noci křižovaly blesky, které se snad snažily předpovědět příchod nějakých hrozivých událostí. Ale možná se jen blýskalo na lepší časy. To nikdo nemohl říct.

Ale i tak se v Anglii našel minimálně jeden člověk, který z nového dne neměl sebemenší radost. Zničeně seděl ve svém skrovném bytě a ani se nenamáhal vyjít ven. Vždyť práci stejně neměl. A ani nádherné počasí ho nedokázalo vylákat ven z bytu. Kdyby jen mohl, vrátil by čas a nechal by si i to strašné počasí, které prve panovalo v zemi. Jak se mohl radovat z nového dne, když ten předchozí přinesl tolik špatných věcí. Pro něj to byl ten nejhorší den v jeho životě. Přišel úplně o všechno, co měl rád. Po tváři se mu opět koulely slzy, když si vzpomněl na ty, které měl tak rád, ale kteří již opustili tento svět. Pokaždé, když na ně pomyslel, objevily se mu před očima jejich tváře, které stály byly usměvavé. Tak si je pamatoval. Bodlo ho u srdce, když si asi po sté uvědomil, že už je nikdy nespatří.

Připadalo mu to jako zlý sen, ze kterého se nemohl probudit. Stále si nebyl schopen přiznat, že už je neuvidí. Doufal, že za chvíli uslyší zaklepání na dveře, za kterými budou stát. Ale to se stát nemohlo. Nebyl nikdo, kdo by na ony dveře mohl zaklepat. Přestože muž byl mladý, nebylo mu více jak jednadvacet, na světě už mu nikdo nezbýval. O rodiče přišel před pár lety a o jediné přátele, které kdy měl, předešlého dne. Dva byli mrtví, jeden seděl za jejich vraždu ve vězení. Nevěděl, co pro něj bylo horší. Jestli smrt přítele nebo zrada.

Bolestně zatnul oči a vzpomněl si, jak je poprvé potkal. Bylo mu jedenáct, když na své dva později nejlepší přátele narazil ve vlaku, který je měl odvést do školy.

 

„Tohle je moje kupé,“ rozčiloval se kluk s černými vlasy, které svým zjevem připomínaly vrabčí hnízdo. Vypadal to, jako by se nikdy nečesal.

„A to ho jako budeš zabírat celé?“ odvětil naštvaně druhý chlapec, taktéž černovlasý. Ale on měl vlasy upravené.

„Ne, ale nebudu sedět s někým, jako jsi ty, Blacku!“

„Nejsem jako ostatní z mé rodiny!“ ohradil se Black. „Nechci jít do Zmijozelu.“

V ten moment se chlapec s rozcuchanými vlasy zarazil a zmateně na toho druhého hleděl. Poté spolu ještě prohodili několik slov, které ale neslyšel nikdo kromě nich. Přestali křičet na celou uličku a nakonec společně zalezli do kupé.

 

Musel vzpomínat na to, jak se ti dva až moc brzy dali dohromady, a když vycházeli z vlaku, už z nich byli nerozluční přátelé. Sirius Black se nakonec opravdu nedostal do Zmijozelu, ale do Nebelvíru, stejně jako James Potter, onen rozcuchaný kluk z vlaku. Na škole pak byli známí jako nerozlučná dvojka. Už během prvních dní si na ně učitelé udělali svůj vlastní názor. Každou chvíli se stávalo, že ti dva něco vyvedli. A pokaždé to byl on, kdo je v tom mírnil nebo je dokonce vysekával z průšvihů.

 

Ale Remusi, tentokrát jsme za to fakt nemohli,“ dušoval se Sirius. Ale při pohledu na bezvládné tělo školníkovi kočky se stejně ušklíbl.

„Ne?“ optal se přísně Remus, avšak v očích mu pohrávaly šibalské jiskřičky.

„To byl Protiva,“ vyhrkl James. „Předběhl nás.“

V ten okamžik se chodbou roznesly dvoje kroky a za chvíli už se vedle tří chlapců objevil udýchaný školník a spolu s ním profesorka přeměňování, McGonagallová.

„To oni,“ vřískal školník. „To oni napadli moji kočku.“

Profesorka upřela na chlapce oči a zřejmě čekala, až jí to vysvětlí. Když se však Sirius ani James neměli k odpovědi, musel za ně odpovědět sám Remus.

„My jsme to nebyli, paní profesorko,“ začal.  „Procházeli jsme chodbou, když jsme narazili na Protivu, který se nad něčím vznášel. Teprve potom jsme zjistili, že je to kočka pana Filche,“ vyprávěl právě smyšlenou historku a doufal, že mu uvěří.

„Dobře,“ povzdechla si profesorka McGonagallová. „Vám, pane Lupine, věřím.“

„Určitě to byli oni!“ křičel Filch. „Vždycky, když jsem někde daleko, jí něco provedou.“

„Jestliže pan Lupin tvrdí, že to neudělali, tak je to pravda,“ odvětila přísně McGonagallová.

 Po chvíli společně se stále naštvaným školníkem odešla a Remus se konečně podíval na své kamarády, kterým se zjevně docela ulevilo.

„Nemyslete si, že nevím, že jste to byli vy dva. Nevěřím vám ani nos mezi očima.“

„No tak, Reme. Co kdybys nás z toho radši dostal a nechal si ty výchovný řeči pro sebe,“ zamračil se Sirius a pohlédl na zem. Ani nevěděl jak, ale společně s Jamesem se nějak přilepili k podlaze a teď se nemohli ani pohnout. Jinak už by byli dávno pryč a nenechali by sem dojít Filche s McGonagallovou.

„Co mám s vámi dělat,“ povzdechl si Remus a pozvedl hůlku.

 

Remus se při téhle vzpomínce musel pousmát. Vypadalo to dost zvláštně, když mu přitom po tváři stále tekly slzy. Když se mu však vybavila další tvář, tvář mladé ženy, opět musel začít vzpomínat.

 

„Dej ze mě ty ruce pryč, Pottere!“ vřískala Lily Evansová přes celou chodbu a přitahovala tak na sebe pozornost.

„Ale mě se nechce,“ ušklíbl se James.

Plesk. Lily mu vrazila takovou facku, že se až zapotácel a dokonce i pustil její ruku. Vyčítavě se na zrzavou dívku podíval a mnul si pravou tvář.

„To bolelo,“ řekl ublíženě.

„To byl taky účel,“ odsekla Lily a rázným krokem se vydala pryč od Jamese.

 

Vybavoval si, jak se ti dva neustále hádali. Jak se James marně pokoušel pozvat Lily na rande. Trvalo několik let, než mu konečně řekla ano.  Celý večer pak o ní básnil v ložnici, až ho nakonec Sirius umlčel kouzlem. Když pak všichni vyšli školu, James a Lily se rozhodli, že se vezmou. Všichni jim to ze srdce přáli, viděli, že tahle láska potrvá až do smrti. Nikdo nemohl vědět, že to bude tak brzy.

„Proč?“ zašeptal Remus zoufale. „Proč jste mě tady nechali?“ vzlykal. „Mě a malého Harryho.“

Jeho myšlenky se hned stočily na jejich malého syna Harryho, který jediný ten útok přežil. Vzpomněl si, jak toho malého poprvé uviděl.

 

„Jamesi, buď od tý dobroty a sedni si prosím,“ zamumlal Sirius, který seděl na lavici v nějaké čekárně.

„Ne,“ odsekl rázně James a dál chodil sem tam. „Až budeš v takové situaci, jako jsem já, taky nebudeš zrovna klidnej.“

„Otázkou ovšem je, jestli Sirius najde takovou, se kterou by chtěl mít dítě,“ ozval se pobaveně Remus a mrknul na Siriuse.

„Náhodou,“ načepýřil se Sirius.

„Neříkej, že sis zas někoho našel,“ zastavil se v půlce kroku James. „Která je ta šťastná? Nebo spíš nešťastná.“

Než ale stačil Sirius cokoliv říct, otevřely se dveře a z nich vyšla žena v bílém hábitu a v rukou držela malé miminko.

„Gratuluji, pane Pottere. Máte syna,“ usmála se na něj a podávala mu dítě.

„Já mám syna,“ vydechl James a roztřeseně  miminko od sestry miminko převzal.

„Nazdar Harry,“ stál okamžitě vedle svého nejlepšího přítele Sirius. „No pojď ke kmotříčkovi,“ usmíval se. „A ty padej za Lily,“ pobídl Jamese a chlapečka si vzal k sobě.

„Ty jsi fakt nenapravitelnej, Siriusi,“ usmál se Remus, když James zmizel za dveřmi, které ho dělily od jeho milované. I on si však malého musel pochovat, než přišla sestra, aby jim ho zase vzala.

 

 Jenže z Harryho byl nyní sirotek. Rodiče měl mrtvé, zabil je samotný lord Voldemort, postrach celé Anglie. A jeho kmotr, Sirius, ten je všechny zradil. Udal je Voldemortovi a způsobil tak jejich smrt. Remus stále nemohl pochopit, proč to udělal. On sám by nikdy nedokázal své přátele zradit. Až moc pro něj znamenali. Byli pro něj úplně všechno.

Při myšlence na Siriuse ho bodlo u srdce. Jeho zrada ho bolela. Napadalo ho, že možná přece jen byl pravý Black. Že se z něj nakonec stalo to, co z jeho rodičů a bratra. Nedokázal mu odpustit, že se přidal k Voldemortovi, k tomu, proti kterému už několik měsíců usilovně bojovali.

Při všech těchto myšlenkách ho napadalo jen jedno. Chtěl zemřít, aby mohl být zase s těmi, které miloval. Už ho na tomto světě nic nedrželo. Nebyl nikdo, komu by na něm zaleželo. Všechny už ztratil.

„Nemyslím si,“ ozval se najednou nějaký hlas, „že smrt by něco vyřešila.“

Remus jen překvapeně vzhlédl a zůstal hledět do pomněnkových očí Albuse Brumbála, který seděl naproti němu v křesle.

„Jak jste se sem…“

„Myslel jsem si, že to na tebe bude moc. Věř mi, že vím, jaké to je ztratit své nejbližší. Ale další smrt nic nevyřeší. Dokonce ani tohle truchlení nikam nepovede. I když je ti tvých přátel líto, i když se nyní cítíš, jako bys už neměl proč žít, v tvém srdci je najednou prázdná díra, která ničím nejde vyplnit. Život jde dál, Remusi. Jsou tu lidé, kteří tě potřebují. Za několik let tě bude potřebovat i Harry. Jsi jediný člověk, který mu může říct něco o rodičích. Bude potřebovat někoho, kdo by mu rozuměl, kdo by mu nahradil otce a kmotra, které ztratil. A ty sám dobře víš, že vhodnější osoba než ty není. Nikdo neznal Jamese a Lily tak dobře jako ty. Musíš se sebrat a žít dál Remusi. I kdyby to mělo být jen kvůli němu,“ zvednul se a než se Lupin naděl, byl pryč.

A Remus si uvědomil, že život, přestože není fér, jde dál svou cestou. Cestou, na které ho ještě něco čeká. Ať již zlého nebo dobrého.

28.02.2008 18:14:23
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one