My world of fantasy...

Kamarádství - stálá či nestálá věc?

Tohle mi bylo zadáno jako řetězák od Ewelin
Nebo spíš..měla jsem zdadaná slova a musela jsem je v přesném pořadí použít v nějakém příběhu. Další podmínkou bylo, že jsem nesměla popisovat děj..A tak ze mě vypadlo tohle...
A ty slova kdyžtak byla:
bílý - dort - dcera - kamarádka - lokomotiva - bouře - narozeniny - ohníček - pes - ultrafialový - vuřt - vzít za své - zahrada.
Nevím, jestli tohle mám posílat dál, ale řekla jsem si, že bych i mohla...Takže ti, kterým bych to ráda předala, jsou: Lily_of_the_valley,
Anduel a Polgara
(vidíš Tess, tentokrát jsem tě vynechala..=D)

Příběh, který vám nyní chci vyprávět, se může na první pohled zdát nudný a nezáživný. Ale věřte, že tohle všechno je jen krutá realita tohoto světa. Děje se to všude, na celém světě a je jedno, jestli jste jen chudý obyvatel země třetího světa a nebo zhýčkaný americký dítě. Jestli jste bílý nebo černý. Tohle může potkat každého a nezáleží při tom na původu a ani na rase. Záleží jen na vás a na lidech, kteří se vyskytují ve vašem okolí.

Všechno to vlastně začalo před dvěma lety. Tehdy to všechno ještě vypadalo jako idylický život. Byla jsem spokojená ve třídě, se kterou jsem byla už několik let. Naivně jsem si tenkrát myslela, jak jsem to vyhrála, že jsem se dostala na osmiletý gympl. Jak můžu být ráda za to, že můžu být se svými spolužáky osm let. Osm let, během kterých se můžeme bezvadně poznat a vznikne mezi námi přátelství na celý život. Myslela jsem, že má skvělé kamarádky. Že kdykoliv budu moct někomu zavolat a říct „Hele, pojď se mnou na kafe nebo na dort.“ Ale teď už vím, jak moc jsem se tehdy mýlila. Všechno to, v co jsem věřila, se rozpadlo na prach. Zůstalo mi jen několik jistot, které se nezmění. Třeba ta, že vždycky budu matčina dcera. Ať už se stane cokoliv.

Začalo to tehdy, když se s mojí kamarádkou začalo dít něco podivného. Dalo by se říct, že ona pro mě byla ta nejlepší kamarádka, přestože si myslím, že ona mě tak nebrala. Byla nejlepší kamarádka s jinou holkou, ale mě to ani moc nevadilo. Byla jsem ráda za to, že někoho jako ona vůbec něco mám. Ale vraťme se k mému příběhu.

Hned na začátku roku, asi měsíc ode dne, kdy jsme zas po prázdninách přišli do školy, se tahle moje kamarádka dostala do Motola a na nás ostatní padla tvrdá realita. Měla anorexii. Sice jsme už předtím něco takového tušili, ale stejně si pak člověk vyčítá, proč jí nějak nepomohl. Vždyť mohl. Až později vám dojde, že s tímhle se nic dělat nedá. Můžete do toho člověka hučet celý den, ale nemusí to mít žádný efekt. Je to jen v jeho hlavě a na něm záleží, jestli se z toho dostane.

Po celou tu dobu, co jsme tam jezdili, to všechno vypadalo ještě docela dobře. Ona se po pár měsících zas vrátila do školy a vypadalo to, že všechno zase bude v pořádku. Sice mezi tou naší partičkou, co jsme ve třídě měli, byli sem tam nějaké ty roztržky, ale všechno to bylo ještě docela v normě.

Ale pak nastal další rok. Rok, během kterýho už jsem začínala vnímat, že ne všechno je tak, jak bych si já sama přála. Opět byl začátek školního roku. A ta moje kamarádka zas skončila v nemocnici. Tentokrát to bylo ještě horší. Úplně jasně si to pamatuju, jak to bylo. Stála jsem na náměstí a měla jsem mít s jedním klukem schůzku, když mi tak volá, že je zase v Motole. Už jen to značilo něco hrozného. K večeru mi pak ještě napsala, že tentokrát málem zemřela. Scházelo jen několik dní. jak se říká, bylo to za pět dvanáct. Přiznám se, že tehdy jsem probrečela pěknou dobu. Bylo toho na mě moc. Tolik mi na ní záleželo.

Ale možná že i horší byl další den. Ostatní to totiž zjistili až ve škole. Byla jsem to já, kdo byl v ten okamžik nejvíce informovaný a tak jsem kamarádkám samozřejmě řekla všechno, co jsem věděla. Jenže během toho dne jsem schytala další ránu. Holky mi vyčetly to, že toho vím tolik. Víc, než její nejlepší kamarádka. Od jedné dokonce zaznělo, že přebírám kamarádku. Tím jsem měla zkažený celý den. Totálně. Zoufale jsem chtěla domů.

Pak zas nastalo to, co před rokem. Zase jsme za ní jezdili, ale tentokrát už jsem jezdila mnohem častěji já sama. Občas jsem s sebou někoho přibrala, ale když jsem si mohla vybrat, jela jsem sama. sice to stálo docela dost peněz, přece jen autobus není zrovna levná věc, ale na druhou stranu, jak jinak se tam dostat. Samozřejmě, mohla jsem taky jet vlakem, ale ta lokomotiva, co jezdí od nás, taky vymete každou pidivesničku a trvá to třikrát dýl než tím autobusem.

Za tu dobu, co jsem tam jezdila, se z nás stávaly čím dál tím lepší kamarádky. Jí jsem mohla říct úplně všechno, co jsem měla na srdci. Jí jediný jsem se neobávala to prozradit. A neříkat věci typu, že se hrozně bojím, když jsem venku a tam zuří bouře. Prostě jsem se jí mohla svěřit se vším.

Opět po několika měsících se kamarádka vrátila domů a zbytek školního roku uplynul jako voda. Sice jsem měla s jednou kamarádkou docela krizi, ale nakonec se to nějak urovnalo. Nebo já jsem spíš zapomněla na to, čím mi ublížila. Někdy stačí jen slovo na to, abyste člověka ranili.

Nastaly prázdniny. Jeden týden jsme se rozhodly s holkami strávit na jedné chatě. A také tam oslavit kamarádčiny narozeniny. Ten týden tam byl pro mě nezapomenutelný. Zas jsem měla pocit, že mezi námi to skvěle klape. Že nás nic nemůže rozdělit. Mohly jsme si v klidu sednout a udělat si ohníček a popovídat si úplně o všem. Klidně jsme si celé noci zpívaly různé písničky z pohádek a bylo nám fajn. Chodily jsme jen v plavkách po nedaleké vesnici a nevšímaly si opovržlivých pohledů starých babek. To už nás spíš zaujal nějaký pes za plotem.

Pak nastal další školní rok. Rok plný zlomů a zklamání. Po necelém měsíci se zase všechno začalo sypat. A to nemyslím předměty a školu. To jsme si třeba mohli probírat ultrafialové světlo ve fyzice a mě to bylo úplně vuřt. Já se zaměřila spíše na vztahy u nás ve třídě. Kamarádka pro změnu opět šla do nemocnice. Už nic neobvyklého, ale stejně to byla rána. Mimoto, další kamarádka naši třídu opustila. To už bylo o dva lidi méně. O dva lidi, které mám ráda. Začínala jsem pociťovat, jak je celá ta třída v rozkladu. Jak se mi všichni víc a víc oddalují. Lidem, které jsem měla ráda, jsem pomalu přestávala tolik věřit. A vy byste asi taky přestali, kdyby vám holka, kterou jste považovali za opravdu dobou kamarádku, řekla, že za nimi jen dolejzáte. Taky by jste byli strašně zklamaní. Mrzelo by vás to. Normálně jsme v téhle sestavě byli normálně, ale ten den jim asi něco přelítlo přes nos..Každopádně od té doby už cítím, že to mezi námi není ono. Mám pocit, že naše přátelství vzalo za své. Že už nikdy nebude nic jako dřív.

Holka, kterou nyní považuji za svoji nejlepší kamarádku, přerušila studium. A myslím si, že udělala dobře. Protože v té třídě už to bude k nevydržení. Je tam jen posledních pár světlých bodů, které mě udržují nad hladinou. Protože tahle třída jde ke dnu. A já, přestože jsem tam dřív byla spokojená, už se těším, až tohle studium ukončím a odejdu pryč. Vždyť už se do té školy ani nemám proč těšit. Ty nejlepší přátele mám stejně mimo ni. A možná je to tak i lepší. Nikdy se sebe tak nenabažíme a pořád si budeme mít o čem povídat. Klidně si budeme moct sednout k nám na zahradu a říct si novinky, probrat co se stalo a co ne..

 

Když to tak všechno shrnu, zjistím, že život není lehký. Nic v něm není jisté. Ani to kamarádství. Příběh, který jsem vám vyprávěla nemusí být pravdivý, ale může. Záleží na tom, jestli tomu budete věřit nebo ne. Ale ceňte si toho, co máte. Někdy stačí jen vteřinka a život se vám obrátí naruby.

10.12.2007 19:08:32
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one