My world of fantasy...
Abyste si nemysleli, že jen tak lenoším, dávám vám sem jednu jednorázovku. Nevím, jak mě napadlo napsat zrovna tohle. Najednou jsem měla v ruce papír a tužku (a to normálně píšu rovnou do kompu) a psala jsem. Ani jsem to nemusela vymýšlet, šlo to ze mě samo. Jako bych to viděla přímo před sebou.
Tak doufám, že se vám to bude líbit. A prosím o komentáře. Díky
Kaitlin
_______________________________________________

Pomalu kráčela po štěrkové cestičce směrem k vrátkům. Ale jakmile k nim došla, zastavila se, neschopna pokračovat v chůzi. Jako by váhala, jestli má nebo nemá vejít, jestli nedělá chybu. S nejistým výrazem ve tváři se otočila. Možná se chtěla vrátit, ale možná se chtěla jen ujistit, že má pokračovat dál. Po několika vteřinách, které jí připadaly nekonečné, se rozhodla. Zhluboka se nadechla, položila ruku na kliku a stiskla ji. Železná dvířka se se skřípěním otevřela a ona konečně vešla dovnitř.

S podivným leskem v očích se rozhlížela kolem sebe a přemýšlela, jak dlouho už tam nebyla. Muselo to být tak šestnáct let, co byla na tomto místě naposledy. Po tvářích jí při té vzpomínce steklo několik zbloudilých slz. Tehdy přišla úplně o všechno, na čem jí záleželo.

Pomalým krokem se vydala dál. Míjela jedno rozcestí za druhým. Přestože netušila, kam přesně má jít, něco jako by ji vedlo až úplně dozadu. Přesně na to samé místo, kde před šestnácti lety prolila tolik slz. Po pár vteřinách se objevila až na druhé straně objektu, opět u zdi. Mlčky hleděla na vysoký bílý kámen s nápisem, jenž se jí zarýval do srdce i do mysli. Bylo to jako včera, co s nimi byla a vesele se bavila o budoucnosti. A přece už to bylo tak dlouho a oni…

Několika mrknutími zahnala slzy, které se jí řinuly do očí. Už kvůli nim nesměla plakat, už ne. Ale stejně přiklekla k hladkému kameni, jemně po něm přejela rukou a povzdechla si.

„Chybíte mi,“ zašeptala. „Ani nevíte jak moc.“

Z oka jí vyklouzla malá slzička a dopadla na studený kámen. A po ní další a další. Nedokázala to. Nebyla natolik silná, aby potlačila své pocity z tohoto místa. Nějakou dobu jen tak seděla na studené zemi a nechala se unášet vzpomínkami, než se zase dokázala postavit na nohy. Naposledy pohlédla na několik slov vyrytých v kameni, než se vydala dál.

Nemusela jít daleko. Vlastně udělala jen tři kroky, když jí pohled padl na další kámen. Jakmile si přečetla slova, jež v něm byla na věky uchována, srdce jí vynechalo několik úderů. Nehybně hleděla před sebe, neschopna jakéhokoliv pohybu. Připadalo jí to tak absurdní. Kdyby nevěděla, že je to pravda, zdráhala by se tomu uvěřit. Z rukou jí vypadla kytice bílých květin a dopadla na štěrkovou cestičku. Nesehnula se, aby ji sebrala. Jen mlčky hleděla před sebe. Vzpomínky a pocity nyní byly silnější než prve.

Až po chvíli si uvědomila, že dávno nehledí na vysoký bílý sloup před sebou. Utápěla se v minulosti a vzpomínala. Vzpomínala na toho, koho již dávno zavrhla a nenáviděla ho za to, co provedl. Co provedl jí a jejím přátelům. Příliš jasně si pamatovala ten den, kdy se kvůli němu zbortil celý její svět. Jak ho tehdy proklínala. Celých patnáct let ho v hloubi duše nenáviděla, ale zároveň i milovala.

Vždyť dřív, než se všechno pokazilo, byl pro ni jediným mužem jejího života. Plánovali si, jak se vezmou a budou spolu mít děti. Jak budou žít ve velkém domě, poblíž svých přátel, a budou šťastni. Věřila tomu, i když doba byla zlá. Věřila jemu. Až do dne, kdy je zradil.

Ten den nedokázala vymazat z paměti. Ta bolest, šok a zděšení, které cítila, když se o tom dozvěděla, to nešlo zapomenout. Nemohla tomu věřit a pořád se přesvědčovala, že on by to neudělal. Miloval ji a miloval své přátele. Jak by to tedy mohl udělat? Ale důkazy jasně svědčily proti němu.

Tehdy se všechno změnilo a ona ho začala nenávidět. Přestože už dávno nebyli spolu, proklínala jeho jméno a doufala, že tam, kde v tu dobu byl, shnije zaživa. Avšak nedokázala se neoddat zoufalství. Tolik dní probrečela nad tím zlým osudem. Nejdůležitější člověk jejího života byl pryč, přátelé byli pryč. Nic už neměla. Nic už ji doma nedrželo. Rodiče byli dávno mrtví a poslední, kdo jí z přátel zbyl, se stáhl do ústraní a přestal komunikovat se světem. Rozhodla se odejít.  Navždy odejít ze své rodné země a zapomenout. Začít nový život a možná i najít novou lásku. Nevěděla, co ji čeká, ale všechno bylo lepší než zůstat. Ten den dala sbohem všemu, co ji doma ještě drželo.

Až o patnáct let později se dozvěděla pravdu. Po patnácti letech, které strávila v cizí zemi v domnění, že to tak bude lepší. A pravda ji zasáhla až moc tvrdě. Uvědomila si, jak moc mu křivdila. Vždyť právě ona měla vědět, že by to nikdy neudělal, že všechna ta obvinění, která na něj byla vznesena a kvůli kterým šel do vězení, byla nepravdivá. Podruhé v životě se jí srdce roztříštilo na milion kousků, když si uvědomila, jak ho svou nedůvěrou musela ranit. Jak moc mu ublížila, v době, kdy stejně jako ona přišel o všechno a ještě za to byl obviněn. V době, kdy ji nejvíce potřeboval, se k němu otočila zády.

Teď to byla ona, kdo si připadal jako zrádce. Možná, že kdyby mu bývala věřila, tak jako on věřil jí, dopadlo by to všechno úplně jinak. Kdyby jen nevěřila tomu, co na první pohled vypadalo jako pravda… Mohlo to být úplně jiné. Mohli být spolu, šťastni.

Tohle všechno se dozvěděla před rokem, kdy jí poslední přítel z mládí poslal dopis, kde jí vylíčil celou pravdu. Že její bývalý snoubenec už byl tři roky na svobodě, i když nelegálně. A že to, z čeho ho vinili, vůbec není pravda. Hořce litovala toho, že jí nenapsal o trochu dřív a ještě víc litovala toho, že kdy odjížděla. Mohla ho ještě vidět, mohla vědět pravdu o dva roky dřív, jen kdyby zbaběle neutekla do zahraničí. Mohla si s ním o tom všem promluvit. Ale nyní už bylo příliš pozdě.

Do očí se jí opět vloudily slzy. Nezahnala je, nechala jim volný průchod. Poklekla přitom na cestičku, zvedla kytici bílých květin a položila je na mramorovou desku.  Oči však upírala na jméno vyryté na náhrobku.

„Odpusť,“ zašeptala přes slzy. Víc ze sebe dostat nedokázala.

Jen tam seděla a plakala. Jak moc by chtěla umět vrátit čas. Přála si to víc než cokoliv jiného. Ale zázraky se nedějí, musela přijmout bolest, kterou jí život přinesl.

Po nějaké době se konečně postavila a setřela poslední slzy. Tohle všechno byla minulost. Už ji k němu nic nepoutalo, jejich láska byla dávno ztracená. Když se ale otočila, uvědomila si, že jedna věc ji k němu bude poutat navždy. Pousmála se na svoji téměř šestnáctiletou dceru, jež postávala u vrátek od hřbitova, a vydala se pryč od hrobů svých přátel a jediné lásky, vstříc budoucnosti.

28.07.2008 16:51:25
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one