My world of fantasy...

Příhoda pod hradem Blansek

Nečekejte žádnou povídku na téma HP, dokonce ani ff. Tohle je povídka psaná do školy (teda - ne do mojí, ale pro kamarádku ;)). Nevím, proč ji sem dávám, když se mi ani nelíbí, ale asi se o ní chci podělit..Kdo ví. Tak pokud někdo bude mít chuť si to přečíst, budu jen ráda. A prosím o nějakej ten komentáříček. Děkuji
Kai

Byl deštivý, větrný den. Takový, kdy se lidé raději uchylují do tepla svých domovů, nebo se shromažďují v hostincích, kde posedávají se svými přáteli a hlučně se baví. Přesně tak tomu bylo i toho dne, kdy do hostince u Zlaté husy vešel starý, prošedivělý muž. Jakmile vstoupil do místnosti, rozhlédl se kolem sebe a potom se vydal ke skupince mladíků, kteří ještě měli u svého stolu volno. Hostinec byl jinak plně obsazen, stařec by těžko hledal místo k sezení jinde, než právě u této skupiny mladých mužů. Pomalým krokem došel až k nim, cestou se opíral o svoji těžkou, dubovou hůl.

„Mohu si přisednout?“ oslovil je zvučným hlasem, který by od něj nikdo nečekal.

Nikdo neodpověděl, jen jeden z mladíků pokýval hlavou na znamení souhlasu. Zjevně je jeho příchod zaskočil. Po chvíli se ale vzpamatovali a dali se zase do řeči, jako by tam stařec nebyl. Ten je chvíli se zaujetím sledoval, pak ze sebe svlékl těžký, kožešinový kabát a prsty luskl na jednu z žen, která obsluhovala hosty. Zdálo se, že ho poznala. Na její tváři se totiž objevil úsměv. Na chvíli starci zmizela z dohledu, ale netrvalo dlouho a byla zase zpět. S dřevěným talířem plným teplé polévky a s krajícem chleba.

„Tak copak nám budeš vyprávět tentokrát, Barnabáši,“ usmála se. „Už dlouho jsme tě tu neviděli.“

„Za ten čas jsem prochodil mnohé kraje a mnoho jsem poznal,“ začal stařec rozvážně. „A i mnoho zažil. Ovšem nejzajímavější příhodu jsem zažil na hradě Blansek.“

Jakmile začal mluvit, několik lidí kolem stolu zmlklo a otočilo se na něj. Jako by si teprve nyní všimli jeho příchodu.

„Hodláš nám zas vyprávět jednu ze svých smyšlených historek?“ ozvalo se posměšně od jednoho muže. „Co sis tentokrát vymyslel?“

„Pokud ti to připadá jako historka, můžeš se sebrat a vypadnout,“ otočil se na něj Barnabáš. „Nikdo tě nenutí, abys to poslouchal.“

„Taky že půjdu,“ zvedl se dotyčný a hlučně opustil hostinec. Avšak ostatní zůstali, připraveni vyslechnout si starcův příběh.

Barnabáš přelétl všechny přítomné pohledem, nyní už na něj hleděl celý hostinec, a teprve potom začal se svým příběhem: „Stalo se to ani ne před rokem. Tehdy jsem procházel Moravou, spolu se svým přítelem jsme jeli vyřídit důležitou zprávu tamějšímu panovníkovi. Cestou nás však zastihla silná bouře a nám nezbývalo nic jiného, než zůstat přes noc ve vesnici, jež se rozkládala pod kopcem, na němž stál hrad. Ubytovali jsme se v jednom z hostinců a chtěli tam strávit noc, ale pozdě večer, když jsme spolu s dalšími muži večeřeli, vtrhl do místnosti jakýsi člověk. Na první pohled vypadal zcela obyčejně. Byl úplně promáčený, jako by stál celou dobu venku na dešti. Teprve po chvíli jsme zjistili, že je to sluha z hradu na kopci.“ Stařec se na okamžik odmlčel a rozhlédl se po svých posluchačích. Snad chtěl zjistit, zda je zaujal nebo ne. Nikdo ale nevydal ani hlásku, a tak pokračoval ve svém příběhu. „To postřehl teprve hostinský, když se šel podíval, co vyvolalo ten nenadálý rozruch. Chtěl pro něj nechat přinést suché oblečení, ale sluha nechtěl. Pořád jen zuřivě kroutil hlavou a po pár minutách konečně promluvil. Jeho slova si přesně pamatuji. Říkal: „Potřebuji pomoc. Můj pán a já jsme se vraceli z lovu, když nás zastihla ta hrozná bouře. Chtěli jsme se ukrýt pod skalním převisem, ale než jsme tak stihli učinit, do nedalekého stromu uhodil blesk, koně se splašili a utekli.“ Pak ten chlapec začal nesouvisle drmolit. Pochopili jsme z toho, že koně i s hradním pánem zaběhli do nedalekých jeskyní, kde se zřítili do jámy. Několik lidí se okamžitě sebralo a vyběhlo ven. Já jsem zaváhal, přeci jen už nejsem tak mladý, abych mohl běhat po jeskyních a zachraňovat hradní pány, ale nakonec jsem se rozhodl jim pomoct.“

„A to ses tam dobelhal?“ křikl někdo ze zadní části hostince.

„Drž klapačku,“ zakřičel někdo jiný. „Chci vědět, jak to pokračovalo.“

Barnabáš se nadechl, jako by chtěl znovu začít vyprávět, ale poté zase vydechl. Chvíli se nic nedělo.  Všichni přítomní mlčky hleděli na starce, který tam seděl se zavřenýma očima a bolestným výrazem ve tváři. Zřejmě vzpomínal na něco velmi nepříjemného nebo bolestivého. Náhle však prudce otevřel oči a zase začal mluvit.

„Netrvalo nám dlouho, než jsme se dostali k jeskyni, o níž nám sluha vyprávěl. Teprve tam nám došlo, že mladý čeledín s námi už nešel. Musel zůstat v hostinci. Chvíli jsme se dohadovali o tom, co dál, ale pak jsme zaslechli nějaký hlas, jenž vycházel z hloubi jeskyně. Nezaváhali jsme se a rozeběhli se do tmy. Nenapadlo nás přinést si louče ani jiný zdroj světla. V tom chaosu jsme na to úplně zapomněli. Stalo se tak, že jeden z nešťastníků neopatrně šlápl a taktéž se zřítil do nějaké propasti, stejně jako onen hradní pán. Slyšeli jsme jen tupý náraz, víc nic.“ Po této větě se muž opět odmlčel. Jako by vzpomínal, co bude dál. Jeho další věta se však vůbec nevztahovala k příběhu. „Mohl by mi prosím někdo přinést pivo?“ otočil se na jednu z dívek, které zde obsluhovaly.

Jedna z nich se okamžitě zvedla a odpelášila k výčepu. Ani ne za minutu se už vracela zpět, v ruce dřevený korbel a v něm onen lahodný mok. Barnabáš na nic nečekal a vše vypil na jeden zátah. Poté si jen utřel vousy od pěny a pokračoval dál.

„Nevěděli jsme, co máme dělat dál. Jestli se raději vrátit pro louče, nebo poslepu hledat ty dva nešťastníky. Nakonec jsme zvolili první možnost a jeden z mladých se rozběhl zpět do vesnice, aby přinesl světlo a nějaká lana. Řeknu vám, to čekání bylo nesnesitelné. Věděli jsme, že tam někde pod námi leží dva lidé, možná umírající lidé, a jeden z nich je navíc nějaký šlechtic. Ani jsme nechtěli myslet na to, co by se stalo, kdyby zemřel. Hlavně pro místní by to byla pohroma. Už jsem se stačil dozvědět, že mají tamějšího pána docela v oblibě. Byl pro ně zárukou spokojeného a klidného života. Nemuseli se zapojovat do žádných bitev, jen si žili svůj spokojený život pod úpatím kopce,“ přerušil své vyprávění a opět poslal dívku pro pivo. „Když se chlapec, který se prve rozeběhl do vesnice vrátil, poprvé jsem uviděl, jak je ona jeskyně rozsáhlá. Táhla se daleko, tak daleko, že jsem ani neviděl její konec. Světla loučí tam nedosahovala. Neměl jsem ale čas na to, abych si tu krásu prohlížel, musel jsem myslet hlavně na záchranu těch, kteří uvízli dole v jámě. Opatrně jsme přistoupili k okraji oné díry, ale tam jsme uviděli jen toho vesničana, který přišel s námi. Ležel tam úplně bez hnutí, s rukama i nohama v tak prapodivné poloze, že nám všem bylo jasné, že ten už to má za sebou. Nemělo cenu lézt tam za ním a pomáhat mu, mrtvole nelze pomoci. Doufali jsme jen, že hradní pán je na tom lépe, že aspoň žije. Ale abychom to zjistili, museli jsme se vydat dál do jeskyně a najít místo, kam se šlechtic zřítil. Bylo to mnohem, mnohem dál, než jsme očekávali. Ale našli jsme ho. Ležel tam v té jámě, ale dýchal. Zato kůň, který tam spadl s ním, se ani nepohnul,“ Barnabáš se odmlčel a pohledem přelétl své posluchače. Potěšilo ho, když zjistil, že mu všichni visí na rtech a čekají, jak to celé dopadne.  Mírně se pousmál, ale nepokračoval. Užíval si to napětí, které nyní v hostinci panovalo.

„Pokračuj,“ ozval se po necelé minutě, kdy nikdo ani nedutal, jeden z mladíků, ke kterým si prve stařec přisedl.

„Trpělivost, mládenče,“ pokáral ho Barnabáš. „S tou nejdále dojdeš. Ale zpět k našemu příběhu. Na nic už jsme nečekali, museli jsme pána odtamtud dostat co nejdříve. Jeden z mužů se přivázal ke konci lana a my ostatní ho spustili dolů do díry. Nebyla zas tak hluboká, odhadoval bych to na tři, tři a půl metru. Ale jistý si nejsem. Ani si už nepamatuju, jak se nám povedlo dostat onoho šlechtice ven. Hlavní bylo, že se nám to povedlo. Ale nezdálo se, že je úplně v pořádku. Z jedné nohy ošklivě krvácel a navíc nemohl hýbat s rukou. Nevěděli jsme, co máme dělat. Mohli jsme se pokusit dostat ho do hradu na kopec, na Blansek, ale báli jsme se zuřící bouře. Cestou nahoru by nás mohl smést nějaký osamocený blesk. Přesto jsme to nakonec riskli a vydali se na cestu. Postupovali jsme velmi pomalu, jednak kvůli pánovu zranění, jednak kvůli strachu z nebeských poslů. Než jsme se dostali do hradu, uběhlo mnoho času. Ale nakonec jsme to dokázali. Zachránili jsme vladaře onoho území,“ rozhlédl se po posluchačích. Na těch bylo vidět, jak se jim ulevilo. Báli se, aby hrdiny příběhu nepotkalo ještě jiné neštěstí, ale nestalo se tak. „Dokonce se nám dostalo i pocty. Jakmile se šlechtic zotavil, nechal si mě, mého přítele a ještě několik vesničanů předvolat k sobě a osobně nám poděkoval. Ano, překvapilo mě to. Zdejší vladař by to neudělal,“ zamračil se a vzpomněl si tak na tyrana, který vládl ve zdejším kraji. „Tady jsme byli naopak odměněni za to, jak chrabře jsme riskovali své životy. Jestli mi bylo něčeho líto, tak to byl ten muž, který v jeskyních zahynul,“ zachmuřil se stařec. „Byl o otec rodiny, živil několik dětí. Ale nemohl jsem se tam už déle zdržet. Musel jsem doručit onen dopis. A tak jsem se zase vydal na cestu a opustil hrad Blansek i jeho dobrotivé obyvatele,“ ukončil příběh a konečně se pustil do polívky, která mu mezitím vychladla.

26.06.2008 20:33:22
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one